K téměř zázračnému nálezu u města Whittlesey otevřel dveře místní archeolog. V roce 1999 si Martin Redding všiml dřevěných pahýlů, které trčely z bývalého lomu, připomínaly mu artefakty z doby bronzové. Nepletl se, jenže následný průzkum v letech 2004 až 2016 přinesl mnohem bohatší naleziště, než si kdo mohl slibovat.
Odhalil zbytky čtyř domů, vstupní prostranství, stovky artefaktů, poničených i netknutých, některé byly lokálního původu, jiné zdaleka. Neuvěřitelná archeologická nirvána, hodnotí velkolepost nálezu vědci a vědkyně. Naleziště Must Farm nemáme s čím porovnat, protože míra zachovalosti je tak moc výjimečná, shrnuje pro list The Guardian Mark Knight.
Umožňuje nám téměř přímý kontakt s komunitou někdejší osady. S recepty, podle nichž si připravovala pokrmy, se stylem jejího bydlení, odívání. S celým jejím životem. „Jejich svět můžete téměř vidět a cítit, od třpytu železných nástrojů na proutěných zdech po barvu jejich kaše v hrnci,“ líčí Knight na serveru Cambridžské univerzity.
Dovedná, majetná a rovnostářská komunita
Vděčíme za to přitom tragédii. Vesnice padla za oběť ohni, její obyvatelé ji museli opustit doslova z minuty na minutu. Katastrofa se přitom odehrála jen devět měsíců poté, co si lidé domy vystavěli. Najednou neměli čas ani na to, aby si z příbytků odnesli nejcennější majetky. „Bylo to utéct, nebo zemřít,“ popisuje Knight.
„Požár byl pro obyvatele neštěstím, pro archeologii je však požehnáním, je to jedinečná fotografie do života doby bronzové,“ říká pro CNN archeolog Mike Parker Pearson. To, co oheň neponičil, totiž následně bahno a močál skvostně zakonzervovaly. Před vědou se tak dnes otevřel obraz osady, která nabízela překvapivě pohostinné bydlení a relativní dostatek.
Kruhové příbytky se tyčily na kůlech asi dva metry nad říčním tokem, kolem nich stály hradby ze zašpičatělých kůlů. Dochovaly se čtyři domky, podle výzkumnického týmu byla vesnice asi dvakrát tak velká, zbytek poničila ve dvacátém století těžba.
Mocný velmož byla žena. Odhalení opravuje, co soudíme o pravěku |
Největší domek měl v půdorysu na padesát metrů čtverečních, všechny byly rozdělené na zóny podle odlišného účelu, jako dnes. „Tito lidé byli sebevědomými a zdatnými staviteli. Jejich příbytky měly design, který ve velmi promáčené krajině skvěle fungoval,“ cituje server Cambridžské univerzity Knighta.
Každé kulaté stavení mělo střechu ze tří vrstev, na slámě byly drny, na nich jíl, to zaručovalo, že obydlí byla zateplená a vodě odolná, ale ventilovala. „Za studené zimy, za větrů by byly ony kulaté domky velmi útulné,“ shrnuje archeolog Chris Wakefield.
Nálezy svědčí o tom, že tehdejší komunita byla docela rovnostářská – a bohatá. Vybavení každého domu bylo velkorysé a shodné. Každý se pyšnil sadou nástrojů, mezi nimiž nescházely srpy, sekery, dláta a břitvy.
Ne vše však bylo pro povýtce praktické účely, domy ukrývaly též náhrdelníky ze skla, jantaru, aleurolitu, břidlice. Všechny z devětačtyřiceti skleněných korálů, které se našly, pocházely z odlehlých míst, ze severní a východní Evropy, dokonce ze Středního východu. „Takové předměty musely zdolat tisíce mil, prostřednictvím série mnoha obchodních aktů,“ popisuje Wakefield.
Nescházely zbraně, ať na obranu, útok nebo na lov. Ve skladišti našel archeologický tým více než desítku oštěpů dlouhých tři čtyři metry. Ve velkém dřevěném koši čekaly poničené bronzové předměty a opotřebované sekery, až budou roztaveny a recyklovány do nových nástrojů.
Pochoutky doby bronzové
Výzkum udělal z vědců a vědkyň jakési realitní agenty, co se vydali na túru do bronzové doby, usmíval se David Gibson z Cambridžské univerzity. Jenže návštěva nabídla i vhled do tehdejší gastronomie. Nabídla skoro sto třicet nádob, mís, hrnců, hrnků, v době, kdy vypukl požár, obyvatelé právě používali čtyřiašedesát hrnců. Můžeme nahlédnout do snídaní, obědů a večeří doby bronzové, míní Wakefield.
Labužnický pravěk. Neandrtálská kuchyně nebyla primitivní, říká studie |
Víme tak například, že jedním z posledních pokrmů jednoho z obyvatel byla pšeničná kaše se zvířecím tukem, pravděpodobně kozím nebo jelením. Oblíbenými rybími pochoutkami byla štika a cejn. Obyvatelé si mohli dovolit vybírat, na pečení podle všeho preferovali pouze jisté části ulovených zvířat, v případě kanců přední nohy a zadek. Některé hrnce nesly stopy medu a zvěřiny, vědecký tým proto soudí, že si dopřávali starodávnou verzi glazované zvěřiny.
„Je to nejlepší doklad, který o prehistorickém jídelníčku a kuchařské praxi máme,“ konstatovala archeoložka Rachel Pope pro server New Scientist.
Další nálezy svědčily o tom, že společnost dělali tehdejším obyvatelům domestikovaní psi. V mnoha objektech se našly předměty pro výrobu textilií jako vřetena. „Látky patří mezi nejlepší, které z onoho období z Evropy známe,“ píše zpráva Cambridžské univerzity, tehdejší tkalci jim dovedli dát měkkou, téměř sametovou strukturu.
Některé artefakty nabízejí až mikroskopický pohled do tehdejšího života. Například nalezené dřevěné vědro svědčí o tom, že když najednou v tamní kuchyni potřebovali rychle nasekat třísky a neměli po ruce opravdový špalek, prostě jen obrátili dřevěnou nádobu a použili jako podklad její dno. Svědčí o tom záseky. „Právě z takovýchto malých momentů se skládá bohatší, plnější obraz,“ rozplývá se tým.
Sídlo, které zastavil v čase požár a poté močál, napovídá, že bronzová doba nebyla tak nehostinná, primitivní, chudobná, jak se může zdát. Všechny domy byly velmi vybavené, lidé byli zaopatření, soudí Knight. „Tehdejší životní styl byl mnohem sofistikovanější, než jsme si dovedli představit, míní Duncan Wilson z organizace Historic England.
