Mluv, až mi zhasne v očích, říkával Menšík. Druhá část nikdy nepublikovaného povídání s herečkou Janou Štěpánkovou

Ve druhé části našeho povídání (to první najdete zde) jsme se dostali ke známému televiznímu seriálu Nemocnice na kraji města, který režíroval manžel paní Štěpánkové Jaroslav Dudek. Tedy vlastně nejdříve k herečce Libuši Šafránkové, která v něm měla původně dostat roli Alžběty Čeňkové, ale nakonec ji hrála Eliška Balzerová.

„Obsazovalo se to dost těžko, Libuška se vymluvila, že nemůže, nedocenila to. Pak zemřel Karel Höger, který měl hrát primáře Sovu. To byl šok, se kterým nikdo nepočítal, natáčení se nemohlo zastavit, natáčel se přibližně jeden díl týdně. (Ve skutečnosti se seriálové scény točí vždy v jednom prostředí pro všechny díly, takže ne podle toho, jak jdou díly za sebou, pozn. aut.)

Přečtěte si také

„,Nechlub se‘ byl náš rodinný imperativ. Těžko jsem se prosazovala.“ Dosud nezveřejněné povídání s herečkou Janou Štěpánkovou

Národní divadlo bylo tehdy na zájezdu v Moskvě, takže nikdo z něj nepřicházel v úvahu. Muselo se jet dál, a někdo přišel na Slováka Ladislava Chudíka. Jenže to byl problém. Když herci v textu vypadne slovo, nahradí ho nějakým svým. Když slovo vypadlo jemu, řekl něco slovensky. Asistentku režie dělala tehdy Andulka Kohoutová, bývalá manželka Pavla Kohouta, která za Chudíkem chodila do hotelu a ty dialogy zkoušeli. Všichni se snažili mu pomoci, soustředili se na to, co říká, takže zapomněli sami hrát. Manžel-režisér jim vždycky kladl na srdce: ‚To nemůžete, musíte si tu figuru udržet!‘ No, nakonec se Chudíkovi podařilo ‚naskočit‘.

Epizodní roli parťáka stavbařů si v seriálu zahrál Vláďa Menšík, kterého můj manžel ctil, a odpouštěl mu i to, že se obyčejně vůbec nedržel textu. Což byl ovšem pro nás herce, kteří čekají na konkrétní narážku, problém. Menšík vždycky říkával: ‚Mluv, až mi zhasne v očích‘.“

Tak si to vystřihněte sám…

„V třídílné televizní inscenaci Alexandr Dumas starší hrál Menšík titulní roli a já jeho první ženu. To byla ta slavná inscenace, která se točila v roce 1970. Její děj končí o sto let dříve, v době prusko-francouzské války. Menšík měl tehdy v textu výkřik: ‚Přepadli nás Prusové!‘, což současníkům samozřejmě znělo jako ‚Přepadli nás Rusové‘. Bdělí kolegové zavolali ideologa televizní redakce profesora Dvořáka, který chtěl, aby se ta věta vystřihla, ale manžel, režisér Dudek, řekl: ‚Tak si to vystřihněte sám, já ji tam nechám.‘ A Dvořák skutečně šel a sám to vystřihl.

Člověk Menšíkovi věřil úplně všecko, Dudek ho měl strašně rád, obsazoval ho, kde mohl, a říkal o něm, že je geniální. Menšík byl fenomén, byl úžasný, herci ho měli rádi, režiséři taky, jen donchuáni na něj trochu žárlili. Nejvíc Milda Kopecký, který byl úplně stejný talent, taky šlágfertig, tedy schopný na scéně improvizovat – ale na rozdíl od Menšíka jen na scéně divadelní.  Oba byli skvělí, přestože oba museli překonávat silnou chorobu: Menšík astma, Kopecký maniodepresivitu.

Ještě k Nemocnici na kraji města; často se mě ptali, s kým jsem jako Králová měla tu dceru. Na to jsem vždycky se smíchem říkala: ‚Zeptejte se Dietla, ten o tom něco bude vědět.‘ Ještě loni jsem zapomněla něco v obchodě, prodavačka vylítla ven a křičela na mě ulicí: ‚Paní primářko!‘“

Manželova dvě životní setkání: Kohout a Dietl

Od asistentky režie seriálu Nemocnice na kraji města Anny Kohoutové jsme se dostali k jejímu manželovi, kdysi budovatelskému básníkovi, později disidentovi a exilovému spisovateli Pavlu Kohoutovi.

„Já jsem se s Pavlem Kohoutem znala od dětství, z Dismanova rozhlasového souboru. Někdy v roce 1960 jsem byla v Divadle S. K. Neumanna v Libni, dnes pod Palmovkou, a ředitel Václav Lohniský (též známý filmový herec, např. Hujer z filmu Marečku, podejte mi pero, pozn. aut.) pozval Pavla, aby v divadle režíroval Šrámkův Měsíc nad řekou. Jeho první režie, byl strašně milej, hodnej, já jsem v roli Slávky Hlubinové snad byla dobrá, ale o věcech ohledně role jsem se radila s Dudkem – to od něj jsem byla ‚nafutrovaná‘, o čem ta režie je. Pavel šel víc po dojmech, byl básník.

Kohout tehdy ještě psal takové ty strašně prorežimní hry jako Dobrou píseň, kterou se své tehdejší ženě Aleně Vránové chtěl pomstít za nevěru. (Vránová se při natáčení známé filmové pohádky Pyšná princezna sblížila se svým pozdějším manželem Vladimírem Rážem. Kohout pak napsal hru o zbloudilé manželce a jejím lehkovážném svůdci, která se hrála v mnoha zdejších divadlech, pozn. aut.)

Později, v šedesátých letech, se ale stal skvělým dramatikem, světoznámým, a Jaroslav Dudek byl jeho dvorním režisérem. V roce 1968 inscenovali hru o cirkusovém klaunovi – August August, august. Kohout ji napsal dávno před tím, než v srpnu, tedy v augustu, přišli Rusové. Bylo to vynikající představení, díky oběma. Dudek ho pro Kohouta spolu s dalšími jeho hrami postupně režíroval v Düsseldorfu, Dortmundu, Bruselu.

Pak přišla doba, kdy umřel Jan Procházka, spisovatel a barrandovský dramaturg, který díky přátelství s prezidentem Antonínem Novotným v šedesátých letech vydupal ze země československou novou filmovou vlnu. Do jejích filmů kromě jiných objevil Jaromíra Hanzlíka, tehdy ještě gymnazistu. V roce 1971, když Procházka zemřel, byl Hanzlík na vrcholu, hrál v divadle, filmu, televizi. Jeden z vůdců poraženého pražského jara, Procházka, byl naopak prokletý, nesmělo se o něm nikde mluvit, a stejné to začínalo být s Pavlem Kohoutem.

Pavel tehdy Hanzlíkovi po představení ve Vinohradském divadle řekl, že je jeho povinností, aby šel Procházkovi na pohřeb. Všichni jsme ale věděli, že to by byl Járův konec. Už by si nezahrál, stejně jako si tou dobou nezahráli všichni, co na ten pohřeb šli: i herci Vlasta Chramostová či Pavel Landovský. Dostal by doživotní zákaz.

Hanzlík měl Procházku skutečně moc rád a z toho dilematu byl úplně v háji, hrozilo, že si něco udělá. Vrátili jsme se tehdy s manželem z divadla, vykoupali se, lehli do postele, vzali knížku, ale nečetli. Oba najednou nás pak napadlo totéž: ‚My v tom Járu nemůžeme nechat.‘ Dudek se oblékl,