Článek
Kdo by neznal našeho nejznámějšího básníka a písničkáře a alespoň pro mě symbol protestsongu (ačkoliv Karel vždy říkal, že protestsongy nikdy nepsal, protože proti ničemu neprotestoval!) z let 1963-1989. Během mého dospívání byl poslech alba „Bratříček“ asi největší možnou revoltou proti totalitě a kdo měl na kazetě Kryla, ten alespoň takhle skrytě, zevnitř bojoval proti režimu jako Míla Břečka.
A tak si dodnes živě pamatuji, jak jsme na chmelových a bramborových brigádách „sjížděli“ asi patnáctou pirátskou kopii jeho desky. Když mi Stan Skřivánek, dnes žijící v Irsku, ukázal, že mají doma schované pravé LP, nemohl jsem uvěřit, že bydlíme vedle takových disidentů. Krylova hudba pro mě měla báječnou příchuť zakázaného tajemství, ale textům jinotajů jeho poetických balad jsem v té době moc nerozuměl. Kdo poslouchal Kryla, byl hustej a když si k tomu přibral Depešáky a Led Zeppelin, platil opravdu za širokožánrového znalce…
Jaké bylo moje překvapení, když mi v roce 1992 Jana Zimmermannová, majitelka vydavatelství Janez, jen tak mezi řečí řekla: „Hele, když teda fotíš, nechceš mi vyfotit Karla Kryla?“ Sice bylo pár let po revoluci a věděl jsem, že Karel sem jezdí na koncerty, meetingy a další bohulibé akce, ale byl hodně vytížený a obklopený představiteli občanského fóra a dalších „zájmových“ skupin. Jenže v této době už také přicházelo vystřízlivění ze sametu revoluce a Karel začal nastavovat zrcadlo politickému vývoji v porevolučním Těžkoslovensku a byl hodně smutný z rozdělení republiky. Paradoxem bylo, že po revoluci mu opět zakazovali zpívat písničku „Od Čadce k Dunaji“, kterou právě to rozdělení republiky kritizoval. Zde bych rád trefně použil frázi mé dobré přítelkyně Gity, která s potutelným úsměvem říkávala: „No kocoure, ona revoluce byla, ale zase tak velká nebyla.“
Přišel jsem večer do Michelského divadla, kde vládla neformální umělecká atmosféra, potkal jsem tam také Danielu Bakerovou, se kterou udělal Dvě půle lunety aneb rebelant o lásce, což je album z roku 1992 s nahrávkami recitace milostných básní.
Pozoroval jsem ho ve scénicky nasvíceném divadle a fotil jsem ho asi z 3 metrů, jen takové momentky bez blesku. Citlivost filmu si nepamatuji, ale zrno bylo veliké. Střídavě preludoval na kytaru, balil si cigaretu a upíjel rum z láhve. Nevím proč, ale mluvil o tom, že je smutnej a nasranej z Petra Jandy, se kterým mají nějaké strkanice ohledně desky „Dopisy“. Vážně si pamatuji, že mu z toho bylo do breku, potlačoval smutek smíchem, gestikulací rukou, balenými cigaretami a rumem. Bylo by to asi na dlouhé vyprávění a dohady o tom, jak a co bylo, jaký byl, či nebyl. Já jsem se prostě potkal s mým idolem,
Karlovi jsem po Janě poslal asi 20 černobílých momentek a ta asi za týden volala, že se jich Karlovi pár líbí a „kolik jakože bych chtěl za fotku do alba Monology?“ Nemohl jsem uvěřit vlastním uším, ten Kryl, jehož písničky jsem poslouchal pod dekou, si chce dát mou fotku na své album, které, alespoň dle mého, dobově korelovalo s Bratříčkem? Vzkázal jsem Karlovi, že za fotku chci jedno album Monology s věnováním a když jsem pak přišel na některý z jeho koncertů, honorář jsem od něj opravdu dostal. Mám ho dodnes doma jako velkou relikvii a na Karla často vzpomínám. Když v roce 1994 náhle zemřel na infarkt, opravdu jsem byl smutnej, ale dnes jsem za něj šťastnej, že se vlastně téhle doby nedočkal. Měl by totiž těch infarktů ještě asi mnohem víc a myslím, že počet témat ke zhudebnění by značně převyšoval jeho uměleckou kapacitu.
A když pozoruji vlády, politické veletoče, státem kryté zlodějiny a bídu obyčejných lidí, zatím co předrevoluční gauneři a jejich nohsledi stále více bohatnou, právě na úkor těch obyčejných lidí, říkám si potichu: „Karle, už zas ryjeme držkou v zemi.“
Rád jsem tě potkal.....
