Janka Ledeckého letos čeká řada koncertů, ovšem dva se poněkud vymykají běžným štacím. Již 26. dubna vystoupí se svou kapelou v pražském Divadle Hybernia s Filharmonií Hradec Králové. „Nebude to můj první symfonický koncert, ale moc se těším. Hrát najednou s šedesáti pěti lidmi vybavenými úžasnými notami je událost, kterou si nemůžete dopřát každý víkend,“ říká Ledecký, s nímž jsme se potkali, abychom si popovídali o druhém z výjimečných koncertů, které v blízké budoucnosti plánuje. Bude celý věnovaný hudbě Boba Dylana, jež Ledeckého provází od jeho šestnácti let. „Poprvé jsem ji slyšel díky Supraphonu. V polovině sedmdesátých let licenčně vydali dvě úžasné desky - Déjà vu od Crosby, Stills, Nash and Young a Dylanovu Desire. Musel tam být tehdy odvážný a osvícený dramaturg, že se mu podařilo je prosadit,“ myslí si Ledecký a vzpomíná, jak velký vliv to na něj mělo: „Táta obě alba přinesl domů a já se díky tomu v šestnácti letech poprvé potkal s Dylanovo hudbou, která mi úplně uhranula. Bylo to období mejdanů na gymplu a zjistil jsem, že s tím málem, co umím z Johanna Sebastiana Bacha a dalších velikánů klasické hudby, dlouho pozornost neudržím. Když jsem se naučil prvních pár věcí od Rolling Stones a Dylana, najednou se to rozjelo.“
Brzy svou novou vášeň posunul na další úroveň a už sedmnácti letech hrál po hospodách asi hodinu a půl dlouhý set jenom z Dylanových písniček. „Od té doby je neustále hraji na zvukovkách, na večírcích a po koncertech. A teď dojde na to, že je zahrajeme s kapelou se třemi elektrickými kytarami. Mám z toho velkou radost,“ přiznává zpěvák. Nápad uctít Dylana speciálním koncertem vznikl právě na zvukových zkouškách před koncerty v pražském hudebním klubu Doupě. „Napadlo to organizátora festivalu Metronome Davida Gaydečku. Společně jsme dali dohromady kapelu, jejíž základ jsou výborní muzikanti z 333. To je projekt spojený právě s Doupětem, ke kterému se přidám já a můj syn Jonáš. „Není to žádný revival, děláme to po svém,“ upozorňuje Ledecký. „Dělám muziku spoustu let, mám vlastní přístup a dohromady s kapelou 333 to jde samo. Na nic netlačíme. Naše covery jsou jiné, než desítky a stovky dalších slavných, kterých se Bobovy písničky dočkaly.“
Jako Solnej sloup je Like A Rolling Stone přetextovaná Zdeňkem Rytířem
Kromě desky Desire, díky níž Dylanovu hudbu objevil, nejsilněji Ledeckého zasáhlo dvojalbum Bob Dylan: Live At Budocan z roku 1978. „To se trefilo. S muzikou to funguje tak, že ta, kterou posloucháte mezi dvanáctým a dvacátým rokem, se vám zapíše pod kůži napořád. Té už se nezbavíte. Když v té době posloucháte hlouposti, pánbůh s vámi. Já měl štěstí, že jsem poslouchal tyhle věci a zůstaly mi.“ Další kapelou, které by byl teoreticky ochotný věnovat podobný projekt, by prý mohli být Rolling Stones, nicméně žádné konkrétní plány v tom směru neexistují. „Bob Dylan má výhodu, že jeho písničky zná opravdu každý. Často aniž by si toho byl vědom. Lidé totiž vůbec často neví, že jsou některé skladby jeho. První jeho opravdu slavný singl byla písnička Mr. Tambourine Man, proslavili ji ovšem The Byrds. Blowin' in the Wind zase udělali Peter, Paul and Mary. Už jeho první písničky měly slavné coververze. Celý koncert zakončíme Knockin' on Heaven's Door, což je absolutně nejslavnější věc, o které si opravdu hodně lidí myslí, že patří Guns N' Roses. Rád bych upozornil, že opravdu není od nich,“ uzavírá Ledecký s tím, že nemá jít o jednorázový projekt. V budoucnu by ho rád obohatil o další hosty, pro které Bob Dylan také mnoho znamená.