Na počátku „kdyby“
Tragický konec života herečky Anny Letenské ovlivnilo několik „kdyby“. Ale vezměme to od začátku, od chvíle, kdy vzal do ruky pero „osud“ a začal pro ni psát svůj scénář. Novorozenecký pláč Andy, jak jí maminka říkala, se ozval v pokoji hotýlku U zlatého orla v Nýřanech dne 29. srpna 1904 krátce poté, kdy si Marie Svobodová svlékla divadelní kostým po večerním představení Kříž u potoka. Byla herečkou kočovné společnosti svého manžela Oldřicha, který se později stal i divadelním režisérem. Tehdy tam byli ubytováni členové jeho kočovné společnosti.
Z rodinného alba se kvůli válčným okolnostem nezachavala téměř žádná fotografie. Jednou z velmi mála je rodina Svobodových z roku 1908. Anna je ta roztomilá holčička vpravo.
U kolébky možná neměla sudičky, ale zcela jistě věděla, že ji na křest do místní kapličky doprovázeli herci svým zpěvem a do vínku jí dali veselou povahu. Stejně jako pět sourozenců i ona strávila své dětství na divadelních štacích svých rodičů, potlesk na jevišti zažila už jako dítě. Po první světové válce nejdříve hrála v divadelní společnosti svého otce, poté vystřídala další. V Třeboni se seznámila s mladokomikem Ludvíkem Letenským.
„Skutečná“ herečka
Provdala se za něho, když jí bylo jednadvacet let. Rok po svatbě se jim narodil syn Jiří. Než se v polovině 30. let přestěhovali do Prahy, hráli spolu v Olomouci, působili i na Slovensku, v Košicích a Bratislavě. Kdyby jim manželství klapalo, nejspíš by ji její tragický osud nepotkal. Kdyby. V červnu v roce 1940 se rozvedla. To už měla stálé angažmá v Městském divadle na Vinohradech. Byla žena krev a mlíko, veselá a výřečná, neunikla tak pozornosti filmových režisérů.
Když se podruhé stala vdanou paní, měla už na svém kontě téměř dvacítku filmových postav a jako nejvýraznější komická herečka na divadle řadu zajímavých rolí, ve kterých ukázala svůj talent. Není bez zajímavosti, že svou první filmovou, coby děvečka, získala ve zpracování dramatu na námět Karolíny Světlé Kříž u potoka, ve kterém si v divadelní podání „zahrála“ pod srdcem své maminky krátce před svým narozením.
Hubatá, veselá Anna plnější postavy byla ideální představitelkou prostých žen a dívek
Osudová láska
Se svým druhým manželem, architektem Vladislavem Čalounem se seznámila na jedné společenské akci a byla to láska na první pohled. Vzali se v říjnu 1941 a pořídili si hezký byt v Soukenické ulici. Čaloun pracoval jako prokurista u významné německé dopravní společnosti Intercontinentale.
Jako velký vlastenec se hned na počátku války zapojil do odboje. Díky svému postavení se mu dařilo pašovat dokumenty, pomáhal lidem na útěku, Židům zachraňovat jejich majetek. Ze Sokola se znal s lékařem Břetislavem Lyčkou, který byl též členem ilegální skupiny Jindra. Manželé Čalounovi a Lyčkovi se kamarádili. Není jasné, zda Nána, jak jí říkali herečtí kolegové a blízcí, o činnosti svého muže věděla, či že Lyčka byl tím lékařem, který ošetřil Jozefu Gabčíkovi pohmožděnou nohu a do obličeje střepinou zasaženého Jana Kubiše.
Klička se stáhla
Když se zrádce, pozdější kolaborant rtn. Karel Čurda v červnu 1942 dobrovolně přihlásil gestapu, a vyklopil všechny informace o československých parašutistech a kdo jim pomáhal, nad Lyčkovými se v druhé vlně zatýkání v době Heydrichiády začala stahovat klička. Byli ale na poslední chvíli varováni a měli připravený úkryt. Lékařova manželka Františka měla 15. července odjet na Moravu. Noc předtím přespala v bytě Čalounových. Následujícího rána ji na nádraží zatklo gestapo.
Nána mohla dál hrát, kdyby jejího muže a ji někdo neudal. Kdo, to se dodnes neví, ale o dva dny později byl Vlastimil zatčen a s ním i Anna. Měla roztočený film Přijdu hned režiséra Otakara Vávry, kde hrála domovnici.
Okolnosti jejího propuštění nejsou zcela objasněny. Uvádí se, že se o ně mohl zasadit Miloš Havel, tehdejší významný filmový producent, majitel Lucernafilmu a český filmový „magnát“, aby se film mohl dotočit a nevznikla mu finanční újma. Jiné zdroje říkají, že gestapo občas propouštělo manželky zatčených, aby je mohlo sledovat a zjistit další vazby, či donutit uvězněného, aby promluvil. Denně se musela hlásit v Petschkově paláci, sídle gestapa, měla i povolené návštěvy svého manžela.
Na následujím videu je scéna z Přijdu hned, poslední z momentů Anny před popravou:
Klapka poslední...
Natáčení komedie skončilo 2. září 1942. Nejspíš netušila, že závěrečná klapka je poslední v jejím životě. Propuštěná z vinohradské scény kvůli zatčení, v holešovické Uranii, kde následně získala angažmá, už měla za sebou pár zkoušek role Vojnarky v chystané inscenaci hry Aloise Jiráska.
V pražském bytě svou poslední noc na svobodě možná strávila těšením se na její premiéru a sněním, že až válka skončí, bude se svým milovaným Vlastimilem a synem cestovat, hrát a žít…
Dne 3. září se už z „Pečkárny“ nevrátila. Jako vězeňkyně s číslem 110124 ji gestapo převezlo na Pankrác. Dne 5. září (někde uváděno 5. října) skončila v gestapácké vazební věznici Malé pevnosti v Terezíně.
Září či říjen, tak či tak ji stanný soud spolu s dalšími 134 dívkami a ženami a 127 sedmi chlapci a muži, příslušníky rodin parašutistů – atentátníků, a těch, kteří je podporovali či ukrývali, odsoudil k popravě zastřelením v koncentračním táboře Mauthausen…
Z Terezína směla v němčině poslat dopis svému Vlastimilovi, odpovědi se už nedočkala...
Poslední slova
Tam skončila v domnění, že ji, stejně jako její spoluvězenkyně, Němci přesunuli do pracovního lágru. Když se tam dostavila na údajnou lékařskou prohlídku, zazněl výstřel, který ji ranou do zátylku připravil o život.
Dle později nalezených záznamů v archivu tábora se ví, že to bylo 24. října 1942 v 10:56. Vraždění „spolupracovníků“ začalo půl hodiny po sedmé ráno, skončilo ve čtyři odpoledne. Františku Lyčkovou, která v jejich bytě přespala ten osudný den, přežila jen o padesát šest minut. V mauthaunsenském bunkru vydechnul o tři měsíce později i její manžel. Lékař Lyčka si vzal život sám, když už věděl, že je jeho úkryt vyzrazen a zatčení se nevyhne.
Zemřela ranou do týla v domnění, že je na lékařské prohlídce v lágru. Možná věděla či jen matně tušila, proč musela opustit nejen herecký svět
Do zabaveného bytu Čalounových se nastěhovali Němci. Film Přijdu hned měl premiéru 25. prosince 1942. Na rozdíl od zveřejňovaných jmen popravených, Anna a ostatní zúčastnění byla na tzv. seznamu akce Kubiš, a jejich poprava byla tajná. Nikdo z diváků netušil, že už nikdy další roli nenatočí.
Šťastně zamilovaná Anna byla na počátku své herecké kariéry. Její stopa v československé kinematografii, kterou zanechala v dvaceti šesti filmech, mohla být mnohem hlubší. Ani tak není zapomenutá a své místo má v historii naší země i jako oběť protinacistického odboje (více viz galerie).
Zdroje: www.krajskelisty.cz, www.nyrany.cz, dvojka.rozhlas.cz
