Článek
Bylo to těsně před koncem války. Bydleli jsme v malém městečku, v nájmu jedné vilky. Městečko bylo svého času i jedním z center židovské komunity. Byla tam i synagoga. Místní židé byli většinou obchodníci a svou víru brali jako něco, v co se sluší věřit a mít.
Do vilky se nastěhovala rodina velitele nedalekého koncentráku pro německé zběhy. Často se tam i popravovalo, jak jsem se později dozvěděl. Pamatuji si na velitele onoho koncentráku. Měl jen jednu ruku, o druhou prý přišel ve Stalingradu. Přijížděl vždycky v kočáře, v černé esesácké uniformě. Všichni kolem něho, tedy my a ostatní, pro něj představovali něco jako hmyz.
Nevím proč, ale moc se mi líbila ta jeho čepice, s tím stříbrným znakem, do chvíle, než mi táta vysvětlil, co znamená ten stříbrný znak na ní. Dodnes nevím, proč jsme mohli zůstat bydlet, když původní majitele vystěhovali ze dne na den.
Rodinu onoho velitele tvořila žena a dvě dcerky. Žena, no pro ni jsme znamenali už i zapáchající hmyz. Byla opravdu krutá.
No a holky?
Brunetka Heidi, o rok starší, a blondýnka Oši, o rok mladší. Skamarádili jsme se, jak už to u dětí bývá. Já matlal němčinu, a holky češtinu. Docela jsme si rozuměli. Holky nebyly skoupé, a tak jsem od nich někdy dostal pomeranč nebo buráky. Říkaly, že jsem „trotl“, když jsem pomeranč kousal bez oloupání, stejně jako buráky bez vyloupání. Jen koukaly, aby je při tom nezastihla jejich matka. Už začaly rozlišovat…
V místní škole byla německá posádka. Na hřišti za ní si udělali něco jako střelnici. Stříleli náboji s dřevěnou kulkou, do řady terčů. Mně se líbil ten, který se označuje jako „vpřed běžící figura“. Sbalil jsem ho a holky hlídaly, dodnes slyším, jak Heidi volá: „Emile, ty vulo, Němci jdou“. Popadl jsem jeden terč, holky druhý, a mazali jsme domů. K čemu by nám mohly být, nevím. Od táty jsem dostal mazec a terče urychleně zlikvidoval v kůlničce.
Pomalu se blížil konec války. Německá armáda se začala stahovat. Silnice a cesty plné opuštěných aut, tančíků, nebyl už benzin. Na škole vlál ale stále červený prapor s hakenkrajcem. Jedna z maminek se osmělila. Ona to byla docela fajn látka na trencle, a tak jsme dostali nové trenýrky. Protože jsem smolař, měl jsem na zadku v bílém poli část hakenkrajcu.
Z padesáti místních Židů se nevrátil ani jeden.
A jak skončily holky a jejich rodina?
Snažili se utéci k Američanům. Nevyšlo to. Od jednoho očitého svědka jsem se dověděl, jak to bylo.
Máma držela holky, otec jednu po druhé zastřelil, pak mámu a pak sebe. Leželi tam několik dní na trávě, než je někdo odvezl a snad pohřbil.
Takže moje krátkodobá paměť to neregistruje a ta dlouhodobá by raději zapomněla…
.
