STARÁ ŠUMAVA: Co mi jedle vyprávěla
Byl čas borůvek. Byl jsem právě na cestě za těmi osvěžujícími lesními plody; vedla k horskému hvozdu vlnícími se lány obilí, šťavnatými lukami, podél příkopů a řad křovin. Na kraji lesa, kde lískové keře a kvetoucí janovec tvořily neprostupný porost, stála stará, bouřemi a vichřicemi ošlehaná jedle.
Poněvadž byl odtud nádherný výhled do kraje, opřel jsem se o její kmen a hleděl zasněn spletí větví výš k modrému nebi. Jak jsem byl tak ponořen do snění, zachytil jsem nějaký hlas. Bylo to, jako by mi jedle vyprávěla o svém životě:
“Ba, ba, ten čas utíká. Můj kmen trouchniví a můj lišejníkový šat je rok od roku delší. Kdysi dávno, když ještě hlaholila lesy postiliónova trubka, stála tam vnitř hvozdu jedna hrdá jedle. Tyčilo se na ní množství nádherných šišek. V jedné z nich se cítilo být mé semínko dobře ukryto. Jednoho dne bylo však vedro tak tísnivé, že se šiška rozpukla a mé semínko z ní vylétlo. Vítr je zavál sem mezi jiné stromy a keře při lesním okraji. Teď počal boj o život. Pokoušela jsem se zapustit kořeny v zemi, narazily však mnohde na kámen. Konečně se mi podařilo několika podzemními výhonky proniknout do řidších vrstev půdy a zajistit si přístup živin. Také směrem nahoru jsem musela vynaložit velké úsilí, abych vzešla podrostem. Už ta hustá lesní tráva mě tlačila až nepoddajně, ale jeden výhonek dokázal prorazit. Tak jsem mohla zamířit výš, přirůstat větvičku po větvičce.
Pak přišly prvé potíže. Nějaký zajíc přihopkal, zavětřil a začal hrýzt mou jemnou kůru. Nějaký povoz jel kolem cestou a provinilec prchl. Jindy zas jeden dřevorubec přešel až ke mně a jen mé mladosti bylo co děkovat, že jsem se zas napřímila k nebi. Nastaly však hrůzy větší, zimy s masami sněhu, jejichž tíha byla často taková, že mne málem umačkala. Přesto jsem se mnohdy za noci, když mráz hrozil všemu živému zkázou, těšila z ochrany, kterou mi sníh poskytl.
Když jaro vešlo do kraje a zbavilo mne váhy závějí, zjistila jsem ke svému zděšení, že mě těžká zima řádně pokroutila. Trápila jsem se nad tím, poněvadž sama jsem se narovnat nedokázala. Lesník na pochůzce lesem mé trápení uviděl a podal mi pomocnou ruku. “Stromek se ohýbá, strom už ne,” bručel si ten starý dobrý fořt pro sebe a šel zas dál svou cestou.
Ba, ba, že ten čas utíká! I tenkrát se nedal zastavit. Léto šlo krajem, setba a žeň se střídaly na jeho polnostech. Jásot skřivánků byl mou jitřní písní. Slýchala jsem svištět kosy v obilných lánech, vrzat těžce naložené fůry s úrodou, viděla rok po roce houfovat se ptačí hejna k odletu do teplých krajů a časem byl ze mě samé statný rovný strom. Vysoko se vyšvihl můj kmen nad sousedy okolo a tyčil se teď nad ně k obloze. Byla jsem pyšná na svůj vzrůst, který se mi ovšem později měl stát i osudem. Bylo to jako dnes, jednoho horkého a bouřlivého letního dne. Mraky houstly a stanuly hrozivě nad lesy, aby pak došlo k něčemu, co se mi ani líčit nechce. Ještě dnes jsou stopy té zkázy na mém kmeni znát.
Ba, ba, tak čas uplývá! Jsem už teď stará a křehká. Mé kořeny nemají nijakou sílu a mé suché větve mi působí přímo bolest. Kraj tu leží kolem jako kdysi, jen mír se mu vyhýbá. Poštovní trubka dozněla, jen pískání vlaku občas zaslechneš zdáli. Svist kos v polích už také dávno dozněl a nahradil je i tady hřmot strojů. Také lesy občas přeletí obrovští ptáci z ocele. Jsou dnes lidé šťastnější než byli kdysi?”
S pocitem, že znám už tenkrát odpověď, jsem zamyšlen pokračoval v chůzi.
Zdroj: Glaube und Heimat, 2011, č. 12, s. 10-11 Erich Talirsch, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, Jihočeská vědecká knihovna v Českých Budějovicích
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora