Do srdce jí píchli jed. Fotografie zbité dívky se stala symbolem utrpení dětí v Osvětimi

HISTORIE / „Byla tak mladá a vyděšená. Dívka nechápala, proč tam byla, a nemohla pochopit, co jí říkali.“ Chtěl by jí pomoci, ale nemůže. Sám by si tím podepsal rozsudek smrti. Wilhelm Brasse, vězeň a fotograf zároveň, tak nakonec udělá to, co musí. Děvče vyfotí z profilu, zepředu a šikmo pod úhlem v pokrývce hlavy. Pod rukama se mu zrodí až padesát tisíc identifikačních fotografií vězňů a na většinu z nich do konce života nezapomene. 

Byla jednou z přibližně 230 tisíců dětí a mladistvých, jednou z více než milionu tří set tisíc lidí, kteří byli nuceni v letech 1940 až 1945 vkročit na temné místo světových dějin zvané Osvětim.

Ze všech těch jmen zavražděných mladých lidí bylo jen něco málo přes 20 tisíc zapsáno do táborových záznamů a jen pouhá hrstka z nich, ne více než 650, se dožila osvobození Osvětimi v roce 1945. Většina dětí a dospívajících se v přísně ohraničeném, nelidském světě koncentračního a vyhlazovacího tábora proměnila v dým.

Zbyla jen fotografie

Mezi dětmi, které už nikdy nepoznaly jiný život než strádání, byla i polská dívenka jménem Czesława Kwoka. Její život skončil příliš brzy, její smutný osud ovšem v zapomnění neupadl. Dodnes jej připomíná fotografie, vůbec to jediné, co po ní zbylo. Její snímek dodnes upozorňuje na hrůzy nacistického běsnění a stal se nesmrtelným mementem krutosti, jaké je lidstvo vůči sobě navzájem schopno.

Czesława Kwoka se narodila v malé polské vesnici Wólka Złojecka ve východní části země. Její maminka Katarzyna byla katolického vyznání, tatínek Paweł zřejmě zemřel, když byla Czesława ještě malým děvčátkem. Spolu s matkou ji nacisté v prosinci roku 1942 deportovali z ghetta v obci Zámostí na východě Polska přímo do osvětimského pekla. Bylo jí tehdy čtrnáct let.

Zbila ji holí

Krátce po příchodu měla stanout před objektivem polského vězně a táborového fotografa Wilhelma Brasseho, jehož úkolem bylo portrétovat nové nacistické zajatce – pod hrozbou bezprostřední smrti, kdyby snad nechtěl uposlechnout. Osobní vězeňská čísla vyvolávali nacisté v němčině a dívka jednoduše nerozuměla, když zavolali právě ji. 

„Byla tam žena, jmenovala se Kapo, byla to vězeňská dozorkyně. Vzala do ruky hůl a bila ji po tváři. Ta Němka si na ni vylévala svou zlost. Tak krásná mladá dívka, tak nevinná. Plakala, ale nemohla nic udělat,“ svěřoval se Brasse se svými vzpomínkami novináři Fergalu Keaneovi v článku, který vyšel v Mail Online roku 2007. „Před pořízením fotografie si dívka usušila slzy a setřela krev z poraněného rtu. Abych vám řekl pravdu, cítil jsem se, jako bych já sám byl zmlácen, ale nemohl jsem zasahovat. Bylo by to pro mě fatální. Nemůžeš nikdy nic říci.“

„Ten obrázek dívky si pamatuji zřetelně. Prostě jen proto, že vypadala tak mladě tím odzbrojujícím dívčím způsobem. V tom vězeňském šátku, stále ještě vypadající zdravě,“ vzpomínal Brasse v dokumentu s názvem Portrétista z roku 2005. 

V únoru příštího roku, pouhé dva měsíce po příjezdu do Osvětimi, dívčina matka zemřela. Czesława ji nepřežila ani o celý měsíc, v březnu roku 1943 byla zavražděna. V jejím úmrtním listu sice stojí, že se jí osudnou stala celková slabost v důsledku střevního kataru, avšak podle informací osvětimského muzea jí přímo do srdce píchli injekci fenolu.

Zachránil vzpomínky na oběti

Když se na samém začátku roku 1945 blížila k Osvětimi sovětská armáda, Brasse dostal rozkaz, aby všechny negativy, ty důkazy o nelidskosti, spálil. Neuposlechl, i když věděl, že ho to rozhodnutí může stát život. Chtěl, aby se celý svět dozvěděl pravdu, a to za jakoukoliv cenu. Negativy proto poschovával za skříně, některé zakopal. A s obavami čekal, co bude dál, až to dozorce zjistí. Nezjistil. Utekl.

Wilhelm Brasse byl pak spolu s tisíci dalšími osvětimskými vězni přemístěn do koncentračního tábora v Ebensee, rakouském podvýboru koncentračního tábora Mauthausen. A zde se konečně na začátku května roku 1945 dočkal svobody.

Fotografovat už ale nemohl. „Když jsem znovu začal fotit, viděl jsem ty mrtvé. Pořizoval jsem portrétové snímky mladé holčičky a za ní jsem viděl duchy. Viděl jsem jejich velké oči, vystrašené, jak na mě koukají. Nemohl jsem pokračovat,“ svěřil se v dokumentu. O své minulosti dlouhých šedesát let nemluvil. Založil si obchod s uzeninami a jen málokdo by tušil, že si v mysli stále nosí vyděšené tváře obětí nacistických hrůz. Zemřel roku 2012 ve věku 94 let.

Vdechla jeho dílu barvy

„Díky odvaze Brasseho i dalších osvětimských fotografů neupadli lidé jako Czesława Kwoka v zapomnění jako pouhá součást smutné statistiky, ale můžeme si je pamatovat jako individuální lidské bytosti,“ pronesla brazilská umělkyně Marina Amaralová, která vzdala Brasseho dílu hold a jeho snímek kolorovala. Výslednou fotografii pak zveřejnilo osvětimské muzeum na svých sociálních sítích v březnu roku 2018, v den 75. výročí vraždy Czesławy.

Fotografie se začala virálně šířit a jen na Twitteru ji spatřilo až neuvěřitelných pět milionů lidí. Zaujala také pozornost organizací zabývající se lidskými právy, známé osobnosti a novináře z celého světa. „Pouhé prohlížení těchto fotografií je srdcervoucí. Podmínky, ve kterých tito lidé museli žít, jsou nepředstavitelné. Vidím v jejich očích bolest a chtěl bych je zachránit. Jakékoliv fotografie z Osvětimi se mě pochopitelně velmi dotýkají,“ komentoval snímky jeden z přeživších holokaustu Noam Weizmann.

Osud, který oslovuje dodnes

Americká spisovatelka Sheila Robertsová napsala: „Je to skutečně dojemná práce umělkyně, která přivedla odvážnou čtrnáctiletou dívku opět k životu. Czesława zemřela před pětasedmdesáti lety, ale barvy snímkům dodaly bezprostřednost. Její osud je tak stejně naléhavý v přítomnosti stejně jako v minulosti.“

Sama Amarelová na vlnu zájmu, kterou svou kolorizací původního snímku vyvolala, reagovala slovy: „Vidím, jak se o osudu Czesławy mluví v tolika různých zemích. Jsem ráda, že jsem mohla pomoci vysvětlit její příběh“.