Menu

TotalFilm YouTube logo TotalFilm Spotify logo TotalFilm Instagram logo TotalFilm Facebook logo
TotalFilm YouTube logo TotalFilm Spotify logo TotalFilm Instagram logo TotalFilm Facebook logo
Infobox ikona

V LIBERCI V NEDĚLI POSLEDNÍM DNEM VYVRCHOLÍ MEZINÁRODNÍ FESTIVAL ANIMOVANÉHO FILMU ANIFILM. Program najdete zde

Režisérka Jessica Hausner: Ráda ukazuji nejednoznačnost lidské povahy (rozhovor)

V neděli 14. dubna končí festival Dny evropského filmu, který letos uvádí retrospektivu rakouské režisérky Jessicy Hausner a představuje tuto pozoruhodnou a výraznou filmařku prostřednictvím jejích starších filmů jako byly Lurdy, Hotel nebo debut Lovely Rita, ale také uvádí její nejnovější snímek Club Zero. Ten je syrovým a velmi aktuálním thrillerem (byť v zářivě barevných kulisách) a pojednává o zničující síle autority a její moci v období křehkého dospívání. V českých kinech ho právě uvádí Aerofilms. Co přináší jejím filmům uzavřené prostředí, v němž se odehrávají? Co zjistila při svém zkoumání sekt a nutričních směrů? A proč ráda pracuje s neherci? Dozvíte se v našem rozhovoru s režisérkou filmu.

Mia Wasikowska v novince Club Zero (foto: Aerofilms)

Důležitost prostředí

Všechny vaše filmy se odehrávají v uzavřeném prostředí a jsou natočené s určitým odstupem. Co to příběhům, které vyprávíte, přináší?

Řekla bych, že se ve všech svých filmech snažím ukázat naši společnost jako systém interakcí. Vždy hledám jedno určité prostředí, které mi pomůže ukázat hierarchii vztahů mezi lidmi. Funguje to symbolicky, jako podobenství o naší společnosti. Zajímá mě, jaké myšlenky řídí naše životy.

A jako scenáristka máte cit pro to, že některé věci zůstávají nevyslovené a je na divákovi, jak je uchopí.

Ano. Jednou jsem si všimla, že když mluvím s herci, málokdy s nimi rozebírám motivaci jejich postavy, ale spíše mluvíme o demonstraci síly v určitých momentech. Pochopila jsem, že do jisté míry k ní dochází snad v každé situaci, ve které se nacházíme, a kdy si člověk zhodnotí, jakou má v dané interakci úlohu. Kým bych měl být a kým chci být? Kdo je ta další osoba, s níž dialog vedu, z hlediska společenské hierarchie? To je v mých filmech podstatnější než nějaká skutečná osobnost, tu neukazuji.

Vždy po svých hercích chci, aby reagovali tak, jak by v obdobné situaci reagoval každý. Můžete něco skrývat, jindy někým manipulovat nebo být ta slabší osobnost, co musí poslechnout druhého. To jsou velmi jednoduché mechanismy lidských interakcí, které mě zajímají.

Jessica Hausner – foto: Barbara Seyr

Silné ženské postavy

Ve vašich filmech vidíme silné ženské postavy, které často zpochybňují určitá klišé. Proč máte takový typ hrdinek v oblibě?

To, co mám opravdu ráda, je ukázat tu nejednoznačnost lidské povahy. Myslím, že všechny moje postavy nejsou ani dobré, ani špatné. Nejsou ani slabé, ale ani silné. Někdy udělají něco špatného, i když si přály pravý opak. Takže se snažím trochu zahýbat s tím očekáváním, že dokážeme jiného člověka skutečně pochopit. Protože tak to bohužel nefunguje. Je spousta věcí, které jsou velmi iracionální a nepředvídatelné. Nějaký čas jsem studovala psychologii, ale v určitém okamžiku jsem s tím přestala, protože mi to přišlo frustrující. Nemyslím si, že máme jen určité nálepky, kterými můžeme popsat naši psychiku. Mám pocit, že je to ještě o něco složitější.

Méně jíst?

Co jste se při přípravě scénáře vašeho nejnovějšího filmu Club Zero dozvěděla nejbizarnějšího o různých způsobech stravování? A co vám naopak připadalo nejpřínosnější pro příběh, který jste vytvářela?

Co mě zaujalo bylo to, jak se může myšlenka, která se vlastně zdá naprosto v pořádku, zvrhnout do té míry, že se stane radikální a v rozporu s tím, co vnímáme jako zdravé. Při svých rešerších jsem se dočetla například o přerušovaných půstech nebo o autofagii (pozn. red. název vznikl z řečtiny a dal by se přeložit jako sebe-pojídání, v základu by mělo jít o přirozené procesy, kdy se buňky lidského těla zbavují nefunkčních či přebytečných částí; může ji stimulovat menší kalorický příjem nebo i cvičení. Ve filmu samotném určitě nepřehlédnete scénu, která s výše zmíněným pojmem velmi úzce souvisí a pro citlivé diváky může být možná trochu…nechutná.)

V současné době existuje spousta konceptů, které propagují zdravé stravování a jejich nedílnou součástí je méně jíst. Tam jsem se rozhodla začít: je mnoho lidí, kteří se shodují na tom, že je zdravé konzumovat méně jídla. A můj příběh se pak rozvíjí ke stále radikálnějším podobám této myšlenky. Radikální je třeba tzv. breathariánství, kdy si lidé, kteří ho vyznávají, myslí,  že mohou žít bez jídla jen díky světlu či nějaké energii.  Jedná se o docela rozšířenou záležitost a opravdu mě překvapilo, že tolik lidí se evidentně cítí být touto myšlenkou přitahováno.

A dostala jste se i k různým sektám či kultům. Není taková internátní škola pro nadané děti z bohatých rodin, v jejímž prostředí se Club Zero odehrává, vlastně taky svým způsobem sektou?

Internátní školu jsem si vybrala z toho důvodu, že část mého příběhu se týká nedostatku pozornosti rodičů. Club Zero je o mladých lidech, kteří zůstali sami. Mají své vychovatele a učitele na internátě, a jsem si jistá, že to jsou velmi milí a povzbudiví lidé, ale mám pocit, že náš systém nepodporuje ty pečovatele tak, jak by měl.

 Když už rodiče nemají na své děti čas, tak by se měli alespoň postarat o to, aby našli pro své děti tu nejlepší možnost a aby měly vazbu na ty další pečující osoby. Nelze nechat děti samotné… Myslím si, že to není individuální, ale společenský problém. To, že lidé hodně pracují je problém číslo jedna. Jeho důsledkem pak je, že nemají čas na své děti.

Změnilo vás nějakým způsobem jako tvůrkyni a filmařku vlastní mateřství?

Jako umělkyni asi ne, ale jako člověka určitě. Jako rodič mám na svět jiný pohled. Například cítím, neodstatek opory v naší společnosti, a péče o dítě je do značné míry ponechána na mně. A já se ptám, proč?  Nejsem jediný člověk, který pracuje. Všichni pracují. Ale není tu systém péče o děti, který by byl dobře organizovaný. Pečovatelé a učitelé jsou  velmi špatně placeni a ani nesklízejí mnoho uznání. V jiných oborech vydělávají lidé miliony a v rámci společnosti to třeba nedává smysl. Připadá mi to jako špatné rozdělení bohatství.

Clube Zero (foto: Aerofilms)

Téma víry

Ve vašich snímcích, ať už si konkrétně vzpomenu na Lurdy, Hotel a také na nejnovější Club Zero se jako červená nit line téma ať už náboženství či obecněji víra v něco, co nás přesahuje. Proč je pro vás tak důležité?

Myslím si, že to, co nás v životě pohání, je vždycky nějaká určitá idea. Každý se snaží najít svůj smysl, jinak by bylo obtížné vůbec vstát z postele. Musíte mít své plány a cíle,  najít uznání.. Smysl je podle mě vytvářen určitou ideologií. Potřebujete najít skupinu, se kterou souhlasíte a která vám řekne, že jste něco udělali dobře. To, že uděláte chybu, víte vy sami. Jsme závislí na tom, abychom našli skupinu, která nám nabídne pro co máme žít.

Dříve to splňovala třeba tradiční náboženství, dnes to může být i něco jiného, ale princip podle mě zůstává stejný. Ve svých filmech se podobné myšlenky, které nás formují, snažím ukázat. Nedávám nikomu za pravdu, ukazuji, co daná myšlenka může způsobit v našich myslích.

Všechny své filmy jste natáčela s kameramanem Martinem Gschlachtem a kostýmní výtvarnicí Tanjou Hausner. Jak vaši dlouholetou a jistě velmi silnou spolupráci hodnotíte?

Je to velmi silné spojení. S Martinem Gschlachtem jsme spolu pracovali už při studích na vysoké škole, kde jsme se potkali. Myslím, že jsme si společně vytvořili určitý filmový jazyk. Způsob, jakým vytváříme obrazy, má hodně společného s tím, že určité věci neukazujeme, a odehrávají se mimo záběr kamery.

A Tanja do našich filmů vnáší  výrazný vizuální styl a je jednou z prvních osob, které čtou scénář a přicházejí s nápady. A také s humorem, který někdy opravdu vychází z kostýmu. Někdo je třeba zoufalý a hořce pláče, ale má u toho na sobě velké růžové náušnice. Což je divné. Kostým pomáhá utvářet ten zvláštní humorný tón.

Club Zero (foto: Aerofilms)

Výtvarno a hudba

Je pravda, že při sledování Club Zero mě několikrát napadlo, jak stojí barevné kostýmy a zvlášť třeba školní uniformy hýřící barvami v kontrastu s vlastně velmi temnou zápletkou.

Ano. Připadá mi to zásadní, jinak by to bylo celé příliš tragické a já nejsem ten typ filmařky, která má ráda přílišnou tragiku. Musím vždy najít nějakou zvláštní perspektivu, která pomůže porozumět tomu, jak je někdy směšné, že se se bereme tolik vážně. A přitom možná nejsme až tak důležití.

A jak podstatný je pro vás výběr hudby?

Velmi. V Club Zero jsme se se skladatelem Markem Binderem inspirovali třeba asijskou hudbou, ale také zvuky rituálů. Dostali jsme se třeba k voodoo a náboženským obřadům. I to bubnování a broukání je inspirované duchovní hudbou.

Hlavní představitelka

Byla Mia Wasikowska vaší první volbou pro roli slečny Novakové?

 Ano.  Přemýšlela jsem o ní už na začátku procesu, ale tehdy jsem si nemyslela, že by roli vůbec mohla někdy přijmout. Když jsem ji ale viděla obsazenou ve filmu jednoho z kolegů z řad evropských režisérů, tak jsem si řekla: v evropském filmu se platí mnohem méně peněz než v Americe, možná je šance, že by mohla pracovat i se mnou.

Byla s ní velmi příjemná spolupráce. Myslím si, že Mia Wasikowska má větší zájem natočit zajímavou věc, než vydělat hodně peněz, což je u anglicky mluvících herců vzácné. 

Formovali jste její roli nějak společně, když jste se připravovaly na natáčení?

Ano, bavili jsme se o vůdcích různých kultů a sekt. A potkávali se s lidmi, kteří za sebou zkušenost s členstvím v sektě měli a podařilo se jim z toho prostředí utéct. Vyprávěli nám o svých vůdcích, protože pro nás bylo nejdůležitější pochopit, že někteří z nich daným myšlenkám opravdu věřili a jejich cílem nebylo s lidmi manipulovat. Skutečně toužili někoho zachránit. A my chtěli ukázat, že si i slečna Novaková myslí, že koná dobro.

V tom jsem právě cítila to největší nebezpečí… Kromě Mii Wasikowske byli všichni mladí herci až na jeden případ vybráni z řad neherců, že? A vy jste s neherci pracovala už dříve. Jaký je pro vás hlavní rozdíl mezi režírováním profesionála a někoho, kdo stojí před kamerou poprvé v životě?

 Osobně si myslím, že pro mě je jednodušší pracovat s neherci. A vlastně i s profesionálními herci mluvím, jako by herci ani nebyli. Vnímám je jako lidské bytosti. Opravdu nebuduji nějaké postavy nebo jejich životopisy. To mě až tolik nezajímá. 

 Zajímají mě základní lidské reflexy, které má každý člověk, a které o nás jako o společnosti vypovídají  mnohem víc než psychologie jednotlivce. Pokud se dobře udělá casting, je vybraný takový člověk, který nemusí nic uměle vytvářet nebo vymýšlet. Musí jen reagovat tak, jak by reagoval i normálně, což je pro některé lidi snadné. Jen musíte najít toho správného člověka. Někteří herci se schovávají za svou roli, a pro mě je důležitější, aby profesionální herci  zapomněli na to, co vědí o herectví a byli prostě těmi osobami, kterými jsou. S Miou Wasikowskou to bylo snadné, možná i z toho důvodu, že začínala kdysi bez herecké školy. A myslím, že dobře pochopila, o co se snažím.

Byl proces castingu dlouhý?

Ano, castingy u mých filmů vždycky vyžadují větší množství času, protože se snažím najít správné osoby, které se pro danou roli opravdu hodí. Není to tak, že bych si řekla, že tohle je teď můj herec a spolu ten svět vytvoříme.  Vždycky to trvá. Třeba i rok.  

V jednom z vašich rozhovorů jsem se dočetla, že raději natáčíte v angličtině, i když to není váš mateřský jazyk. Proč tomu tak je?

Například když jsem natáčela Lurdy, které byly ve francouzštině, tak jsem tehdy pochopila, že mi pomáhá, když musím přeložit svůj scénář do jiného jazyka. Je to pro mě určitá kontrola. Některé scény nebo vtipy najednou ve francouzštině nebo v angličtině nefungují. Takže díky překladu se můj scénář stává univerzálnějším. A to se mi líbí. Nechci toho říct moc konkrétně o Rakousku, chci říct něco o nás jako o lidech. Takže je pro mě docela dobré “přepnout” jazyk a najít univerzálnější tón.

Pracujete teď na něčem novém?

Ano, dělám si rešerše pro scénář týkající se pracovního života. Takže budu mluvit o tom, jak se modlíme k Bohu kapitalismu.

Kde hrají Club Zero?

rozhovor vedla Vladana Brouková, Totalfilm.cz
foto/video: © Aerofilms 2024

TotalFilm YouTube logoTotalfilm kanál TotalFilm Spotify logoTotalfilm podcast