Partyzán (100) přežil holokaust, bojoval s nacisty. „S Putinem taky nelze vyjednávat.“ Podpořil kampaň na nákup munice

„Letos prvního června budu mít sto let. Podařilo se mi přežít holokaust v partyzánském hnutí, tam jsme bojovali proti agresorovi, proti německé okupaci,“ říká ve videu iniciativy Dárek pro Putina a sbírky Munice pro Ukrajinu. „Každý ví, co je válka, netřeba říkat, že je to hrůza,“ chápe do jisté míry argumenty odpůrců pomoci Ukrajině, že je potřeba se zasahovat o mír, ne o pokračování války. „Zkušenost z druhé světové války platí samozřejmě i na Ukrajině,“ vysvětluje. „Jediná možnost je, aby se agresor z Ukrajiny vyhnal – a může se hovořit o míru za těch podmínek, které vyhovují ukrajinské samostatnosti.“

„Když jsem se doslechl o té iniciativě české vlády, tak mě to velmi potěšilo, že se hledají všechny způsoby, jak pomoci Ukrajině ubránit se proti agresorovi,“ pokračuje ve svém příspěvku v kampani. „Toto je určitá příležitost pro lidi, kteří jinak nemohou nějak pomoci – je to podle mě vlastenecký cíl, je to vlastně i záchrana Slovenska.  Když se za mých dvacet nebo padesát eur koupí aspoň jeden náboj, tak mám pocit, že je ten náboj na správném místě, pomůže mně – jde o mou svobodu, o mou perspektivu.“

„Zažil jsem druhou světovou válku. Bojoval jsem v ní. Mohu vám říci, že nemělo smysl vyjednávat s Hitlerem a nemá smysl vyjednávat ani s Putinem,“ řekl Šimko zpravodajovi BBC. Prý neváhal sáhnout do svého důchodu, aby pomohl financovat boj Ukrajiny proti totalitě. „Vzpomeňte si na Chamberlaina. Jeho představa, že když nabídne Hitlerovi Sudety, přinese to mír - ukázalo se, že to byla naprostá iluze,“ připomněl politiku appeasementu britského premiéra Nevillea Chamberlaina, která vedla k Mnichovské dohodě. „Naše vláda dělá přesně totéž. Dejte mu Donbas, jen když bude mír. Dejte mu Krym, hlavně ať je mír. Je to naprostá iluze. Pokud Putina neporazíme, bude hrozbou. Ne po ty dva nebo tři roky, které mi na světě zbývají, ale pro mé vnuky a pravnuky, pro Slovensko a pro celý svět.“

Norimberské zákony na Slovensku

Otto Šimko se narodil 1. června 1924 v Topoľčanech v Nitranském kraji, v Nitře pak vyrůstal. „Z předválečného období si Otto nevzpomíná na projevy antisemitismu, zlom nastal až po vzniku samostatného slovenského státu v roce 1939,“ rekapituluje rodinou historii Šimkových portál Paměť národa.

V září 1941 Slovenský stát, kolaborující s Adolfem Hitlerem, zavedl tzv. Židovský kodex – soubor předpisů v zásadě okopírovaných z Norimberských zákonů. „Skončilo dosud šťastné dětství, začaly časy pětiletého holokaustu,“ popsal ŠImko pro server Refresher před třemi lety. „Jednou ráno jsme přišli do třídy a na tabuli byl nápis ‚Židé!‘ a dlouhé litanie, jací jsme nepřátelé slovenského národa a jak ho vysáváme. Proto nám šesti Židům spolužáci vyhradili zvláštní místa, kde smíme sedět – předtím jsme seděli, kde jsme chtěli. Já shodou okolností vedle Němce, který se brzy stal velkým nacistou.“

Dne 1. září 1942 celou rodinu transportovali do koncentračního centra v Žilině. Díky falešným dokumentům se dostali do pracovního tábora ve Vyhních, kde strávili deset měsíců. Jiní tehdy skončili v Osvětimi.

Otto pak pracoval v Liptovském Mikuláši v knihařství. V srpnu 1944 vypuklo Slovenské národní povstání, k němuž se aktivně přidal. „Hned jsem se přihlásil k československé armádě, kde jsem dostal základní výcvik,“ vzpomínal pro projekt Post Bellum. „Toto partyzánské období bylo pro mě fakticky vykoupením, co se týká psychické stránky. Konečně jsem byl svobodný. Měl jsem pušku proti nepříteli. Mezi partyzány jsem se cítil úplně rovnocenný.“

Své partyzánské zážitky však nelíčí čistě pozitivně: „Musel jsem popravit dozorce z koncentráku Dachau. Mám z toho celoživotní trauma,“ řekl Refresheru. Koncem roku 1944 ho zatkli, přežil sérii brutálních výslechů – ovšem podařilo se mu uprchnout a až do příchodu Rudé armády se skrýval v Nitře. Bratr Ivan i další vzdálenější příbuzní holokaust nepřežili.

„Slovensko není zbabělé!“ Sbírka na munici Ukrajině uspěla za dva dny. Akce je i políčkem vládě

Po válce vystudoval práva, aby šel v otcových stopách. „Zážitky z války hluboce ovlivnily jeho postoj ke komunistické straně, do níž vstoupil už coby partyzán,“ pokračuje Paměť národa. „Ale postupně začal chápat, že jeho zidealizované představy o komunistickém režimu byly jen iluzí. V čase politických procesů a boje proti sionismu ho jako Žida a politicky nespolehlivého zbavili funkce a přeřadili do výroby, stal se soustružníkem.“

Pak působil jako vychovatel, následně se propracoval do redakce deníku Smena vydávaného Svazem slovenské mládeže – nějaký čas směl jezdit i do svobodného světa. Tedy než přišlo Pražské jaro, sovětská invaze roku 1968 a normalizační čistky. Pak mohl dělat alespoň podnikového právníka stavebního závodu, kde pod kontrolou StB pracoval až do důchodu. Až sametová revoluce ho podle jeho slov vysvobodila vnitřně i navenek. Roku 2018 mu prezident Andrej Kiska předal Řád Ľudovíta Štúra.