Novoroční koncert Českého filharmonického sboru potěšil i v polovině ledna

Večer pohodový, setkání s krásnou hudbou, prověřenou staletími. V první polovině koncertu zazněl výběr z Vánočního oratoria BWV 248, pět částí, které tvoří první díl, tedy kantáty pro období od Štědrého dne do 27. prosince. Evangelijní příběh o zrození Spasitele je hudbou radostnou a povznášející. Škoda, že se účinkující poněkud pomalu aklimatizovali a postupně sjednocovali barevný témbr nástrojů i hlasů do jednotné podoby. Zbytečná forze byla podněcována trubkami i dřevěnými nástroji, ke které se nechaly strhnout především soprány. Zklidňujícím a pohodovým prvkem se stala sólistka, altistka Marie Vrbová. Přirozený pěvecký projev s precizní výslovností i intonací a s klidným projevem prozářila atmosféru. Ve čtvrté části, která je pro sólový alt, housle violoncello a varhany, již nervozita zcela zmizela a publikum  dojala klidová atmosféra. Závěrečná část již zněla sebevědomě a pohodově, oslavující vládce nebes. Nikdo si snad ani nevšiml, že varhanní part byl hrán na pianino, což se k Bachovi moc nehodí. Ale co dělat, když pozitiv těsně před koncertem vypoví poslušnost…

Ve druhé polovině koncertu zaznělo stěžejní dílo, Velká mše c moll KV 427 Wolfganga Amadea Mozarta. Přesto, že se jedná o dílo skladatelem nedokončené, neboť chybí část Creda a celý díl Agnus dei, jde o monumentální skladbu s rozlehlou instrumentační fakturou, hýřící melodickými i harmonickými nápady. Zahajuje Kyrie se sólovým sopránem a sborem, pak nastupuje obrovské Gloria o osmi částech a další je Credo, které Mozart stačil zpracovat jen z části, ale dal si záležet na efektní árii Et incarnatus est pro první soprán, kterou zpívala na salzburské premiéře Mozartova novomanželka Konstancie. Následující Sanctus a Benedictus jsou již autorem dopracovány. Pro účely brněnského koncertu byla použita rekonstrukce, kterou vytvořil rakouský hudební skladatel Helmut Eder.

Sólisty byli mladí pěvci, někteří více, jiní méně zkušení, všichni však zpívali s nadšením a procítěnou muzikalitou. Hvězdou večera se stala skvělá mladá sopranistka Marta Reichelová, která získává ostruhy jak na operních, tak na koncertních pódiích. Její hlas má nezaměnitelnou stříbrnou barvu, má velký rozsah s vyrovnanou barvou a zpívá se skvělou technikou s obdivuhodnou lehkostí. K úspěchu jí jistě pomáhá i její něžný a půvabný exteriér, který je prost jakékoli koketerie či přehrávání. Partnerkou ji byla sopranistka Jana Melíšková, která má poněkud tmavší témbr a nemá tak vyrovnaný hlas, přesto jejich dueta barevně ladila. Tenorista Jakub Trček už na takové úrovni není, jeho hlas je sice lehký a vyrovnaný, ale málo hutný a nosný, bez zvukové špičky, takže se občas i v prostoru ztrácel. Basista Václav Jeřábek na tom byl s nosností hlasu lépe, ale barva jeho hlasu je poněkud světlá.

Český filharmonický sbor zpíval v menším obsazení, přesto zvuk byl dominantní, zpočátku se nepříliš šťastně prosazovaly soprány, postupně se však hlasové skupiny vyrovnaly a spojily se do osvědčeného hutného zvuku, který je právě jejich doménou. Zejména je to zásluha dirigenta Petra Fialy, který buduje zvuk tělesa po několik desetiletí a vytvořil tak neopakovatelný soubor, který má znamenitou pověst po celé Evropě.