Článek
Dříve byly potřeby duše uspokojovány tradicemi, přesto byli lidé zdravější a netrpěli psychickými poruchami tolik, jako dnes. Nejedli denně tabletky na nervy, na tlak, na migrénu, ale měli rodinnou soudržnost a zachovávali přírodní řád, který jejich zdraví umocňoval.
Dnes máme supermoderní nemocnice, každý druhý má svého psychologa nebo psychiatra, přesto je lidská duše zmítána v bolestech a křečích. Dříve se totiž nemusel hledat nikdo, kdo by člověka vyslechl. Večer se sedělo a dralo peří, neexistovaly počítače ani televizory, lidé si věnovali svůj čas vzájemně. Každý se vypovídal a bylo mu také nasloucháno. Mnohokrát v životě jsem si všimla, kolik lidí naslouchat vůbec neumí. I když danému člověku něco říkáte, je zahlcený jen svými pocity a vlastně neslyší. Možná pokývá hlavou, ale vůbec nevnímá a na hovor naváže zcela jiným (a svým) tématem. Takže i když jsme občas (protože nejvíce času věnujeme svému notebooku, počítači, mobilnímu telefonu) mezi lidmi, vlastně jsme úplně sami. Na poli vědy a techniky jsme sice dokázali zázraky, ale zároveň zakrnělo všechno to, co dávalo potravu naší duši.
Jestliže ve vztahu nebo v rodinném systému existuje strmý rozpor - výhoda pro jednoho a nevýhoda pro druhého - cítí zúčastnění kvůli poutu vzájemné lásky neodolatelnou potřebu narovnání: Pozdější a slabší členové chtějí zadržet dřívější nebo silnější, aby neodešli, případně mají chuť je následovat až do nemoci a smrti. Když se jednomu vede špatně, ostatní ho imitují. Můžou mít podvědomou touhu odpykat něčí vinu. Ti, kteří požívají výhod, tj. nic jim nechybí, se chtějí připodobnit těm v nevýhodě, nedovolí si být šťastni. Závazky a utrpení jednoho člena zakouší někdo další. Každého v rodině je třeba vrátit na místo, které mu patří. Stát si za svou vinou, pak nemusí nikdo další pykat.
Když se s někým identifikuji, nejsem volná, odcizuji se i sobě samé. Jak takovou identifikaci s někým poznat? Je třeba vnímat impulzivní činy a city neodpovídající situaci, nebo například pocit posedlosti. Člověk reaguje nevysvětlitelným způsobem. Někdo ze sebe může ustavičně dělat obětního beránka. Signálem jsou i střídavé projevy chování – dva lidé v jednom.
Člověk by si měl v sobě srovnat hezkou řádku pocitů a emocí a uvědomit si, co je nejdůležitější – zdravé jádro, které se nepotřebuje ztotožňovat, ale žít naplno a hlavně láskyplně se svým svědomím.
