Soumrak éry válečných štváčů Jirky Paroubka...

            Těžké kožené dveře se otevřely a do potemnělé kremelské pracovny Vladimira Vladimiroviče Putina vešel náš Jirka Paroubek a položil svoji ruku ozdobenou velkým zlatým prstenem (ten mu dal starý Kočka, když náš politik ještě pracoval v RaJi, kde vydělával těžké prachy na kotlíkovém čaji alias magoráku) na rameno mnohonásobného ruského prezidenta.

            „Smráká se, Vladimire Vladimiroviči Putine. Je konec. Se vším tím válečným štvaním,“ řekl Jirka Paroubek.

            „Já vím. Je konec. Se vším tím válečným štvaním. Překováme zbraně zpátky na pluhy. Místo tanků budou z našich továren vyjíždět zase traktory. Nebo kombajny. Válka se mi už úplně zhnusila. Díky vám, gospodine Paroubku. Bylo to jako zlý sen, jako by mi CIA implantovala do hlavy čip, nebo na mne testovala psychotropní látky.

            Sám teď nechápu, když jste mi nastavil zrcadlo vašeho obličeje, jak jsem tu hroznou válku mohl rozpoutat.

            Myslel jsem, že to bude velkolepý triumf mé vůle a přitom to je pořádný průser.

            Ještě, že se smráká!

            Ve tmě se odtud, z Kremlu, odchází lehčeji než ve dne. Přiznám se, že za světla bych odtud nikdy neodešel, protože bych se bál strašidel. Ale za tmy, za tmy se nebojím ničeho!“ zvolal Vladimir Vladimirovič a políbiv Jirku Paroubka na jeho rty, připomínající granátové jablko, vyšel ven ze své kanceláře.

            „Jděte a nehřešte víc!“ křikl ještě Jirka Paroubek za Vladimirem Vladimirovičem Putinem, jehož už bylo slyšet na schodišti a sám se pohodlně uvelebil v jeho křesle, zatímco se venku již docela setmělo a upír převlečený za Lenina už nedočkavě otevíral víko své skleněné rakve, aby se, jako každou noc, mohl nasosat dobré ruské krve…