Foto teleSUR
Dvanáctého prosince schválil maďarský parlament zákon, který opravňuje zaměstnavatele požadovat po zaměstnancích až čtyři sta hodin přesčasů ročně. Lhůta na proplácení této práce se prodlužuje z jednoho roku na tři. Zákon byl iniciován ultrapravicovou stranou Fidesz, již vede premiér Viktor Orbán. Přijetí kontroverzního zákona vyvolalo masové protesty, které se svou razancí nerovnají ničemu, co předcházelo od doby, co se strana Fidesz chopila v roce 2010 moci.
Zákon o přesčasech, jemuž se – nikoli neoprávněně – začalo přezdívat otrocký zákon, prakticky znamená zavedení šestidenního pracovního týdne. Do mzdy za přesčasy, kterou má zaměstnavatel právo vyplatit v horizontu tří let, nebude započtena inflace, a tudíž bude výplata v době splatnosti znehodnocena. Procedura, v rámci níž byl zákon přijat, v mnohém odráží jednak charakter maďarského parlamentního autoritářství, jednak demokratický odpor vůči němu.
V týdnu po 12. prosinci se demonstrovalo po celé zemi. Největší demonstrace proběhla v neděli 16. prosince, kdy patnáct tisíc lidí blokovalo mosty a manifestovalo odpor před parlamentem a sídlem maďarské státní televize v Budapešti. Po celé sérii protestů a blokád nyní odbory na leden svolávají generální stávku. Hnutí, které se v Maďarsku proti Orbánovi mobilizuje, sestává z odborů, studentských svazů a opozičních stran.
S filosofem a účastníkem protestů Gáspárem Miklósem Tamásem jsme hovořili o otrockém zákonu a genealogii protestního hnutí.
Čím to je, že zrovna zákon o přesčasech vyvolal takovou vlnu odporu? Existuje souvislost mezi nynějšími protesty proti vládě Fideszu a těmi z předchozích měsíců a let? Jak jsou nynější akce organizovány a na jakých komunikačních platformách probíhá mobilizace?
Tyto protesty jsou součástí širší vlny nepokojů nesoucích se napříč regionem. V Rumunsku, na Slovensku i v Srbsku probíhají protesty proti vládní garnituře, jimž je společná určitá vágnost požadavků, přestože jsou motivovány odlišnými okolnostmi. Nelze zapomenout také na celoevropský kontext a na to, co se děje ve Španělsku, Británii, Francii a Německu. Existuje ovšem celá řada specifických faktorů, bez nichž nelze protestům v Maďarsku porozumět.
Ústavní pořádek a parlamentní procedury ukládají, aby tak závažné zákony, jakým zákon o přesčasech bezpochyby je, byly podrobeny detailní a vleklé parlamentní rozpravě. Nesmí chybět konzultace se zájmovými skupinami, v tomto případě s odbory a zaměstnavateli. Vláda toto všechno obešla tím, že zákon předložila jako poslaneckou zákonodárnou iniciativu dvou provládních poslanců, což umožnilo zákon schválit v ten samý den prakticky bez připomínkového řízení.
Opozice si sice připravila více než dva tisíce připomínek, ovšem předseda sněmovny řídící schůzi protiprávně rozhodl o jejich zamítnutí, a to v rámci jediného hlasování. Na to opozice zareagovala tím, že přerušila chod sněmovního rokování píšťalkami, trumpetami a křikem.
Vše bylo živě přenášeno televizí i na internetu. Spontánní demonstrace se konala večer po hlasování na náměstí před parlamentem (Kossuth tér). Následující den uspořádali levicoví studenti protest na stejném místě, tam jsem měl možnost vystoupit. Tito studenti v předchozích týdnech organizovali demonstrace proti odchodu Středoevropské univerzity do Vídně a proti dalším represivním opatřením vůči maďarským vzdělávacím a výzkumným institucím. Již na těchto demonstracích, jichž jsem byl rovněž účasten, zazněly hlasy vyzývající k solidaritě mezi studenty a pracujícími. Diák-Munkás Szolidaritás se stalo populárním heslem.
Orbán je ten nejlepší nepřítel Maďarů: prozíravý, inteligentní, mazaný, trpělivý, pečlivý a nelítostný. Je respektován a nenáviděn.
Další den se opoziční poslanci pokoušeli přednést požadavky demonstrujících ve státní televizi. Je nutné si uvědomit, že asi devadesát procent médií si různými metodami podrobila vládnoucí strana Fidesz. Tato média motivaci a požadavky protestujících zcela ignorovala. Před budovou televize demonstrovaly tisíce lidí několik hodin v mrazu. Jelikož mají poslanci právo vstoupit do jakékoli státní instituce, byli vpuštěni, ale jejich požadavku vystoupit v televizi nebylo vyhověno.
Opoziční poslanci zůstali v budově televize celou noc, ale krátce nad ránem bylo několik z nich brutálně vyvedeno bezpečnostními jednotkami. To byl zásadní přelom v událostech a od té doby můžeme hovořit o trvalém protestním stavu. Blokády a demonstrace jsou nyní po celé zemi, internet je zaplněn peticemi, pamflety, vtipy, písněmi a memy. Ve zpravidla mrzuté a apatické zemi nyní zažíváme atmosféru nadšené revolty a humorného opovrhování režimem.
Opozice se jeví extrémně různorodá. V zemi existuje liberální levice, ale i krajněpravicový Jobbik. Jak je možné, že se nyní shodly na společných požadavcích? A o jaké požadavky se jedná? Změnil Jobbik svůj program? Jakou roli sehrály v nynější mobilizaci odbory? A které skupiny zaměstnanců jsou v protestech aktivní?
Politické strany jsou protestujícími uznávány, zvláště po bezesporu odvážném jednání některých opozičních poslanců. Ideologické rozdíly mezi stranami jsou zcela ignorovány. Jediné, o co nyní jde, je míra jejich připravenosti k odporu. Strany nepřišly s žádnými požadavky, pouze stojí za požadavky protestujících a odborů. Těmi jsou odmítnutí reformy správního soudnictví (jež byla schválena ve stejný den jako otrocký zákon), požadavek reformy veřejných médií a připojení k Evropskému úřadu pro boj proti podvodům (OLAF). Třetí požadavek je motivován neochotou maďarských státních zástupců vedených Péterem Poltem, jedním z Orbánových hlavních spojenců, zahájit vyšetřování případů skandální korupce.
Jobbik se stal spíše konzervativní stranou, jeho fašistická orientace je věcí minulosti. Nyní je o hodně umírněnější než vládnoucí strana. Fidesz by ale už neměl být chápán jako strana, příhodnější by bylo ho vnímat jako kombinaci státního aparátu s vysoce centralizovaným soukolím propagandy, bez členů a organického stranického života.
Strany „liberální levice“ nelze brát jako nezávislou sílu; opozice je nyní zastoupena v koalici odborů a studentstva. Ideologická hlediska jsou neartikulovaná, situace je to dost nepřehledná. Zdá se mi, že dynamika protestu vychází zleva, ovšem zůstává to úmyslně nevysloveno. Každopádně šlo o první protest proti Orbánovi, na němž zavlály mimo jiné i rudé vlajky. Oficiální média se z této skutečnosti mohla zbláznit, ale mezi protestujícími to téma nebylo.
Odbory nezavdaly podnět k mobilizaci. Ve skutečnosti to byly protesty, které zmobilizovaly odbory. Charakter a odvaha protestujících vytvořily pro odbory dobrou pozici a odbory se této příležitosti chopily velmi dobře a s vervou. Zformovaly stávkové výbory a nyní zvažují, jaké možnosti mají k dispozici. Vedení odborů oznámilo, že pokud prezident János Áder podepíše zákon o přesčasech (což je zapotřebí, aby zákon mohl nabýt platnosti), odbory jsou připraveny vyhlásit generální stávku. Ve čtvrtek 20. prosince Áder zákon podepsal.
Mezi nejsilnější svazy v rámci odborové organizace patří pracovníci v chemickém a železničním odvětví, zaměstnanci veřejné správy, učitelé a automechanici. Přesto nelze mluvit o organizovanosti pracujících. Pět celonárodních odborových svazů má okolo sto tisíc členů v zemi, v níž žije devět milionů obyvatel. Je jasné, že opravdu výrazná stávka musí mít spontánní a neoficiální charakter. Standardní elektorátní politika je po patnáctileté zkušenosti hořkých zklamání prozatímně odložena na vedlejší kolej. Nikomu se nejeví jako cesta skutečné změny. Různorodá politická uskupení se najednou stala irelevantními. Rámec probíhajícího boje je založen na dichotomii „my a oni“.
Co bylo podnětem k formulaci zákona o přesčasech a čí zájmy stály za jeho přijetím?
Maďarsko se potýká s problémem masové emigrace. Ze země odešlo v posledních letech šest set tisíc lidí. To má za následek nedostatek pracovní síly. Je to také opatření, jak snížit náklady zaměstnavatelům. Pokud má zaměstnavatel tři roky k vyplacení mzdy, vyplácí vlivem inflace vlastně méně. Zaměstnavatelé – zejména německé automobilové koncerny – kupodivu prohlásili, že zákon o přesčasech není v jejich zájmu a že si nepřejí jeho schválení. Jsou toho názoru, že by zákon vyvolal antagonismy, které by svým destabilizačním působením převážily fakt, že budou mít k dispozici více pracovní síly. Jedná se tedy o zákon ztělesňující aroganci a asociálnost autoritářské moci, která všechny problémy řeší administrativními opatřeními.
Tím se vyznačují fašistické a postfašistické režimy: prvořadá je politická vůle. V těchto režimech je moc vykonávána v souladu se zájmy kapitálu, aniž by byla vykonávána třídou kapitalistů. Edikty z pera nejvyššího lídra nahradily vládu středostavovského konsenzu. Pohrdání prostými lidmi je neskrývané.
Orbán se patrně domnívá, že rasistická propaganda (a do očí bijící diskriminace Romů) trumfne vše ostatní. Vše tomu v posledních pěti letech nasvědčovalo. Nyní se ale zdá, že to přestalo fungovat. To, co definuji jako postfašismus a etnicismus, nehraje zásadní roli v tom, jak protestující nahlíží na svého protivníka a na své cíle (přestože vládní, krajněpravicová média líčí protesty jako prouprchlické hnutí). Každopádně postfašismus v současné konstelaci ztratil na účinku.
Devatenáctého prosince bylo oznámeno, že policisté na severovýchodě země vystoupili s požadavkem, aby jim byly zaplaceny odpracované přesčasy. Nepřipojili se ovšem k protestujícím. Myslíte si, že existuje nějaká pravděpodobnost, že se nespokojenost projeví i v řadách státního aparátu? Jak tuto událost komentují státní média?
Je známo, že příslušníci policie jsou frustrováni pracovními podmínkami (už nyní jsou stravováni prací přes čas a nová regulace se jich týká rovněž). Mnozí pravděpodobně vskrytu sympatizují s protestujícími; je to ovšem disciplinovaná a poslušná organizace.
Ve státním aparátu byly v minulosti mnohokrát prováděny čistky. Desítky tisíc státních úředníků byly propuštěny bez udání důvodu a odborníci jsou všude nahrazováni nekvalifikovanými sympatizanty krajní pravice (v současnosti vláda tuto politiku realizuje na univerzitách, ve výzkumných ústavech a kulturních institucích). Mladí zaměstnanci se proto raději rozhodnou pracovat v privátním sektoru nebo rovnou emigrují (v nemocnicích nejsou doktoři ani sestry, hlavně v regionech je nedostatek učitelů a chybí také inženýři v továrnách).
Státní média – a tím myslím téměř všechna média, ať už jsou přímo státní nebo sympatizují s vládou – podlehla totalitní paranoii: vše interpretují jako snahu cizácké konspirace podrýt křesťanské základy národa. Protesty podle nich organizují „kulturní marxisté“, feminističtí „genderfašisté“, „kosmopolitní globalizátoři“ a „homosexuální lobby“. Strach z křížení kultur a z ohrožení „maďarskosti“ je všudypřítomný.
Vládní orgány tvrdí, že demonstrace jsou nepočetné a elitářské, organizované Georgem Sorosem či jeho agenty. Zdůrazňují nepopularitu opozičních stran, které utrpěly letos v dubnových volbách debakl. Jakou podporu mají podle vás protesty mezi obyvateli v Maďarsku? Jak se k protestům staví liberální síly?
Jste příliš zdvořilý. Protestující nejsou líčeni jako elita, nýbrž jako židovsko-zednářský komplot. Oficiální média nazývají pracující „Sorosovými sluhy“. Jak jsem již zmínil, opoziční strany nehrají nyní žádnou zásadní roli. Co se týče podpory veřejnosti; podle průzkumu se 83 procent populace staví proti zákonu o přesčasech. Liberální síly – a je přitom třeba si uvědomit, že jde pouze o několik málo novinářů – jsou bezvýhradně na straně protestujících, stejně jako protivládní konzervativci.
Orbán se k protestům veřejně nevyjádřil. Jakou zaujal strategii? Jak silná je jeho pozice ve vlastní straně a ve vládě?
Orbán se o protestech nezmínil ani slovem. Nechce dopustit, aby byl asociován s něčím, co sklízí takovou míru nelibosti, přestože jsou jeho politické instinkty krutě represivní. On je ten nejlepší nepřítel Maďarů: prozíravý, inteligentní, mazaný, trpělivý, pečlivý a nelítostný. Je respektován a nenáviděn. Uvnitř v jeho „straně“ – připomínám, že se nejedná o hnutí, jež má členy, ale pouhé aparátčíky – je přirozeně ohromně respektován, a navíc velmi dobře platí.
Orbán je jedním z nejbohatších mužů Evropy (skrze prostředníky a nastrčené firmy; do jeho mediálního konglomerátu se řadí 176 médií v zemi s devíti miliony obyvatel). Je to obávaný protivník, ale nyní se zdá, že lidé se nezajímají o parlament, ale jeho zcela otevřené a veřejné porušování zákona je už trochu moc. Stejně tak to, jak vystavuje na odiv luxusní život své rodiny, či to, že si jeho přisluhovači pro sebe pořizují vévodské paláce. Může se také ukázat, že svým ohlášeným stěhováním do Budínského hradu, historického sídla uherských králů, zašel Orbán příliš daleko.
Očerňováním protestujících a horečnatými pomluvami produkovanými oddělením propagandy se Orbán dopustil chyby. V celé zemi lidem dochází, jak jsou ponižováni. Pohár přetéká.
Z anglického originálu The Revolt Against Orbán, publikovaného na serveru Jacobin, přeložila Ivana Průchová.