Soud potvrdil verdikt, který pomůže státu ve sporu s Diag Human

Nejvyšší soud potvrdil, že 30% z miliard, které společnosti Josefa Šťávy Diag Human přiřkla londýnská arbitráž, firmě ve skutečnosti nepatří. A nároky jejich skutečných držitelů vůči státu jsou už promlčené.

Nejvyšší soud potvrdil přelomové rozhodnutí, které může významně snížit částku, kterou bude muset stát v prohrané arbitráži vyplatit společnosti Diag Human Josefa Šťávy. Tříčlenný senát Nejvyššího soudu podle zjištění Neovlivní.cz 20. března definitivně potvrdil loňské rozhodnutí vrchního soudu, podle něhož společnost Diag Human před lety část svého nároku vůči stát postoupila svému bývalého právníkovi Jiřímu Oršulovi.

Pokud tedy londýnská arbitráž loni v květnu přiřkla ve sporu s Českou republikou firmě Diag Human 16 miliard, zhruba 30% z této částky firmě nepatří.

Diag proti původnímu verdiktu vrchního soudu podal takzvané dovolání, u Nejvyššího soudu ale nyní neuspěl. “Dovolání se odmítá,” stojí v rozsudku, který má redakce k dispozici.

Platí tedy rozsudek, kterým soud označil za platnou smlouvu z 2. března 2001, kterou mezi sebou uzavřeli Diag Human a Oršula. Smlouva byla právě o tom, že 30 procent z částky, kterou společnost vymůže na státu, patří právníkovi.

Jak už jsme psali, Oršula a další dva držitelé tohoto nároku, kterým je právník předal, se o něj dosud státu nepřihlásili. Jejich nárok je tedy promlčený.

Čerstvé rozhodnutí Nejvyššího soudu dává naději ministerstvu financí, že se mu v londýnské arbitráži podaří snížit částku, kterou nakonec státu bude muset Josefu Šťávovi zaplatit. Česká republika už přitom nemůže vyhrát, hraje se jen o to, kolik bude platit. Další jednání je naplánováno na červen.

---

ČTĚTE TAKÉ: Kalousek se sešel kvůli Diagu se Stanjurou. U schůzky byl i Šťáva

---

Verdikt Nejvyššího soudu poskytl České republice argument, že původní rozhodnutí londýnské arbitráže o 16 miliardách pro Šťávu bylo chybné. Arbitři totiž rozhodovali o 100% nároku, ale měli rozhodovat jen o 70%, protože zbývající část Šťávovi podle finálního verdiktu Nejvyššího soudu nepatří.

Diag přitom ještě může zkusit od Oršuly a dvou zmiňovaných osob 30% nárok odkoupit. To samé ale může udělat i stát. Pak by platilo, že londýnští arbitři budou rozhodovat podle toho, kdo bude v den rozhodnutí těch 30 procent držet.

Neuvěřitelný příběh z ranných devadesátých let se táhne dodnes. Stát ve sporu s firmou Diag Human vršil chybu za chybou.

Na počátku byla jediná věta: Firma Diag Human je neseriozní. Na konci je již vyplacených 326 milionů a aktuálně prohraná londýnská arbitráž, podle níž má stát zaplatit firmě Josefa Šťávy 16 miliard korun.

Tu větu napsal do oficiální korespondence v březnu 1992 tehdejší ministr zdravotnictví Martin Bojar. Své pochybnosti o společnosti (tehdy ještě pod názvem Conneco) opíral o fakt, že se firma pokusila ze země vyvézt tuny látky, z níž lze snadno vyrobit narkotika. Úřady jasně řekly: Bylo to nezákonné.

Kromě toho společnost v rozporu s rozhodnutím ministerstva obchodovala s krevní plazmou a byla zapletena do korupčního skandálu v Německu. Právě kvůli němu tehdy Němci vydali na šéfa firmy Josefa Šťávu mezinárodní zatykač.

Firma si ale Bojarova slova nenechala líbit a začala se domáhat odškodnění. S argumentem, že přišla o zakázky.

A tehdy stát udělal rozhodující chybu. Místo, aby spor standardně řešil u soudu, kde se mohl transparentně bránit a dokládat svá podezření, umožnil Šťávově firmě, aby se případ řešil v neveřejném rozhodčím řízení.

Stalo se to v době, kdy ministerstvu zdravotnictví šéfoval Jan Stráský (ODS) a rozhodčí smlouvu podepsal na radu svého náměstka Aleše Dvouletého.

Další chyba přišla o pár let později, kdy se za Zemanovy vlády stal ministrem Bohumil Fišer a resort nabídl Diagu smír. Tím de facto uznal, že stát způsobil firmě škodu a právě tento argument sehrál velkou roli, když rozhodci vynesli verdikt o vině státu.

“Příčinná souvislost mezi Bojarovou větou a škodou způsobenou firmě je zřejmá… Ostatně ministerstvo zdravotnictví o tom nepochybuje, když dopisem nabízí firmě Diag Human smír,” napsali rozhodci.

Pak už bylo jasné, že stát nemůže vyhrát. Ale chyby zástupců státu nebraly konce.

Když například znalci dospěli k předběžné škodě 326 milionů, stát se opět nebránil a rovnou zaplatil. Další ministryně zdravotnictví Marie Součková (ČSSD) zase podávala nekvalitní právní rozbory a odmítala případ předat Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, který má podle zákona v takovýchto případech působit.

Marie Součková byla jeden čas dokonce kvůli kauze stíhaná, a to kvůli nestandardnímu angažmá spřízněného právníka, kterého přibrala do sporu. U soudu byla ale osvobozena.

Nikdo další se za chyby státu dodnes nezodpovídal.

---

Kdo je Josef Šťáva. Detailní pohled očima Sabiny Slonkové

---

Autorka tohoto textu případ popisuje od samotného začátku, tedy od chvíle, kdy se firma ještě pod názvem Conneco pokusila vyvézt zakázané látky do afrického království Lesotho. A sepsala také portrét majitele společnosti Diag Human Josefa Šťávy.

Pravnuk někdejšího správce renesančního zámku v Bechyni emigroval jako osmnáctiletý kluk krátce po ruské okupaci v roce 1968. Po dvaceti letech švýcarské emigrace se definitivně vrátil domů a s ním stovky milionů.

“Společnost, kterou před šesti lety založil, vlastní bechyňské panství – zámek a pět tisíc hektarů půdy s jezery a rybníky. Do rekonstrukce zámku a zvelebení panství už Šťávova firma Panství Bechyně investovala přes dvě stě čtyřicet milionů. Jaký je však původ jeho majetku, ví spolehlivě zřejmě jen on sám. A nemá chuť se o tom bavit. “V civilizovaném světě je tato otázka považována za neslušnou. Mé osobní jmění je minimální, vše se snažím investovat jednak do zámku, jednak do farmaceutického a genetického výzkumu,” stálo v původním profilu Josefa Šťávy.

Archivy nicméně vydaly další informace o jeho minulosti. Podle dokumentů tajné komunistické policie StB a její východoněmecké “kolegyně” Stasi byl Šťáva protřelý obchodník se zbraněmi.

Byť emigrant zejména v polovině osmdesátých let čile jezdil do republiky a kromě transakcí s krevní plazmou tu řešil i obchody se zbraněmi. A to ve velkém. Ty ovšem Šťáva striktně popírá. “Moje role ve zbrojním byznysu nebyla žádná. Nic o tom nevím,” hlásil ze Švýcarska, kde se tehdy zdržoval.

“Ale archivy StB mluvily jasně. Jen namátkou: v letech 1984 a 1985 Šťáva jednal o nákupu zbraní a protitankových granátů se státním podnikem Omnipol, angažoval se i v chystaném prodeji stotunové zásilky lehkých zbraní za 180 milionů dolarů do Argentiny,” uvádí Šťávův profil.

Z archivů Stasi zase redaktoři německého Focusu vyčetli, že Šťáva platil v mezinárodním obchodu se zbraněmi za skutečné eso. Šťáva tehdy autora článků zažaloval. A prohrál…

A ještě jeden detail z jeho profilu stojí za zmínku. “Když se Josef Šťáva podívá z okna bechyňského zámku, vidí na dům dalšího svého známého, Miroslava Kalouska. Dělí je jen řeka. Ačkoli svůj vztah oba označují za respekt a ne přímo přátelství, Kalousek se v minulosti angažoval i ve sporu se státem. Posílal ministrovi financí dopis ve znění, že by měl stát urychleně zaplatit, jestli nechce prodělat kalhoty. Ministerští úředníci označili dopis za nátlakový, Kalousek za dotazovací,” napsala před lety autorka tohoto textu.

“Chtěl jsem jen vědět, co s tím udělají. S Josefem Šťávou se znám přes dvacet let, a když se teď o něm ošklivě mluví, nebudu dělat, že ho neznám. Je to nemilosrdný a tvrdý obchodník, ale nevím o tom, že by se někdy zachoval nečestně,” řekl k tomu tehdy Kalousek.

Po nástupu Fialov vlády se pak Kalousek sešel s ministrem financí Zbyňkem Stanjurou. A u schůzky, jak jsme tehdy zjistili, byl i Josef Šťáva. Miroslav Kalousek ji pak v rozhovoru s redakcí potvrdil. “Došlo ke schůzce, pan ministr u toho měl své náměstky a pan Šťáva mě požádal, abych ho doprovodil. Nechtěl tam být sám a já trefím do sněmovny. Pánové si vyměnili stanoviska, bylo to korektní, a vláda pak rozhodla, jak rozhodla,“ líčil v rozhovoru s Neovlivní.cz schůzku politický matador.

Zdroj náhledové foto: Shutterstock / pirke