Stojím na vrcholu schodiště, které na pohled vypadá, jako by vedlo do středu Země. Ve skutečnosti je vysoké, jako čelní stěna Býčí skály. Vede do padesátimetrové hloubky, z dělostřeleckého srubu K-S 11 „Na svahu“ do rozlehlého podzemí dělostřelecké tvrze Hůrka, součásti prvorepublikového opevnění našich hranic u města Králíky.

Sestupovat dolů budu už s jistým rozechvěním. Mám za sebou prohlídku zmíněného bojového objektu zvenčí i zevnitř a ještě jsem to nestačil rozdýchat. Obrovský bunkr, konstruovaný pro tři houfnice ráže 10 centimetrů, je tak strašlivě poškozený zásahy dělostřeleckých granátů a protibetonových, podkaliberních střel, že se z dálky podobá spíše středověké hradní zřícenině než moderní pevnosti. Neprošel však čestným bojem s nepřítelem. Jak víme, předali jsme rozsáhlé pohraniční území, včetně vybudovaného opevnění, nacistickému Německu. Na základě Mnichovské dohody nesměla být žádná stávající zařízení zničena a tak se nepříteli dostaly do rukou i naše pevnosti. Mohli pak na nich testovat jakékoliv způsoby útoku. Přímou střelbu z velkorážných děl na malou vzdálenost,  kumulativní nálože či použití výbušného plynu Tajfun. Pokud by republika měla ještě rok nebo dva času na dokončení, nedovedu si představit útok na funkční tvrze. Přesto vyhlíží K-S 11, systematicky ničený bez aktivní obrany, jako starý slon, na kterého ze všech stran střílí pytláci, ale on stále ještě odolává a žije.

Ale jak vlastně vypadá rozsáhlé podzemí tvrze? Pro odpověď si zajdeme do sesterské pevnosti Hůrky, nedaleké dělostřelecké tvrze Bouda, která měla to štěstí, že neprošla příliš velkými poválečnými úpravami. 

 Po tříkilometrové cestě lesem od parkoviště jsem na místě. Přitisknutý k vnitrozemské straně kopce Bouda, stojí vchodový objekt K-S 22a „Krok“. Sloužil k zásobování tvrze a nákladní automobil může zajet přímo do jeho útrob. S jeho zapojením do bojů se příliš nepočítalo, ale ke své obraně měl několik kulometů ve střílnách a pancéřových zvonech. Nad pevností vlaje česká státní vlajka a mohutné betonové stěny se mi trochu začínají zamlžovat před očima.

Uvnitř, za překládacím prostorem, začíná cesta do podzemí svážnicí, šikmou chodbou, vedoucí do nitra kopce. Vše vybaveno kolejemi úzkorozchodné dráhy pro přepravu materiálu. A pak už neuvěřitelná, na pohled nikdy nekončící, 750 metrů dlouhá, přímá chodba. Tedy skoro jako Stará a Nová Býčí skála dohromady. Stavitelé se totiž museli dostat na druhou stranu kopce, která směřuje přímo k hranici, dnes s Polskem, tehdy však s Německem. Z hlavní chodby odbočuje odvodňovací štola, minové komory, filtrovna, strojovna s elektrárnou, muniční sklady, opravárenské dílny, skladiště. Uprostřed chodby, pod vrcholem kopce, kde skalní nadloží dosahuje šedesáti metrů, jsou rozsáhlá podzemní kasárna s ošetřovnou. Z hlavní chodby zde také doleva odbočuje průchod ke schodišti a výtahové šachtě k pěchotnímu srubu K-S 24 „Libuše“. A hlavní chodba pak míří dál a dál až k místu, kde se z ní odděluje doprava odbočka k výtahové šachtě se schodištěm dělové věže K-S 22 „Horymír“, hlavnímu bojovému objektu tvrze a k podzemním prostorám k její obsluze.

Přímá trasa chodby stavitelům přidala mnoho problémů, protože se vlivem tvaru kopce snižovala vrstva skály nad stropem. Proto musela být zahloubena další, čtrnáctimetrovou šachtou se schodištěm. V tomto místě byl také prostřílen vertikální nouzový východ z tvrze na povrch.

A pak už se chodba rozdvojuje k dalším schodišťovým šachtám. Doleva k dělostřelecké pozorovatelně K-S 23 „Teta“, doprava k pěchotnímu srubu K-S 21 „Kazi“. Tímto schodištěm vystupujeme nahoru a nouzovým východem pěchotního srubu prolézáme na povrch a můžeme si prohlédnout exteriér bojových objektů tvrze. Jsou opět poničeny pokusným odstřelováním děly i leteckým bombardováním. Nápadné je také silné poškození po vytržení pancéřových kopulí a zvonů pro těžké i lehké kulomety. Tyto asi padesátitunové ocelové díly, stejně jako ocelové části všech střílen hodlali Němci odvézt. Většina zvonů však do konce války zůstala na místě a mohla by být v lepších časech znovu osazena do pevnosti. Kdyby ovšem soudruzi z n. p. Kovošrot nevycítili v padesátých létech příležitost na překročení plánu a nenechali je rozřezat do starého železa.

Pokračujeme k otevřené šachtě objektu pro otočnou a výsuvnou dělovou věž s dvojčetem houfnic ráže 10 centimetrů a dostřelem 12 kilometrů. Samotná věž nemohla být už včas osazena. Dvě 400 tunové dělostřelecké věže byly v roce 1938 dohotovené asi z tří čtvrtin. Po záboru republiky je nacisté nechali dokončit. Jedna byla odvezena neznámo kam, ale druhá údajně přečkala ve skladišti konec války. Ale nečeká vás žádné milé překvapení. Na Boudu se nikdy nevrátí. V šedesátých létech skončil tento výjimečný zbraňový systém tam, kde pancéřové zvony. Na připomínání vyspělosti prvorepublikového průmyslu si soudruzi nepotrpěli. 

Mohutným pěchotním srubem „Libuše“ se vracíme třicetimetrovým schodištěm opět do podzemí. Pevnost je těžce poškozena nejen dělostřelbou, ale i výbuchem obrovské nálože, umístěné německou armádou k jejím základům. Výbuch stavbu ve IV. třídě odolnosti s 3,5 metrovými železobetonovými stěnami a stropem nezničil, ale jen odtrhnul od podzemní části a asi o půl metru ji posunul. Vracíme se podzemní chodbou zpět ke vchodu. Není mi do řeči, ačkoliv bych měl k mému průvodci ještě řadu dotazů. Představuji si nezměrné úsilí, se kterým byla opevnění ve velmi krátkém čase budována. I když z větší části nebyly pevnosti dokončeny, armáda je přesto chtěla hájit. Vydat hranice bez boje pro ně bylo nepředstavitelné. Já mohu jen těžko posuzovat složitost tehdejší mezinárodní situace. Ale vojáci měli dostat právo umírat při obraně svých pevností a ne za několik let v koncentračních táborech, před hlavněmi popravčích čet a pod noži nacistických gilotin. A naše země by si nenesla pro další a další generace pocit, že kapitulace před nepřítelem je řešením.

Tento příspěvek je asi trochu mimo naše téma, ale cítil jsem potřebu se o ten velký zážitek podělit s ostatními a poděkovat tím členům Společnosti přátel čs. opevnění a všem dobrovolníkům, kteří se snaží tyto památky uchovat pro budoucnost.

Laďa Šebeček