Tzv. třetí odboj dodnes budí v české společnosti kontroverze. Probíhal v naprosto odlišných podmínkách, než-li předchozí odboj protinacistický, jednotlivé organizace postrádaly jakoukoliv koordinaci i podporu ze zahraničí. Jejich činnost tak často probíhala spontánně a nahodile a mnohé z těchto skupin díky promyšleným sítím informátorů Státní bezpečnosti zanikly dříve, než vůbec stačily alespoň některé ze svých plánů uskutečnit. Existenci třetího odboje jako celku proto stále někteří lidé popírají. Další specifikum představuje fakt, že zatímco za druhé světové války bojovali Češi proti cizímu (německému) nepříteli, po únoru 1948 proti sobě stanuli příslušníci téhož národa, někdy i sousedé z téže vesnice.
Záhy po únorovém puči se v různých koutech republiky zformovalo několik protikomunistických odbojových skupin, odhodlaných se nové totalitě postavit. Jejich členové většinou naivně věřili, že v případě opětovného vypuknutí světového konfliktu (tentokrát mezi Východem a Západem) budou bojovat proti režimu po boku armád západních spojenců, které přijedou Československo osvobodit od komunismu. Do té doby chtěli režimu škodit na domácí půdě šířením protikomunistických letáků mezi občany, sabotážemi, v některých případech i ozbrojenými přepady stranických funkcionářů a dalších režimních činovníků. Mnozí měli zkušenosti s partyzánským způsobem odboje z doby protektorátu. Na Moravě působily na přelomu 40. a 50. let dvě největší a nejznámější místní odbojové skupiny, Světlana na Valašsku a Hory Hostýnské na Bystřicku a Holešovsku.
Partyzáni znovu pozvedli zbraně
Skupina Hory Hostýnské, jejíž členská základna se rozrostla během několika měsíců, byla založena 26. června 1948 v Rajnochovicích místními občany Josefem Čubou, Jaroslavem Rajnochem, Antonínem Kohoutem a Ladislavem Smékalem, vesměs bývalými příslušníky 1. československé partyzánské brigády Jana Žižky. Tito muži mohli plynule navázat na své zkušenosti s odporem proti německým okupantům na sklonku druhé světové války. Zalesněná hornatá krajina podhostýnského regionu ostatně poskytovala partyzánskému způsobu boje takřka ideální podmínky.
Na zahajovací schůzi skupiny si její zakladatelé v čele s Josefem Čubou vytyčili následující cíle: „Vycvičit tým mužů odhodlaných a schopných v příhodné době podpořit zahraniční útok proti režimu vytvořením domácí fronty, shromáždit zbraně a střelivo, pomáhat ohroženým zatčením a jejich rodinám, získávat na tyto účely finanční prostředky, navázat na systém válečných úkrytů a budovat v horách kryty nové, upozorňovat na existenci protirežimních sil i na jejich program zastrašené obyvatelstvo, vystupovat proti nejagilnějším podporovatelům režimu a dát jim pocítit, že jejich nepravosti nezůstanou bez potrestání, obstarat si rádiové spojení se svobodným světem a šířením zpráv odtamtud tlumit účinky domácí propagandy a izolace obyvatel od světového dění.“
Skupina se rychle začala rozrůstat o další nespokojené občany Rajnochovic a okolních obcí. Do odbojové činnosti se zapojil i Milan Mohyla z Podhradní Lhoty. Jeho sestra Marta Dittrichová vzpomínala v rozhovoru pro Paměť národa takto: „Bylo známo, že v Hostýnských a Vsetínských vrších jsou protistátní skupiny a mají tam někde bunkr. Věděli o tom všichni.“
Odbojáři zpočátku hlavně tiskli a šířili protikomunistické letáky. Jednou z prvních větších akcí bylo přepadení bezpečnostního referenta ONV v Holešově Jindřicha Grygara. Akce sice skončila relativním neúspěchem, Grygar odpověděl střelbou ze své služební zbraně a odbojáři se museli stáhnout. Po této události nicméně mezi v regionu vládnoucími prominenty zavládl strach a nejistota.
Na základní skupinu se brzy napojily další původně samostatně působící skupinky odbojářů, např. skupina Troják nadlesního Rudolfa Sachra nebo skupina kamenosochaře Miloslava Pospíšila z Bystřice pod Hostýnem. Hned zpočátku si odbojáři opatřili zbraně, zásoby potravin a mohli se opřít o rozsáhlou síť podporovatelů z řad obyvatelstva. Počáteční úspěchy ale neměly příliš dlouhého trvání. Již v průběhu roku 1949 byla pozatýkána řada členů skupiny, včetně jednoho ze zakladatelů a jejího velitele Josefa Čuby. Po jeho dopadení se novým velitelem skupiny stal mladý Vlastimil Janečka.
Udavač z Kelče a přestřelka v Hradčanech
Aktivita bezpečnostních složek ještě zesílila v září téhož roku poté, co dva z členů zastřelili v potyčce poštovního zřízence Jana Valíčka z Kelče, který se ukázal být aktivním informátorem StB. Smyčka kolem skupiny se utahovala čím dál intenzivněji. Nejlepším řešením se jevila emigrace a pokračování v protirežimní činnosti na druhé straně železné opony. Dočasný úkryt nalezli u několika rodin v obci Hradčany na Přerovsku, mj. u Aloise Matějíčka, jehož švagrová byla manželkou jednoho ze zakladatelů organizace Ladislava Smékala. Bezpečný azyl v obci ale neměl dlouhého trvání.
Ve spárech Státní bezpečnosti totiž uvízli dva autodopravci a podporovatelé skupiny Ladislav Pospíšil a Josef Gregor, kteří se podíleli na přesunech jednotlivých členů. Zpracováni pověstnými krutými výslechy v uherskohradišťské věznici navedli StB na stopu ukrývaných odbojářů a v noci z 9. na 10. prosince 1949 byly Hradčany obklíčeny policejními jednotkami.
Rodina Aloise Matějíčka, v jejímž domě se té noci nacházelo asi deset ukrývaných osob, byla údajně o chystaném zátahu informována s předstihem, jak tvrdí Matějíčkův nejmladší syn Pavel, kterému v té době byly necelé tři roky: „Otcova matka, která žila v Lipové, dostala telegram, který nedával smysl. Vím, že to bylo něco o zrajících třešních. Tak maminka říkala, že se tam půjdou podívat ráno. Potom z nahošovického kopce viděli, že už se tam něco děje, sjížděla se tam spousta aut.“
Telegram rodině údajně zaslal Vladimír Rajnoch, příslušník SNB a bratr jednoho ze zakladatelů skupiny Jaroslava Rajnocha. Skupině byl zpočátku nesmírně užitečný právě svým působením u bezpečnostních složek, jako informátor pomohl jejím členům s řadou akcí, např. přepadením Grygara v Rusavě.
Nesrozumitelná šifra svůj účel bohužel nesplnila. „Obklíčili ulici, klepali na dveře, otec šel otevřít a chtěl heslo. Maminka ho upozornila, že to je někdo cizí, protože předtím viděli venku podezřelý pohyb. Otec jim tedy neotevřel, a tak rozstříleli dveře a vtrhli dovnitř,“ líčí Pavel Matějíček dramatický průběh policejního zásahu.
Přítomní členové skupiny se snažili uprchnout přes zahradu, což se podařilo jedinému z nich, Miloslavu Pospíšilovi, který se na svobodu dostal přes střechy sousedních domů. Nový velitel skupiny Vlastimil Janečka byl při pokusu o útěk zastřelen. Všichni ostatní byli pozatýkáni, včetně Aloise Matějíčka, který byl navíc postřelen. „Sourozenci později říkali, že tatínka přivedli do kuchyně a před námi dětmi ho zmlátili,“ dodává Pavel Matějíček.
Rozsáhlá razie proběhla i u rodin Tihelkových a Šebestových. Všichni zatčení byli odvezeni do neblaze proslulé věznice v Uherském Hradišti. Vyšetřovatelé StB zde používali obzvlášť brutální vyšetřovací metody – vězňům odpírali spánek, bili je přes bosá chodidla, mučili elektrickým proudem.
Z otcova vyprávění ví Pavel Matějíček i o další podlé metodě, kterou chtěli vyšetřovatelé dostat z vězňů doznání – falešné zpovědi v převleku za kněze. Když Marie Matějíčková dostala možnost navštívit svého manžela v Uherském Hradišti, vzala s sebou i nejmladšího syna Pavla. „Já si na to moc nepamatuju, ale matka mi říkala, že otce ani nepoznala, jak byl zmlácený. Dokonce se před ní schovával pod stůl. Bylo to strašné,“ vzpomíná Pavel.
V soudní síni maminka ztratila vědomí
Po hradčanských událostech se zbývající členové skupiny pod velením Miloslava Pospíšila ukrývali u mnoha dalších rodin v podhostýnském kraji. Na svobodě zůstala např. dvojice mladíků z rolnických rodin v obci Lipová, Metoděj Čech a Sigmund Bakala. Dvojice postupně našla azyl v rodinách téměř všech sourozenců Bakalovy matky. V červenci 1950 zaklepali na okno jeho strýce Josefa Pavlíčka v Šišmě. Ten byl sám pod velkým tlakem místních mocipánů, kteří ho dokonce nechali na týden uvěznit poté, co se jakožto jeden z největších sedláků v obci stavěl na odpor kolektivizaci. Rozhodl se tedy oběma mladíkům pomoci.
Ti se ovšem nehodlali jen nečinně skrývat, chtěli dál bojovat proti nenáviděnému režimu, a tak jednou v noci přepadli předsedu šišemského JZD Josefa Šípka, kterému vyhrožovali fyzickou likvidací, pokud neupustí od teroru vůči soukromým zemědělcům. Takto později „zpracovali“ i dalšího pohlavára Františka Krutila v Paršovicích, kde se ukrývali u dalších Bakalových příbuzných.
Všechny tyto skutky později komunistická propaganda náležitě využila k vytvoření obrazu „bandy teroristů a vrahů“. Se zajištěním zbývajících členů skupiny na útěku se ale blížil i jejich konec. Kvůli zradě jistého kamnáře Špičky z Přerova, který jim zpočátku pomáhal, byli Bakala s Čechem zatčeni v obci Kladníky. A dopaden byl i poslední velitel skupiny Miloslav Pospíšil. Komunistický režim hodlal se svými odpůrci, ve snaze zastrašit veřejnost, zúčtovat velkolepě, jak měl ve zvyku.
V červnu 1951 proběhl ve Zlíně (tehdejším Gottwaldově) hlavní proces se skupinou Hory Hostýnské. Navzdory nelidskému mučení v uherskohradišťské vazební věznici si většina obviněných počínala u soudu nesmírně statečně a odmítala vypovídat podle předem daného scénáře.
To v rozhovoru pro Paměť národa potvrdila i Marta Dittrichová, sestra souzeného Milana Mohyly: „Bratrovi přečetli obvinění a ptali se ho: ‚Cítíte se vinen?‘ Poklonil se a říká: ‚Vážený pane předsedo, vážení přísedící, vážený pane doktore a přítomní, necítím.‘ V první řadě seděl nějaký estébák z Hradiště, vyskočil, vzal ten papír s obviněním a říká mu: ‚Tady to máte černé na bílém. Podepsal jste to!‘ A bratr se zas uklonil a řekl: ‚Vážení, to bych vám musel říct, za jakých podmínek jsem ten protokol podepisoval.‘“ V ten moment pamětnice spolu s advokátem, který se ujal bratrovy obhajoby, zbledli. „Věděli jsme, že je zle. Nakonec mu dali patnáct roků.“
Většina ostatních však takové „štěstí“ neměla. Čtyři čelní představitelé skupiny, Josef Čuba, Miloslav Pospíšil, Vladimír Rajnoch a Sigmund Bakala byli odsouzeni k trestu smrti a v září 1951 oběšeni v pankrácké věznici. Dále padlo mnoho doživotních a mnohaletých trestů, z nichž ten vynesený nad Milanem Mohylou patřil ještě k mírnějším. K procesu v Gottwaldově byla přizvána i Marie Matějíčková z Hradčan, patrně kvůli svědectví. „Když maminka slyšela ty rozsudky, ztratila vědomí,“ říká její syn Pavel Matějíček.
Potrestány byly celé rodiny
Režim samozřejmě pamatoval na všechny, kteří neváhali pronásledovaným bojovníkům za svobodu poskytnout pomoc a podporu. Pro Josefa Pavlíčka si bezpečnostní složky přijely v únoru 1951. Jeho synovi Josefu Pavlíčkovi ml. bylo tehdy 13 let.
„Obklíčili celou obec, policajti, milicionáři. Vtrhli k nám na dvůr a ptali se, kde jsme je tu schovávali,“ líčí dramatické chvíle pamětník. Jeho otec byl převezen do vazby nejprve v Olomouci a poté do nechvalně známé věznice v Uherském Hradišti. Následně byl souzen v jednom z vedlejších procesů s podporovateli skupiny, který se konal v červenci 1951 v Uherském Hradišti.
Rozsudek byl nemilosrdný – 15 let vězení a propadnutí veškerého majetku. Spolu s Josefem Pavlíčkem se na lavici obžalovaných ocitli jeho švagři a ve vězení skončil i jeho bratr z Býškovic. Krutá pomsta režimu za podporu odboje nemilosrdně dopadla na celou širší rodinu.
Alois Matějíček za dodnes nevyjasněných okolností osudu ostatních podporovatelů skupiny unikl a po čase byl z vazby v Uherském Hradišti propuštěn. Podle pamětníka se tak pravděpodobně stalo přičiněním sestry jeho otce, vysoce postavené členky KSČ a soudkyně z lidu. Archivy StB naopak hovoří o pomoci jiné příbuzné, která mu měla zajistit svobodu výměnou za informace vedoucí k dopadení dalších osob. Matějíček sice unikl věznění, až do konce život však žil s cejchem nepohodlné osoby.
A na pomoc odbojové skupině doplatila celá jeho rodina. Pavel Matějíček nebyl po základní škole přijat na vysněnou Střední lesnickou školu v Hranicích. Nahlásil si tedy trvalé bydliště u bratra v Trutnově, kde ho nikdo neznal. To mu umožnilo absolvovat středoškolské studium právě zde. Ani tady, navíc tolik let po zásahu v jejich domě, ho však soudruzi nenechali na pokoji.
„Zavolal si mě ředitel a ukázal mi dopis z MNV Hradčany. Psalo se v něm, ať mě ze školy vyhodí, že jsem syn revanšisty a kdesi cosi,“ vzpomíná. Naštěstí se ředitel zachoval lidsky a udavačský dopis hodil do koše. Navíc už se psala 60. léta a společenské klima bylo mnohem příznivější.
Odsouzení Josefa Pavlíčka v souvislosti se skupinou Hory Hostýnské poskytlo komunistickým mocipánům vítanou záminku k odstranění odbojného sedláka a dokončení kolektivizace v Šišmě. Jeho rodina poté žila s cejchem „nepřátel lidu“ a okolí jim to často dávalo najevo. Život jim velmi znepříjemňovala i skutečnost, že prostory jejich statku začalo po jeho konfiskaci využívat JZD a nevítané návštěvy jeho zaměstnanců byly na denním pořádku.
„Sousedi, kteří pracovali v družstvu, nám denně chodili na dvůr přes chodbu. Většinou se k nám chovali normálně, ale někteří si říkali: ‚Dobře jim tak!‘“ popisuje Josef Pavlíček situaci rodiny a vztahy se sousedy po otcově uvěznění. Na situaci pochopitelně doplatily i děti, kterým nebylo umožněno studovat – Josef a jeho mladší sestra Oldřiška.
Pamětník si naštěstí později mohl vzdělání doplnit. Josef Pavlíček st. byl propuštěn na amnestii v roce 1960, celkově tedy ve vězení strávil devět let. V roce 2012 mu na žádost jeho potomků udělilo Ministerstvo obrany ČR Osvědčení o účastnících odboje a odporu proti komunismu. V září 1994 byl za účasti zástupců Konfederace politických vězňů a politické reprezentace odhalen na Svatém Hostýně pomník členům skupiny Hory Hostýnské a dalším obětem komunismu.
Tzv. třetí odboj dodnes budí v české společnosti kontroverze. Probíhal v naprosto odlišných podmínkách, než-li předchozí odboj protinacistický, jednotlivé organizace postrádaly jakoukoliv koordinaci i podporu ze zahraničí. Jejich činnost tak často probíhala spontánně a nahodile a mnohé z těchto skupin díky promyšleným sítím informátorů Státní bezpečnosti zanikly dříve, než vůbec stačily alespoň některé ze svých plánů uskutečnit. Existenci třetího odboje jako celku proto stále někteří lidé popírají. Další specifikum představuje fakt, že zatímco za druhé světové války bojovali Češi proti cizímu (německému) nepříteli, po únoru 1948 proti sobě stanuli příslušníci téhož národa, někdy i sousedé z téže vesnice.
Záhy po únorovém puči se v různých koutech republiky zformovalo několik protikomunistických odbojových skupin, odhodlaných se nové totalitě postavit. Jejich členové většinou naivně věřili, že v případě opětovného vypuknutí světového konfliktu (tentokrát mezi Východem a Západem) budou bojovat proti režimu po boku armád západních spojenců, které přijedou Československo osvobodit od komunismu. Do té doby chtěli režimu škodit na domácí půdě šířením protikomunistických letáků mezi občany, sabotážemi, v některých případech i ozbrojenými přepady stranických funkcionářů a dalších režimních činovníků. Mnozí měli zkušenosti s partyzánským způsobem odboje z doby protektorátu. Na Moravě působily na přelomu 40. a 50. let dvě největší a nejznámější místní odbojové skupiny, Světlana na Valašsku a Hory Hostýnské na Bystřicku a Holešovsku.
Partyzáni znovu pozvedli zbraně
Skupina Hory Hostýnské, jejíž členská základna se rozrostla během několika měsíců, byla založena 26. června 1948 v Rajnochovicích místními občany Josefem Čubou, Jaroslavem Rajnochem, Antonínem Kohoutem a Ladislavem Smékalem, vesměs bývalými příslušníky 1. československé partyzánské brigády Jana Žižky. Tito muži mohli plynule navázat na své zkušenosti s odporem proti německým okupantům na sklonku druhé světové války. Zalesněná hornatá krajina podhostýnského regionu ostatně poskytovala partyzánskému způsobu boje takřka ideální podmínky.
Na zahajovací schůzi skupiny si její zakladatelé v čele s Josefem Čubou vytyčili následující cíle: „Vycvičit tým mužů odhodlaných a schopných v příhodné době podpořit zahraniční útok proti režimu vytvořením domácí fronty, shromáždit zbraně a střelivo, pomáhat ohroženým zatčením a jejich rodinám, získávat na tyto účely finanční prostředky, navázat na systém válečných úkrytů a budovat v horách kryty nové, upozorňovat na existenci protirežimních sil i na jejich program zastrašené obyvatelstvo, vystupovat proti nejagilnějším podporovatelům režimu a dát jim pocítit, že jejich nepravosti nezůstanou bez potrestání, obstarat si rádiové spojení se svobodným světem a šířením zpráv odtamtud tlumit účinky domácí propagandy a izolace obyvatel od světového dění.“
Skupina se rychle začala rozrůstat o další nespokojené občany Rajnochovic a okolních obcí. Do odbojové činnosti se zapojil i Milan Mohyla z Podhradní Lhoty. Jeho sestra Marta Dittrichová vzpomínala v rozhovoru pro Paměť národa takto: „Bylo známo, že v Hostýnských a Vsetínských vrších jsou protistátní skupiny a mají tam někde bunkr. Věděli o tom všichni.“
Odbojáři zpočátku hlavně tiskli a šířili protikomunistické letáky. Jednou z prvních větších akcí bylo přepadení bezpečnostního referenta ONV v Holešově Jindřicha Grygara. Akce sice skončila relativním neúspěchem, Grygar odpověděl střelbou ze své služební zbraně a odbojáři se museli stáhnout. Po této události nicméně mezi v regionu vládnoucími prominenty zavládl strach a nejistota.
Na základní skupinu se brzy napojily další původně samostatně působící skupinky odbojářů, např. skupina Troják nadlesního Rudolfa Sachra nebo skupina kamenosochaře Miloslava Pospíšila z Bystřice pod Hostýnem. Hned zpočátku si odbojáři opatřili zbraně, zásoby potravin a mohli se opřít o rozsáhlou síť podporovatelů z řad obyvatelstva. Počáteční úspěchy ale neměly příliš dlouhého trvání. Již v průběhu roku 1949 byla pozatýkána řada členů skupiny, včetně jednoho ze zakladatelů a jejího velitele Josefa Čuby. Po jeho dopadení se novým velitelem skupiny stal mladý Vlastimil Janečka.
Udavač z Kelče a přestřelka v Hradčanech
Aktivita bezpečnostních složek ještě zesílila v září téhož roku poté, co dva z členů zastřelili v potyčce poštovního zřízence Jana Valíčka z Kelče, který se ukázal být aktivním informátorem StB. Smyčka kolem skupiny se utahovala čím dál intenzivněji. Nejlepším řešením se jevila emigrace a pokračování v protirežimní činnosti na druhé straně železné opony. Dočasný úkryt nalezli u několika rodin v obci Hradčany na Přerovsku, mj. u Aloise Matějíčka, jehož švagrová byla manželkou jednoho ze zakladatelů organizace Ladislava Smékala. Bezpečný azyl v obci ale neměl dlouhého trvání.
Ve spárech Státní bezpečnosti totiž uvízli dva autodopravci a podporovatelé skupiny Ladislav Pospíšil a Josef Gregor, kteří se podíleli na přesunech jednotlivých členů. Zpracováni pověstnými krutými výslechy v uherskohradišťské věznici navedli StB na stopu ukrývaných odbojářů a v noci z 9. na 10. prosince 1949 byly Hradčany obklíčeny policejními jednotkami.
Rodina Aloise Matějíčka, v jejímž domě se té noci nacházelo asi deset ukrývaných osob, byla údajně o chystaném zátahu informována s předstihem, jak tvrdí Matějíčkův nejmladší syn Pavel, kterému v té době byly necelé tři roky: „Otcova matka, která žila v Lipové, dostala telegram, který nedával smysl. Vím, že to bylo něco o zrajících třešních. Tak maminka říkala, že se tam půjdou podívat ráno. Potom z nahošovického kopce viděli, že už se tam něco děje, sjížděla se tam spousta aut.“
Telegram rodině údajně zaslal Vladimír Rajnoch, příslušník SNB a bratr jednoho ze zakladatelů skupiny Jaroslava Rajnocha. Skupině byl zpočátku nesmírně užitečný právě svým působením u bezpečnostních složek, jako informátor pomohl jejím členům s řadou akcí, např. přepadením Grygara v Rusavě.
Nesrozumitelná šifra svůj účel bohužel nesplnila. „Obklíčili ulici, klepali na dveře, otec šel otevřít a chtěl heslo. Maminka ho upozornila, že to je někdo cizí, protože předtím viděli venku podezřelý pohyb. Otec jim tedy neotevřel, a tak rozstříleli dveře a vtrhli dovnitř,“ líčí Pavel Matějíček dramatický průběh policejního zásahu.
Přítomní členové skupiny se snažili uprchnout přes zahradu, což se podařilo jedinému z nich, Miloslavu Pospíšilovi, který se na svobodu dostal přes střechy sousedních domů. Nový velitel skupiny Vlastimil Janečka byl při pokusu o útěk zastřelen. Všichni ostatní byli pozatýkáni, včetně Aloise Matějíčka, který byl navíc postřelen. „Sourozenci později říkali, že tatínka přivedli do kuchyně a před námi dětmi ho zmlátili,“ dodává Pavel Matějíček.
Rozsáhlá razie proběhla i u rodin Tihelkových a Šebestových. Všichni zatčení byli odvezeni do neblaze proslulé věznice v Uherském Hradišti. Vyšetřovatelé StB zde používali obzvlášť brutální vyšetřovací metody – vězňům odpírali spánek, bili je přes bosá chodidla, mučili elektrickým proudem.
Z otcova vyprávění ví Pavel Matějíček i o další podlé metodě, kterou chtěli vyšetřovatelé dostat z vězňů doznání – falešné zpovědi v převleku za kněze. Když Marie Matějíčková dostala možnost navštívit svého manžela v Uherském Hradišti, vzala s sebou i nejmladšího syna Pavla. „Já si na to moc nepamatuju, ale matka mi říkala, že otce ani nepoznala, jak byl zmlácený. Dokonce se před ní schovával pod stůl. Bylo to strašné,“ vzpomíná Pavel.
V soudní síni maminka ztratila vědomí
Po hradčanských událostech se zbývající členové skupiny pod velením Miloslava Pospíšila ukrývali u mnoha dalších rodin v podhostýnském kraji. Na svobodě zůstala např. dvojice mladíků z rolnických rodin v obci Lipová, Metoděj Čech a Sigmund Bakala. Dvojice postupně našla azyl v rodinách téměř všech sourozenců Bakalovy matky. V červenci 1950 zaklepali na okno jeho strýce Josefa Pavlíčka v Šišmě. Ten byl sám pod velkým tlakem místních mocipánů, kteří ho dokonce nechali na týden uvěznit poté, co se jakožto jeden z největších sedláků v obci stavěl na odpor kolektivizaci. Rozhodl se tedy oběma mladíkům pomoci.
Ti se ovšem nehodlali jen nečinně skrývat, chtěli dál bojovat proti nenáviděnému režimu, a tak jednou v noci přepadli předsedu šišemského JZD Josefa Šípka, kterému vyhrožovali fyzickou likvidací, pokud neupustí od teroru vůči soukromým zemědělcům. Takto později „zpracovali“ i dalšího pohlavára Františka Krutila v Paršovicích, kde se ukrývali u dalších Bakalových příbuzných.
Všechny tyto skutky později komunistická propaganda náležitě využila k vytvoření obrazu „bandy teroristů a vrahů“. Se zajištěním zbývajících členů skupiny na útěku se ale blížil i jejich konec. Kvůli zradě jistého kamnáře Špičky z Přerova, který jim zpočátku pomáhal, byli Bakala s Čechem zatčeni v obci Kladníky. A dopaden byl i poslední velitel skupiny Miloslav Pospíšil. Komunistický režim hodlal se svými odpůrci, ve snaze zastrašit veřejnost, zúčtovat velkolepě, jak měl ve zvyku.
V červnu 1951 proběhl ve Zlíně (tehdejším Gottwaldově) hlavní proces se skupinou Hory Hostýnské. Navzdory nelidskému mučení v uherskohradišťské vazební věznici si většina obviněných počínala u soudu nesmírně statečně a odmítala vypovídat podle předem daného scénáře.
To v rozhovoru pro Paměť národa potvrdila i Marta Dittrichová, sestra souzeného Milana Mohyly: „Bratrovi přečetli obvinění a ptali se ho: ‚Cítíte se vinen?‘ Poklonil se a říká: ‚Vážený pane předsedo, vážení přísedící, vážený pane doktore a přítomní, necítím.‘ V první řadě seděl nějaký estébák z Hradiště, vyskočil, vzal ten papír s obviněním a říká mu: ‚Tady to máte černé na bílém. Podepsal jste to!‘ A bratr se zas uklonil a řekl: ‚Vážení, to bych vám musel říct, za jakých podmínek jsem ten protokol podepisoval.‘“ V ten moment pamětnice spolu s advokátem, který se ujal bratrovy obhajoby, zbledli. „Věděli jsme, že je zle. Nakonec mu dali patnáct roků.“
Většina ostatních však takové „štěstí“ neměla. Čtyři čelní představitelé skupiny, Josef Čuba, Miloslav Pospíšil, Vladimír Rajnoch a Sigmund Bakala byli odsouzeni k trestu smrti a v září 1951 oběšeni v pankrácké věznici. Dále padlo mnoho doživotních a mnohaletých trestů, z nichž ten vynesený nad Milanem Mohylou patřil ještě k mírnějším. K procesu v Gottwaldově byla přizvána i Marie Matějíčková z Hradčan, patrně kvůli svědectví. „Když maminka slyšela ty rozsudky, ztratila vědomí,“ říká její syn Pavel Matějíček.
Potrestány byly celé rodiny
Režim samozřejmě pamatoval na všechny, kteří neváhali pronásledovaným bojovníkům za svobodu poskytnout pomoc a podporu. Pro Josefa Pavlíčka si bezpečnostní složky přijely v únoru 1951. Jeho synovi Josefu Pavlíčkovi ml. bylo tehdy 13 let.
„Obklíčili celou obec, policajti, milicionáři. Vtrhli k nám na dvůr a ptali se, kde jsme je tu schovávali,“ líčí dramatické chvíle pamětník. Jeho otec byl převezen do vazby nejprve v Olomouci a poté do nechvalně známé věznice v Uherském Hradišti. Následně byl souzen v jednom z vedlejších procesů s podporovateli skupiny, který se konal v červenci 1951 v Uherském Hradišti.
Rozsudek byl nemilosrdný – 15 let vězení a propadnutí veškerého majetku. Spolu s Josefem Pavlíčkem se na lavici obžalovaných ocitli jeho švagři a ve vězení skončil i jeho bratr z Býškovic. Krutá pomsta režimu za podporu odboje nemilosrdně dopadla na celou širší rodinu.
Alois Matějíček za dodnes nevyjasněných okolností osudu ostatních podporovatelů skupiny unikl a po čase byl z vazby v Uherském Hradišti propuštěn. Podle pamětníka se tak pravděpodobně stalo přičiněním sestry jeho otce, vysoce postavené členky KSČ a soudkyně z lidu. Archivy StB naopak hovoří o pomoci jiné příbuzné, která mu měla zajistit svobodu výměnou za informace vedoucí k dopadení dalších osob. Matějíček sice unikl věznění, až do konce život však žil s cejchem nepohodlné osoby.
A na pomoc odbojové skupině doplatila celá jeho rodina. Pavel Matějíček nebyl po základní škole přijat na vysněnou Střední lesnickou školu v Hranicích. Nahlásil si tedy trvalé bydliště u bratra v Trutnově, kde ho nikdo neznal. To mu umožnilo absolvovat středoškolské studium právě zde. Ani tady, navíc tolik let po zásahu v jejich domě, ho však soudruzi nenechali na pokoji.
„Zavolal si mě ředitel a ukázal mi dopis z MNV Hradčany. Psalo se v něm, ať mě ze školy vyhodí, že jsem syn revanšisty a kdesi cosi,“ vzpomíná. Naštěstí se ředitel zachoval lidsky a udavačský dopis hodil do koše. Navíc už se psala 60. léta a společenské klima bylo mnohem příznivější.
Odsouzení Josefa Pavlíčka v souvislosti se skupinou Hory Hostýnské poskytlo komunistickým mocipánům vítanou záminku k odstranění odbojného sedláka a dokončení kolektivizace v Šišmě. Jeho rodina poté žila s cejchem „nepřátel lidu“ a okolí jim to často dávalo najevo. Život jim velmi znepříjemňovala i skutečnost, že prostory jejich statku začalo po jeho konfiskaci využívat JZD a nevítané návštěvy jeho zaměstnanců byly na denním pořádku.
„Sousedi, kteří pracovali v družstvu, nám denně chodili na dvůr přes chodbu. Většinou se k nám chovali normálně, ale někteří si říkali: ‚Dobře jim tak!‘“ popisuje Josef Pavlíček situaci rodiny a vztahy se sousedy po otcově uvěznění. Na situaci pochopitelně doplatily i děti, kterým nebylo umožněno studovat – Josef a jeho mladší sestra Oldřiška.
Pamětník si naštěstí později mohl vzdělání doplnit. Josef Pavlíček st. byl propuštěn na amnestii v roce 1960, celkově tedy ve vězení strávil devět let. V roce 2012 mu na žádost jeho potomků udělilo Ministerstvo obrany ČR Osvědčení o účastnících odboje a odporu proti komunismu. V září 1994 byl za účasti zástupců Konfederace politických vězňů a politické reprezentace odhalen na Svatém Hostýně pomník členům skupiny Hory Hostýnské a dalším obětem komunismu.
Děkujeme městům Bystřice pod Hostýnem, Přerov, Zlínskému a Olomouckému kraji za podporu, bez vás bychom příběh nemohli zaznamenat. Paměť národa stále hledá pamětníky. Pokud znáte někoho, kdo zajímavě prožil dějiny minulého století, kontaktujte nás, prosím, na jitka.andrysova@postbellum.cz, 777 763 388.
Autor textu: Radek Šuta
