Já ti to do smrti neodpustím, táto!

Markéta byla mladší, krásnější, vášnivější a bůhvíco ještě ejší než moje Tereza, ale nic z toho mě neomlouvalo. Tereza na to reagovala asi podobně jako většina žen, které jejich manžel postavil do takové situace, tedy od překvapení, přes výčitky a dokonce i prosby, abych s nimi zůstal, až po smíření se situací. S odstupem času jsem musel ocenit, že měla daleko víc rozumu než já a celé to nakonec přijala tak, že se se mnou bez nějakých sporů dokázala domluvit na dalším fungování, tedy na alimentech a na mých porozvodových kontaktech s dcerou Hedvikou.

Naše dohoda oficiálně zněla tak, že si budu brát Hedviku jednou za čtrnáct dní na víkend, ale v praxi jsme počítali s poněkud volnějším režimem. Prostě tak, jak bude potřeba a jak se to bude oběma stranám hodit. Tedy mojí exmanželce a mně, s postojem samotné Hedviky jsme jaksi nepočítali. A právě ten byl takový, že: „tátu, který mamu zradil, rozhodně nechci vídat.“

Holt třináct let je třináct let, Hedvika byla v pubertě, svět byl pro ni černobílý, k mamince se přimkla a mě zavrhla. Zkoušel jsem si ji vzít několikrát, ale její odpor vůči mé osobě se s každou návštěvou stupňoval. Když se se mnou před Tereziinýma očima naposledy loučila se slovy: „Táto, já tě nenávidím a do smrti ti to nedopustím,“ tak jsme to vzdali. Zůstalo tedy u těch alimentů, kterých jsem Tereze posílal víc, než stanovil soud, jakože pro Hedviku na přilepšenou a taky jako nejapnou omluvenku pro svoje svědomí.

Teď k Markétě. Měl-li bych ty dvě ženy s trochou nadsázky postavit vedle sebe, tak moje exmanželka Tereza pocházela z domácích potřeb a prodejny potravin, doma vystupovala v roli královny kuchyně a celé domácnosti. Markéta byla naproti tomu původem z parfumerie a módního salonu, doma pak kralovala zejména v ložnici. Byla to taková křehká růžička, která přede mnou rozvíjela plnou nádheru svých květů, pokud jsem o ni dobře a ve všem pečoval.

Pokud však má nová přítelkyně cítila, že by měla doma něco udělat nebo nedej bože řešit nějaký problém, tak své květy okamžitě zavřela a obrnila se trny. Příkladem budiž třeba jen to, že se během těch několika dceřiných návštěv z doby po rozvodu vždy sebrala a odjela ke svým rodičům. Nicméně já byl zamilovaný, roztoužený a zblblý, a tak jsem se Markétiným nárokům podvoloval rád a bez reptání. Dlužno přiznat, že mi to vydrželo dost dlouho a dokonce jsem po třech létech vztahu přehlížel varovné signály, jimiž se mi snažila, nevím, zda vědomě či nevědomě naznačit, že už ji to se mnou tolik nebaví.

***

Uplynul další půlrok, já se zamyšleně chystal vyrazit z práce domů a kladl si otázku, co můžu pro Markétu udělat, aby ke mně byla tak milá jako dřív. Pak mě to napadlo, stavím se v krámě, nakoupím, abych k večeři udělal její oblíbené středně propečené bifteky se zelenými fazolkami, a skočím i do květinářství, koupím jí pořádný pugét. Sice tím už zase sáhnu do svých tenčících se úspor, ale snad se alespoň pro dnešní večer zadaří.

Najednou mi však zvoní mobil. Volá Karel, můj ovdovělý bývalý tchán. Proboha, co ten mi chce? On je ze staré školy a nikdy mi neodpustil, že jsem odešel od rodiny. Přijímám hovor.

„Josefe,“ spustí bez pozdravu těžkým pomalým hlasem, „chci tě informovat, že Tereza s Hedvikou měli vážnou autonehodu. Dcera je mrtvá a vnučka v kritickém stavu v nemocnici.“ Snažím se něco odpovědět, ale není komu, Karel zavěsil. Volám zpátky, je nedostupný. Chápu, nehodná se se mnou bavit, jen cítil potřebu mi to oznámit.

Dlouhé minuty sedím v kanceláři před vypnutým pracovním počítačem, jsem sám, všichni ostatní už odešli. Hlavou mi běží zrychlený film o vlastním životě. Všechno jsem podělal. Opustil ženu, která mě milovala. Zradil dceru, která mě kvůli tomu nenávidí. Našel si povrchní ženskou, před kterou se snažím panáčkovat, jen abych si udržel její přízeň. Cítím, jak se uvnitř v mé hlavě všechno láme a převrací. Znovu beru do ruky mobil, tentokrát volám Markétě a říkám jí, že se z rodinných důvodů zdržím a nevím, kdy se vrátím domů. Domů? Kam domů, copak je ten pronajatý byt, v němž bydlím s touhle ženskou mým skutečným domovem?

Hedvika utrpěla krom dalších úrazů vážné zhmoždění mozku s rozsáhlým vnitřním krvácením. Podstoupila okamžitou operaci, a pak ještě několik dalších. Dlouho ji udržovali v umělém spánku, byl jsem za ní v nemocnici snad každý den, prognóza byla nejistá. Když ji konečně probudili, nedokázala mluvit, krom trhavých pohybů prstů, rtů a očí se nemohla hýbat. Nikdo mi neuměl říct, co se odehrává v její mysli, zda vnímá, zda si uvědomuje svůj stav nebo jestli její tělo jen přežívá na základě základních biologických funkcí.

„Jestli to půjde, vezmu si dceru sem k nám,“ oznámil jsem Markétě.

„Mně je to jedno, stejně odcházím. Našla jsem si pořádného chlapa s vilou, má dost peněz, aby se o mě dokázal postarat. Ne jako ty, chudáčku,“ odpověděla mi s ironickým výsměchem ve tváři. 

***

Uplynuly další dva roky, během nichž se odehrálo několik zásadních věcí. Vrátil jsem se domů. Do bytu, ve kterém jsme tehdy bydleli s manželkou a s dcerou. Po dlouhém pobytu v nemocnici Hedviku propustili s tím, že její stav se s největší pravděpodobností nezlepší, spíš naopak a že má před sebou maximálně tři roky života.

Vzal jsem si ji k sobě a starám se o ni, jakožto biologickému otci mi ji naštěstí přiřkli do péče i po stránce úřední. Změnil jsem zaměstnání, našel si takové, které mohu vykonávat převážně z domova. Nerad chodím pryč, ale když musím, na chvilku mě zastoupí terénní pracovnice ze sociálky. Občas se u nás zastaví můj bývalý tchán, přestože je starý, už se obtížně pohybuje a moc toho nezvládá. Se mnou se nebaví, ale vnučku chce vidět, já mu v tom nebráním.

O Hedviku pečuji jako o malé dítě, nedokáže se sama najíst, umýt, ani vykonat tělesnou potřebu. Miluji ji, je to moje dcera a s vděčnou pokorou přijímám osud, že tohle všechno pro ni mohu dělat. Nemluví, jen občas vydá nějaký zvuk. Opakovaně prochází různými fázemi, někdy je klidná, jindy to vypadá, jakoby se chtěla hýbat, ale krom drobných svalových záchvěvů nemůže.

Často mě pozoruje očima, mám pocit, jakoby její mysl úplně nevyhasla, jako kdyby se mi snažila něco říct. Mluvím na ni, říkám, že ji mám rád, vyprávím jí o všem možném, jednou o běžných věcech, co zrovna dělám a k čemu se chystám. Jindy se vracím do minulosti, do dob jejího dětství, když jsme ještě fungovali jako rodina. Všemu negativnímu se vyhýbám. Nevím nakolik a zda vůbec mě vnímá, jestli mi rozumí. Rád pozoruji její oči, dívají se mi do tváře, jakoby říkaly: „Táto, jsem ráda, že tě mám a že jsem s tebou.“

Doktoři nepředpokládají zlepšení Hedvičina stavu a předpovídají, že do tří let odejde. Ale já jim nevěřím, doufám v zázrak. Vždyť naděje umírá poslední.