Ilustrační foto

Odvaha na konci války. Jak se lidé z Hanspaulky postavili proti Rusům za svého souseda

Napsal/a -pes- 8. ledna 2019
FacebookTwitterPocketE-mail

V poválečných časech, kdy ruští agenti za přihlížení našich úřadů „čistili prostor“ od ruských emigrantů v Československu, postavili se hanspaulští obyvatelé za svého souseda. Majitelé vil a rodinných domků byli většinou bývalí legionáři; pamatuji se, že hned naproti nám bydlel generál Rambousek, kousek vedle generál Adam a na rohu Toulovské a Fetrovské generál Eliáš.

Se souhlasem autorů i nakladatelství Galén přinášíme závěrečnou ukázku z publikace „Neučesané vzpomínky Vladimíra Bystrova“. Z dochovaných rukopisů, publikovaných článků a jiných dokumentů vybral a sestavil Michal Bystrov za přispění Marty Bystrovové a Vladimíra Bystrova ml. (titulek a mezititulky jsou redakční, pozn. red.).


Převážná část hanspaulských vilek a domků byla řešena tak, že měly více bytů a ty se daly pronajímat, byly to tedy činžovní vily, jak se tehdy říkalo. Satelitní městečko, i když v příjemném prostředí (což se tehdy ale tolik nepočítalo), s omezenou dopravní i další infrastrukturou nemohlo požadovat příliš vysoké nájmy.

Ošidné je „světlo komunismu”

Proto se sem hodně stěhovali mladí lidé: ať již úředníci z ústředních institucí, soustředěných kolem dejvického ministerstva národní obrany a nedalekého ministerstva zahraničních věcí na Hradčanech, kteří právě začínali svoji kariéru, pedagogové a vědečtí pracovníci z vysokých škol u Vítězného náměstí a z výzkumných ústavů v Dejvicích a ve Střešovicích, nebo umělci, ale spíš jen slova a tónů, protože malíři a sochaři dávali přednost honosnější Ořechovce, kde si vybudovali vlastní kolonii. Nechyběli ani úspěšní živnostníci a řemeslničtí mistři.

Postupně vznikla čtvrť nikoliv proletářská, čtvrť ne úplně chudých, ale ani ne moc bohatých, nikoliv buržoazní nebo snad dokonce milionářská, i když pár továrníků či generálních ředitelů by se tu také našlo – jen kolem nás ve vile ve Fetrovské, na níž je deska připomínající Petra Fetra, žila třebas rodina ředitele Orionky Lásky a kousek dole rodina jeho tchána Čecha, ředitele nějaké pojišťovny.

Částečně to byla čtvrť výrazně intelektuálská, což později ještě posílila kolonie na Babě, a takovou zůstala ještě desítky let, až do dob Houtyše a možná dodnes. Ale – nechť je mi odpuštěna vznešenost těchto slov – ze všeho nejvíc to byla pospolitost dělných, moderních a povýtce demokratických generačně i duchovně blízkých lidí. Tatínek Luďka a Míly Bilwachsů byl mistr v Kolbence. Pan Svoboda o patro pod námi, táta Járy a Péti, pracoval u vlakové pošty. Pan domácí byl akademický malíř. Můj otec ministerský úředník.

Nepamatuji si, že by moji rodiče někdy vyprávěli o hanspaulských kolaborantech s nacisty. Zato o Židech, kteří napřed nosili Davidovu hvězdu a potom navždy mizeli v německých koncentrácích, jsme věděli už jako děti.

Mezi mladými obyvateli Hanspaulky byli od konce první poloviny třicátých let také bývalí ruští emigranti se svými rodinami. Bývalí, protože šlo o právoplatné československé občany. Měli za sebou studia na českých a slovenských vysokých školách, byli zaměstnáni v ctihodných úřadech nebo podnikali. Nejeden měl českou manželku a samozřejmě už také české děti.

Byli našimi spoluobčany se vším všudy, až na to, že lépe než kdokoliv jiný věděli, jak ošidné je „světlo komunismu“, v jehož stínu se ocitla jejich původní vlast. A věděli, že to nejhorší, co nás může potkat, je vydat se za tímto světlem do slepé uličky, kde čekal jen marasmus a zmar.

Na podporu inženýra Klonova

Můj otec byl jedním z nich. Jako začínající vysokoškolák se po bolševickém převratu v Rusku přihlásil do Dobrovolnické armády, která byla odhodlána zastavit spolu s dalšími protibolševickými silami nastupující rudý teror. Přes tři roky bojoval marný boj, aby potom odešel do emigrace. V roce 1921 přijel do Prahy a už tu zůstal. Vystudoval, byl zaměstnán na ministerstvu zahraničních věcí, vzal si krásnou dívku z Letné, pak jsem se narodil já, samozřejmě u Apolináře, a když mi byl rok, stali jsme se obyvateli Hanspaulky.

Otcovy ruské kamarády si pamatuji jen neúplně, spíš k nám v neděli dopoledne na čaj chodili jeho čeští přátelé, novináři a kolegové z ministerstva. Vzpomínám na vyslance a později, za druhé světové války, předsedu naší exilové Státní rady v Londýně Prokopa Maxu, na historika Slavíka, na poválečného dlouholetého osobního tajemníka paní Hany Benešové pana doktora Matouše, na poslance Karla Moudrého. Jistě bych z paměti vydoloval další jména, ale o to teď nejde.

 

 

Z otcových krajanů, vesměs jeho vrstevníků se stejným osudem a rovněž pevně zakotvených ve zdejší realitě, byl pravidelným návštěvníkem našeho podkroví inženýr Klonov. Sice o téměř devět let starší, ale taktéž bývalý voják Dobrovolnické armády.

Do Československa přišel také v roce 1921, vystudoval Vysokou školu zemědělského a lesního inženýrství při Českém vysokém učení technickém v Praze, pracoval jako vědecký pracovník Zemědělského ústavu účetnicko-zprávovědného dole v Dejvicích na dnešním Flemingově náměstí (dnes je tam – jestli se nemýlím – Ústav organické chemie a biochemie Akademie věd České republiky) a bydlel ulici od nás, ve Fetrovské. Měl pleš, byl trošku při těle a měl usměvavou paní, Rusku. Děti žádné, snad proto mne oba měli tolik rádi.

A potom přišel 9. květen 1945. Do Prahy přijela sovětská armáda a s ní zvláštní jednotky, které měly za úkol likvidovat potenciální odpůrce budoucí sovětizace Československé republiky, co nejvíce „vyčistit prostor“ od každého, kdo by mohl dříve či později dělat potíže prosovětské politice naší země, přičemž hlavní byl zřejmě (v Kremlu dlouho pečlivě připravovaný) zátah na přední představitele bývalé ruské antibolševické emigrace. Netrvalo dlouho a komanda sovětské kontrarozvědky SMĚRŠ si přišla také pro mého otce – a o několik dnů později i pro inženýra Klonova.

Pro obyvatele Československa bylo řádění sovětských ozbrojenců s červenými rantly pod širokými dýnky brigadýrek nepochopitelné. Úřady si nevěděly rady s počínáním svého velkého spojence a lidé byli zaskočeni. Ne všichni se však přikrčili a báli; byli i takoví, kteří se rozhodli něco udělat a protestovat. A tak je v Archivu Ministerstva zahraničních věcí České republiky uchováno prohlášení určené našim úřadům se zjevným cílem: aby je přimělo jednat. 29 Hanspauláků v něm vydává dobrozdání svému odvlečenému sousedovi.

Prohlášení:

Podepsaní obyvatelé Prahy-Hanspaulky tímto stvrzují, že znají pana Dr. Vladimíra Klonova již po dobu 10 let. Během této doby jmenovaný se choval naprosto spolehlivě po stránce národní a sociální. Jeho slovanské a vlastenecké ruské cítění bylo nám při osobním styku s ním naprosto zjevné.

V Praze 21. VII. 1945.

A devětadvacet podpisů. Většinou obyvatel Fetrovské, za některými jmény si ještě vybavuji tváře: otec a syn Bochníčkovi, Kudlák, ti bydleli za rohem Na Pískách, s Bóďou jsem chodil do třídy, byl to dlouholetý kamarád, Hlaváček, Čermák, Mezek, Martínek, Lála, Kopeček, ti měli ve Fetrovské koloniál, Šplíchal, to byl, pokud mne paměť nezrazuje, trafikant, Zeithamel, Tůma, Křemen, Kašuba, také otec spolužáka, fantasticky hodného kluka, Feřtek, to samé, pan doktor Kabát, měl nedaleko ordinaci, Svoboda, Novák, Štraus, některá jména se bohužel nedají přečíst.

Nebát se osvoboditelů

Samozřejmě to nepomohlo, protože, jak dnes už víme, sovětští únosci své oběti okamžitě odváželi přes Německo do Sovětského svazu, a netrvalo dlouho a většina odvlečených putovala dál do sibiřských lágrů. Jen pár jich přežilo a po deseti letech, to nejdřív, se vrátili.

Vrátil se také můj otec a žil potom v hanspaulské vile „dědečka“ Jáchyma, teď už bytového podniku, až do své smrti v roce 1967. Inženýr Klonov se však nevrátil a podle nepotvrzených zpráv zemřel hned při transportu do sovětského tábora. Osud jeho ženy si již nepamatuji, myslím, že po čase odjela někam k příbuzným do zahraničí, ale možná se mýlím.

Nevím, po jakých cestách se dál ubíral život těch, kteří tehdy podepsali citované prohlášení. Možná, že podlehli různým kompromisům nebo něčemu horšímu, přijali za své jiné hodnoty a později by už něco takového nepodepsali. Nebo si naopak zachovali vlastní hlavu a dnes jsou na ně jejich rodiny hrdé. Někteří se zřejmě odstěhovali, podobně jako před mnoha desítkami let také já, ale jistě zůstali pamětníci, kteří budou vědět, o koho šlo.

Bylo jich 29 a prostě se nebáli. Ani osvoboditelů. Takových mnoho nebylo.

I když možná na Hanspaulce, která dnes samozřejmě vypadá trochu jinak a část jejích obyvatel nemá se starousedlíky nic společného, by se jich tenkrát našlo přece jen víc než jinde. Ale to nic nemění na tom, že si i po více než šesti desetiletích zaslouží poděkování a stálou připomínku.

Začínal nebezpečný mír

Tenkrát v pětačtyřicátém byl pátý květen také v sobotu. Ještě v poledne jsme byli na hřbitově u Matěje, pochovávali jsme sousedovic babičku, v Šáreckém údolí se občas ozývala střelba, možná odněkud z Jenerálky, panu faráři se třásl hlas.

Už v pátek předtím zrušila vláda Protektorátu Čechy a Morava nařízení o povinném používání němčiny v úředním styku a o dvojjazyčném označení všech obchodů a úřadů. Současně byl zrušen zákaz vyvěšování československých vlajek a naopak byl vydán pokyn vyvěsit na úředních budovách české vlajky a úřadovat jen v českém jazyce. Porážka nacistického Německa byla neodvratná a každým dnem se blížil konec dlouhé války. Snahy kolaborantské vlády zachránit své pozice a německou okupaci vystřídat Českomoravskou republikou neměly žádnou šanci tváří v tvář euforii, kterou v obyvatelstvu vyvolalo vědomí blížící se svobody.

Nadšení přerostlo v demonstrativní nepokoje a po srážce se stále ještě fungujícími německými jednotkami propuklo otevřené povstání.

Válka a potupná okupace by skončily i bez něj, a nejspíš ani ne o moc později. Možná by padlo méně lidí, ale možná také více. Německé vojsko v Čechách bylo pořád dost početné a silné a jeho činy v kotli mezi Rudou armádou na východě a americkými a britskými armádami blížícími se ze západu se nedaly příliš odhadnout. Pražské povstání proto nebylo ani trochu výsledkem racionálních úvah a jeho význam pro vyústění války byl minimální. Především šlo o spontánní projev nedočkavosti a spíš než co jiného o vzpouru svědomí dosud poslušně mlčících otroků.

Jak už to bývá u takových výbuchů odporu, jejichž účastníci vědí, že v konečném výsledku nemohou prohrát, různí lidé sledovali různé zájmy: jedni se připojili, aby alespoň v poslední chvíli bránili čest národa, který po šest okupačních let žil sice v nebezpečném, ale přesto víceméně poklidném vlastním světě, druzí, aby takto před svým svědomím ospravedlnili fakt, že koneckonců dokázali žít otrockým životem, jiným prostě připadalo nemístné nechat se osvobodit jinými.

A pak byli ti, kteří se snažili přehlušit pocit viny, že se tak snadno přizpůsobili, ti, kteří se snažili zakrýt svou spolupráci s otrokáři, a samozřejmě ti, kteří využili situace, aby si vybili frustraci a pomstili se za své ponížení.

Ale když na to přišlo, německé kulky si nevybíraly a všichni umírali stejně. A cena, kterou zaplatili, ze všech učinila hrdiny, protože ať už se účastnili povstání z jakýchkoliv důvodů, jejich oběť patří navždy do historického svědomí české společnosti.

Komanda sovětské NKVD

Rozporuplnost smyslu a významu Pražského povstání v květnu 1945 je podobná rozporuplnosti povstání v Paříži v červenci o rok dříve, i když tam ještě více dominovala snaha nenechat se zahanbit tím, že by francouzskou metropoli osvobodil někdo jiný než Francouzi. Je podobná rovněž rozporuplnosti Varšavského povstání na přelomu léta a podzimu 1944, třebaže jeho vojenský význam byl pro upevnění pocitu identity polského národa přece jen zásadnější.

Více než čtyřicet let bylo Pražské povstání oslavováno jako projev vůle nejširších vrstev obyvatelstva. Teprve v posledních letech se objevují hlasy zamýšlející se nad mírou jeho významu pro konec druhé světové války a nad složitým spektrem pohnutek, jež vedly Pražany, aby zamířili na barikády a vzali do ruky zbraň. A proč tak neučinili již dříve a do poslední chvíle čekali, až přijde pomoc odněkud zvenčí.

Jako kdyby ty bezmála čtyři tisíce mužů, žen a dětí, kteří padli nebo byli německými vojáky během povstání zavražděni, měly sejmout vinu za národ nepříliš úkorně přežívající pod německým jhem. Pražské povstání je spíš mementem české společnosti než její hrdinskou vizitkou.

V neděli odpoledne se u nás na Šárecké a Na pískách horečně stavěly barikády. Zprávy, které doléhaly zezdola z města, nebyly optimistické. Na barikádě na rohu Toulovské skončil také kočárek, ve kterém mne vozili, když jsme se před devíti lety přistěhovali do vily malíře Jáchyma. Ještě mám někde fotografii, jsme na ní s Luďkem Bilwachsů, bylo mu jedenáct a mně deset. O dva dny později jsme zase všechno rozebírali a uklízeli.

Následujícího dne v úterý 8. května 1945 Německo kapitulovalo a válka skončila. O den později dorazila do Prahy Rudá armáda. Od té doby uplynula strašná spousta let, ale stále si pamatuji, jak mne maminka vzala za ruku a šli jsme se podívat dolů, blíž k centru města. Všude leželi mrtví, zajatí Němci odklízeli barikády a trosky, lidé po nich plivali a nebyla nouze o rány. Na Bořislavce visel za nohy na kandelábru německý voják a muži s páskami s nápisem RG na rukávech pod ním rozdělávali ohníček. Tuším, že to byl Jiří Mucha, kdo později napsal: „Začínal nebezpečný mír.“

V příštích dnech zahájila komanda sovětské NKVD hon na bývalé československé politiky z Podkarpatské Rusi a na ruské legionáře bojující před čtvrtstoletím na Sibiři proti bolševikům. Mizeli také bývalí emigranti z bolševického Ruska, kteří našli ve dvacátých letech útočiště v demokratickém Československu. Mezi nimi byl odvlečen do GULAGu také můj tatínek a vrátil se až o deset let později. Většina jeho druhů však v komunistických lágrech zahynula.


Vladimír Bystrov se narodil 7. srpna 1935 v Praze (dětství a mládí prožil na Hanspaulce). Zemřel 1. června 2010. Jeho otec Nikolaj Bystrov (1899–1967) žil od roku 1921 v Československu, v roce 1936 získal čs. státní občanství. Přesto byl odtud v květnu 1945 nezákonně odvlečen sovětskou tajnou policií a poslán na deset let do sibiřského GULAGu. Vladimír Bystrov pracoval jako filmový kritik a publicista, později i jako překladatel. Působil mimo jiné jako tiskový tajemník Filmového studia Barrandov v Praze, v letech 1964–1968 například spoluvytvářel Festivalový deník MFF Karlovy Vary. Od srpna 1970 do dubna 1971 pracoval v podniku Fortuna, mezi jehož nejvýraznější projekty patří kompletní edice Foglarových komiksů Rychlé šípy a výroba hlavolamu „ježek v kleci“. Po listopadu 1989 se stal spoluzakladatelem a prvním zástupcem syndika Syndikátu novinářů ČR, byl šéfredaktorem týdeníku PRO a deníku Noviny. Od roku 1993 předseda rady občanského sdružení Oni byli první, shromažďujícího svědectví o osobách zavlečených po druhé světové válce z Československa do sovětských koncentračních táborů. V roce 2007 mu bylo „za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie, humanity a lidská práva“ propůjčeno státní vyznamenání Řád T. G. Masaryka II. třídy.

Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.

Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Skyscraper 2 Desktop (211796-4)