Cena necena

Publikujeme reakci a komentář Kariny Kottové, ředitelky Společnosti Jindřicha Chalupeckého, který podle svých vlastních slov začala psát v počátcích instalace letošní finální výstavy Ceny Jindřicha Chalupeckého (CJCh) ve Veletržním paláci. Kottová v textu reaguje na některé výtky, jež zazněly jak v loňské recenzi Anežky Bartlové v časopise A2, tak i v letošním příspěvku od Martiny Poliačkové na Artalku, a které vyjadřují pochyby o tom, zda je možné CJCh – tedy instituci založenou na soutěži mezi umělci a umělkyněmi – feministicky "reformovat". 

Finalisté loňské CJCH, foto: Valentýna Janů

Cena necena

Když jsme před několika lety s novým týmem začínali organizovat Cenu Jindřicha Chalupeckého, příčila se nám představa, že rozdělíme pět identických, takřka dostihových výstavních „boxů“ a pět balíčků peněz a necháme umělce, aby s tím „něco“ udělali. Naše kurátorské duše nás vedly k individuální práci s jednotlivými umělkyněmi a umělci, dlouhým rozhovorům nad vznikajícími díly, otevřenosti vůči rozmanitým formátům prezentace v rámci přidělených výstavních prostor i mimo ně, k přemýšlení nad výstavou jako celkem, nad komunikací mezi jednotlivými uměleckými postoji a díly, nad diváckou přístupností a sdílností. Nekonvenovala nám myšlenka soutěže, poměřování sil v oblasti, kde přece nemůžou panovat žádné objektivní parametry. Přemýšleli jsme o tom, jak využít celý aparát Ceny a veškerý symbolický i hmotný kapitál s ní spojený k tomu, abychom mohli přispět ke vzniku dobrého umění, podpořit umělce v jejich tvorbě i aktuálním přemýšlení, poskytnout jim k tomu odpovídající zázemí. A současně, jak využít velkou mediální pozornost, kterou Cena přirozeně přitahuje, nikoli k soutěžní rétorice nebo přetřásání prvoplánových skandálů, ale k tomu, aby širší veřejnost mohla skrze vybrané umělce objevovat, co může současné umění vůbec nabídnout nebo jaké jsou jeho nejaktuálnější podoby. V letošním roce to vše zkoušíme počtvrté a čtyřnásobně si uvědomujeme, že jsme na sebe vzali tak trochu nadlidský úkol, navíc s jistou dávkou nadšenecké naivity.

Kritička Anežka Bartlová v loňské recenzi výstavy Ceny Jindřicha Chalupeckého v časopise A2 poznamenala, že se Cena snaží být jakýmsi „dvouhlavým zlatým teletem“. A měla pravdu – snažíme se fungovat na feministických principech péče, inkluzivity, spolupráce apod., a přitom nakonec udělujeme porotou zvolenému laureátovi mosazný „kolík“, který perfektně ztělesňuje hierarchické, falické a patriarchální hodnoty. V duchu spojování neslučitelného se nesou i další aspekty naší práce – na společné výstavě finalistů kurátorsky spolupracujeme, ale přitom se snažíme umělcům do vznikajících děl příliš nemluvit, abychom je pozitivně nebo negativně neovlivnili. Každé umělkyni a každému umělci chceme vyjít vstříc, co se týče produkční podpory, shánění sponzorských darů, lokací pro natáčení či konání akcí ad., a potom musíme myslet na to, abychom jedné nedávali víc než druhé. Umělce podporujeme v jejich nekonvenčních rozhodnutích a nestandardních požadavcích, čímž často vstupujeme do sporů s mnohdy o něco rigidnějšími partnerskými institucemi a organizacemi. Při tom všem většinou na někoho nebo něco zapomeneme nebo už jednoduše nemáme kapacitu, a na konci každého ročníku tak máme pocit, že péče, peněz a všeho ostatního bylo stejně málo a že finalisté svůj „rok s CJCh“ opouštějí se smíšenými dojmy, s pocity vyčerpání, nebo dokonce vykořistění, především pokud se nestali laureáty nebo laureátkami, a možná dokonce i tehdy.

Začátkem dalšího ročníku máme zpravidla potřebu pořádat různé veřejné i neveřejné diskuse, sdílet, zjišťovat a navrhovat, co dělat jinak a lépe. S novými jmény finalistů nabereme novou energii, a celý cyklus se opakuje. Naše ideje radikálnějších změn, jako zrušení postu laureáta, zrušení věkového limitu či přetvoření celé Ceny na podpůrný systém pro soustavnou uměleckou práci na novém díle (nebo jiných věcech) se nám zatím nepodařilo prosadit, a i kdyby takovým změnám strukturálně nestálo nic v cestě, museli bychom se sami sebe tázat, jestli na něco takového máme vůbec právo nebo jestli to vážně chceme – přestože se podoba samotné „soutěže“ či způsob oceňování v rámci CJCh za dobu její existence poměrně zásadně měnily, stávající systém pěti finalistů, společné výstavy a následného výběru laureáta nezávislou porotou se ustálil už na konci devadesátých let a postupně se stalo normou také to, že umělci na výstavu vytvářejí nové dílo. Cena tohoto typu, jejíž obdoby nebo variace jsou součástí scén na východ i západ od nás, se v českém porevolučním uměleckém provozu stala jedním z nejtradičnějších formátů, a námi promýšlené možnosti současných proměn by tudíž mohly být příliš smělým rýpáním do budoucích dějin.

Ve chvílích největší beznaděje, což bývá v době instalace výstavy finalistů, kdy emoce ze všech stran vrcholí – a kdy jsem také začala psát tento text, který jsem snad měla raději směřovat svému terapeutovi – se myšlenka dostihových boxů a balíků peněz (bohužel to ale stejně nejsou statisíce) zdá takřka spásná. Vytvořit skutečně co nejrovnější, nejobjektivnější podmínky a potom si umýt ruce. Nechat umělce si zasoutěžit, protože je to nakonec možná to, co chtějí a proč se do „Chalupeckého“ vůbec hlásí. Nicméně je nám to přes všechny dosavadní nesnáze proti srsti a (alibisticky?) si říkáme, že ani pro umělce to nakonec nemůže být to pravé ořechové. I z hlediska diváků by Cena a s ní spojená výstava mohla mít větší ambice, než jen vybízet k sázkám, jestli vyhraje ta nebo ten. Asi jsem nepoučitelná, ale stále ještě se domnívám, že ve vyhroceném světě není třeba ještě zbytečně vyhrocovat umělce, kurátory a další aktéry (nejen) uměleckého světa v rámci diskutabilních formátů, které zevnitř i zvenčí vyvolávají konflikty a kontroverze. Proto si stále znovu kladu otázku, jestli umělecké ocenění ze své podstaty může vůbec mít jiné ambice, a co přesně se v jeho organizaci může nebo musí změnit, aby se stalo skutečně „feministickým“, vyznávajícím hodnoty, které pro projekty tohoto typu nebývají běžné. Než si budeme jistí, co a jak v tomto směru ještě udělat, asi si budeme muset zvyknout na dvě hlavy, které se alespoň pokusíme řídit jedním srdcem <3, jakkoli naivně to zní.

 

Karina Kottová (za kolektiv Společnosti Jindřicha Chalupeckého – Terezu Jindrovou, Barboru Ciprovou, Veroniku Čechovou a Jakuba Lercha)

 

PS: Příští veřejná diskuse o podobě CJCh bude nejspíš na začátku roku 2019 a její pracovní název je „Co umělci chtějí?“. Budeme se těšit na vaši účast.

PPS: Tím ale rozhodně nechci devalvovat letošní společnou výstavu finalistů ve Veletržním paláci a celé dění kolem ní. Je explicitní, citlivá, provokativní, jemná, bezbariérová, pobuřující a přístupná. Všichni jsou vyčerpaní, protože do ní dali více než maximum. Ještě před diskusí na téma co s umělci a cenami a jak o sebe vzájemně pečovat, spíše než se ničit, jí zkuste věnovat trochu pozornosti upřené na něco jiného, než kdo vyhrál, mohl nebo měl vyhrát. Přestože letošní ročník CJCh zanechal řadu nezodpovězených otázek, posunul zároveň naše čtyřleté dilema o mnoho kroků dopředu, směrem, kterému věřím, že by mohl být tím správným.

Karina Kottová | Narozena 1984, je kurátorka a teoretička současného umění. Od roku 2015 je ředitelkou Společnosti Jindřicha Chalupeckého, působí také jako kurátorka neziskové organizace INI Project, kterou spoluzaložila v roce 2011. V letech 2012–2015 byla kurátorkou pražského centra pro současné umění MeetFactory, předtím působila v Centru současného umění DOX a Museu Kampa. Iniciovala vznik platformy UMA: You Make Art, spoluutvářela projekty Cena Věry Jirousové pro kritiky vizuálního umění a Prádelna Bohnice. Publikuje například v časopisech A2, Art+Antiques, Flash Art nebo na serveru Artalk.cz. Je absolventkou doktorského programu Teorie a dějiny umění na FF MU, Fulbright-Masaryk výzkumného pobytu, Curatorial Program for Research ad.