Hans Zimmer a Gavin Greenaway: Dirigenti vyvažují vášeň a matematickou přesnost

Proč přenechal hlavní roli svému režisérovi Gavinu Greenawayovi, se dozvíte ve společném rozhovoru s oběma hudebníky. Zimmer představuje novou show a hovoří o spolupráci s režiséry Ridleym Scottem, Christopherem Nolanem či Terrencem Malickem. A také o tom, jaké to je, přepracovávat soundtrack ke Lvímu králi, za nějž získal Oscara.

Zimmer: Když je řeč o trémě, nyní to bylo daleko jednodušší. Celé jsem to hodil na ramena Gavinovi. Desítky let pracuji na překrásných filmech, a když se mi něco nedařilo a zrovna jsem pracoval s orchestrem, Gavin to vždy vyřešil. Pracuji na této show s někým, koho znám déle, než by byl on sám ochotný připustit. Tu hudbu zná nazpaměť.

Strávili jsme mnoho času přípravami. Opravdu jsme skladby pečlivě vybírali a nově aranžovali. Upravili jsme je tak, aby se daly naživo hrát. Některé jsou přesto pořád na hraně hratelnosti. Zalíbila se nám myšlenka, že tentokrát angažujeme orchestr a některé naše blízké přátele, kteří jsou vynikající sólisté.

Zimmer: Ne. Proč? Věřím, že si to někteří kolegové užívají, ale mě to nebaví. Já hudbu píšu. To je má práce. Před čtyřmi lety mě začalo docela bavit stoupnout si na pódium a hrát příliš nahlas na příšerné nástroje, jako jsou banjo či elektrická kytara. To je zábava. Ale dirigování je něco jiného.

Sleduji Gavina a vidím, že je třeba vybalancovat vášeň a matematickou přesnost. A já tuhle rovnováhu najít neumím. Nalézám balanc maximálně v punkrockové hře na kytaru. Nejsem pro dirigování ten pravý.

Zimmer: To by byla chyba. Kdepak, tohle je show Gavina, sólistů a orchestru. A já si přeji, aby to tak bylo. Chci být v publiku a dívat se. Chci se bavit, tak mi tu zábavu nekažte. Tahle show je hudební. Důležitá je muzika. Třeba opět na pódium vylezu v budoucnu. Za dva roky. Nejsem tak starý, ještě bude příležitost.

Greenaway: Ano, je to nová výzva, ale na začátku jsem ji vůbec nechtěl podstoupit.

Zimmer: Můžu na toto odpovědět? Gavin to vůbec nechtěl dělat. Ale potom zvládl prvních pár koncertů a najednou otočil.

Greenaway: Nechte mě to dělat, prosil jsem. Je to obrovská zábava. Nemůžu pořád uvěřit, jak moc mě to baví. Poprvé jsem orchestr pro soundtrack dirigoval pro Hanse. Šlo o film Peacemaker. Pamatuji si, jak jsme se bavili o tom, kdo bude dirigovat. Navrhnul jsem několik jmen a Hans řekl, že to udělám já. Donutil mě to zvládnout. Nyní to bylo stejné.

Ta situace mi ze začátku nebyla úplně příjemná, ale musel jsem to zkusit. A nyní si to užívám. Rozdíl je v tom, že ve studiu může člověk nahrávat znovu a znovu. Můžete se vracet k tomu, co se nepovedlo.

Naživo musí člověk problémy řešit za pochodu, druhý pokus neexistuje. Když se něco děje, musíte to zvládnout. Když něco trochu pokazí sólista, zase tolik nepokazí celek. Ale když špatně povedu orchestr, všichni se to dozvědí.

Nicméně věřím, že hudebníci vědí, že se na mě můžou spolehnout, protože tu hudbu znám skrz naskrz. Přesto je to pro mě nový druh stresu. Zároveň je pro mě hraní před publikem velmi povznášející.

Zimmer: Řekl jsi mi, že ses na každém koncertu soustředil, abys zlepšil něco, co nebylo dokonalé. Přáli jsme si pro publikum připravit výjimečný zážitek a představení se pořád zlepšuje. Je to živoucí organismus.

Zimmer: Byl to v podstatě boj na život a na smrt mezi mnou a producentkou akce. Měla nezáviděníhodnou roli, musela hlídat, aby představení nebylo příliš dlouhé. Skladby jsme opravdu velmi pečlivě vybírali a některé nově aranžovali. Upravili jsme je tak, aby se daly naživo hrát. Některé jsou ale pořád na hraně.

Zahrnul jsem třeba do představení skladbu z filmu Spirit – divoký hřebec, jejíž nahrávání nám trvalo šest dní. Chtěl jsem vidět, co se stane, když to orchestr bude muset zahrát v reálném čase. Hudebníkům jsme neřekli, že nám to trvalo šest dní. Předstírali jsme, že jsme to nahráli najednou.

Zimmer: Ne. Vzpomenout si, jak se hrají, bylo dost těžké samo o sobě. Hudbu skládám bláznivým způsobem. Promluvím si s režisérem o příběhu filmu, jdu domů a napíšu jeho hudební verzi. Čistě podle sebe. Jsou to dlouhé orchestrální skladby, ve kterých se toho děje příliš mnoho. Jsou ale skvělým základem pro vystoupení, na kterých nyní pracujeme. Mají v sobě celý příběh.

A je to čistá hudba, protože není seškrtaná podle sekvencí scén a střihu. Šifra Mistra Leonarda například trvala dvacet dva minut. Je to průvodce světem hudby ve dvaceti dvou minutách. Je v ní každý styl. Co slyšíte, je můj deník, příběh o tom, jak píšu soundtrack k filmu.

Zimmer: Má první reakce je vždy stejná. Podívám se na celek a řeknu si, co moc nefunguje, co můžeme změnit a zlepšit. Napadne mě, že když bude Pedro hrát trochu hlasitěji, bude to o něco lepší. Poprvé člověk pořád pracuje.

Ale když jsem to viděl podruhé, bylo to už fantastické. Nechal jsem se unést. Stal jsem se prostým pozorovatelem z publika. Už jsem to nebyl já, nesledoval jsem vlastní práci. Byl jsem jen divák.

Zimmer: Důležitá je dobrá orchestrace. Trik je v tom, že když chcete mohutný zvuk, nesmí hrát všichni nahlas. Když hrajete na nástroj hlasitě, zní to nepříjemně. Intenzivně jsme pracovali na tom, aby hudba naživo zněla tak, jak je pro mé soundtracky typické.

Chci jen podotknout, že na pódiu není jen orchestr, je tam několik klávesáků, kteří hrají na syntezátory. My s orchestrem pracovali trochu jako s kapelou. Zničili jsme orchestr z Minsku tím, že jsme ho naučili hrát rock`n`roll. Náš přístup byl rockový. Na tom představení není nic sentimentálního.

Greenaway: Důležité je, že všechna show hraje stejný orchestr. To je v současné době docela neobvyklé, orchestr s námi cestuje, nepracujeme pokaždé s jiným lokálním. Hudebníci hudbu znají a zlepšují se každý večer.

Greenaway: Připravili jsme novou orchestraci přímo pro show. Jenom zkouškami se samotným orchestrem jsme strávili asi čtyři nebo pět dní. To bylo ještě bez kapely a sólistů.

Chtěli jsme si být jistí, že vše dokonale umí. Skvěle a rychle reagoval, když jsme na poslední chvíli něco měnili. Až poté, co byl dokonale připravený, přišel zbytek hudebníků.

Zimmer: Orchestr z Minsku jsme si zamilovali, protože jsme si s ním nemohli říct ani slovo. Jeho členové nemluví německy ani moc anglicky, my nemluvíme rusky. Vznikla úžasná spolupráce, která se týkala jenom hudby. To nás bavilo, byla to jasná volba. Miluji je. Ostatní muzikanty jsme vybírali různě. Někteří s námi absolvovali už minulé turné.

Greenaway: Najednou slyšíte, co všechno hudebníci hrají. Ve filmu to občas překrývají ruchy, dialogy nebo střelba ze samopalu. V tom je kouzlo koncertů filmové hudby.

Zimmer: A když vám někdo například nabídne, abyste vzali skvělou kapelu a orchestr a hráli s nimi například někde v poušti na festivalu, samozřejmě souhlasíte. Najednou už nejde o filmovou hudbu, jde jen o hudbu.

Zimmer: Skvělého režiséra. Někoho, s kým chci trávit čas svého života. Tak jednoduché to je. Řeknu vám příklad. S Chrisem Nolanem jsme natočili tři filmy o Batmanovi. To je dvanáct let života. Na tři filmy je to dost dlouhá doba. Takže je třeba si to dobře rozmyslet, abyste byli obklopeni lidmi, se kterými si můžete povídat o čemkoli.

Terrence si neumí rozmyslet, co chce. Christopher ví přesně, co chce, a naprosto se shodneme. Ridley chce, abych si vše rozhodl sám, a s výsledkem bývá spokojený.

Zimmer: To kategoricky odmítám. To můžu říct s čistým srdcem. Navíc dnes pracujeme naprosto odlišným způsobem. Na hudbě začínám pracovat dlouho předtím, než se film začne natáčet. Mám záviděníhodnou pozici, ve které můžu na hudbě pracovat ještě před první klapkou. To štěstí mají John Williams, Ennio Morricone a já.

Jsem součástí rodiny, která vypráví příběh filmu. Myslím, že lidé můžou klidně zapomenout, kdo napsal hudbu, kdo slova a kdo stál za kamerou. Prostě společně tvoříme film.

To, o čem mluvíte, je soupeření o moc a souboj ega. Režiséři, se kterými spolupracuji, si ale nepotřebují dokazovat svou moc. Pozvou vás dál a chtějí z vás dostat to nejlepší. Zajímá je, co chcete říct. Dají vám prostor se vyjádřit. Vzájemné soupeření by byla opravdu příšerná situace.

Zimmer: Vzal na sebe roli, kterou bych já hrát nemohl. Tu elegantní. James je elegantní skladatel. Myslím, že jsme se krásně doplňovali. Hráli jsme každý se svými silnými stránkami. Slovo hráli je zásadní. Hudba je hra.

Jsem starší než James. Pamatuji si ho v době, kdy v neděli odpoledne navštěvoval lekce klavíru. Ale myslím, že co máme společného, je to, že se snažíme zdokonalovat v oné hravosti. Naše spolupráce byla ideální.

Většinou je to režisér, kdo se skladateli musí podívat do očí a říct mu, že složil něco děsného. To je nepříjemné pro oba. Ale když jsou skladatelé dva a k tomu režisér, jde jen o konverzaci, ve které se to hýří nápady. A nápady jsou nejdůležitější. Něco vyzkoušíte, a když to nefunguje, třeba ten druhý skladatel přijde s něčím lepším.

Zimmer: Velmi zvláštní. Zaprvé jsem myslel, že nahrajeme novou verzi. Jenže potom mi tam něco chybělo. A nejen mně, ozývali se muzikanti, kteří s tím filmem vyrůstali. Jsou mladší a pro některé to byl první film, který viděli. Když chci zkusit něco nového, musím s nimi bojovat. Ale nové části tam samozřejmě jsou, musí tam být. Je to zajímavá cesta do minulosti.

I díky tomu, že Lví král už dnes není jen film, ale je to i muzikál. Divadlo je živé a dočká se nové verze každý den. Gavin mi nedávno dobře poradil. Budu se podle toho řídit.

Řekl mi, že když v určité době vytvoříte umělecké dílo, řekněme Monu Lisu, o deset let později mu nepřimalujete červený nos. Lví král je pro mě důležitý, budu s ním zacházet s úctou.