Do kin, galerií a dalších míst po celé republice zamířil nový dokumentární film Chybění. Scenárista a režisér Štěpán Pech svůj celovečerní debut věnoval Jánu Mančuškovi, nejúspěšnějšímu českému umělci začátku milénia, který se ve světě těšil nesrovnatelně většímu věhlasu než ve své domovině.

Chybění nabízí divákům mnohem víc než konvenční portrét předčasně zemřelého talentu. Poetický, obrazově vytříbený dokument je intimním pomníkem Jána Mančušky, konceptuálního vizuálního umělce, který během 39 let své existence stihl stvořit řadu pozoruhodných děl.

Konceptuální vizuální umělec Ján Mančuška se narodil v Bratislavě, ale od dětství žil v Praze. Vystudoval Akademii výtvarných umění, v roce 2004 získal Cenu Jindřicha Chalupeckého, účastnil se přehlídky Manifesta v Berlíně, byl spolutvůrcem expozice na benátském bienále, autorem divadelní inscenace Hra pozpátku, vystavoval v renomovaných galeriích po celém světě – včetně pařížského Centre Pompidou nebo newyorského MoMA. Zemřel v roce 2011 v důsledku mnohaleté poruchy krvetvorby.

Rozsáhlé dílo, které po sobě Mančuška zanechal, spojuje princip chybění – to, co v obraze není, promlouvá s překvapující intenzitou.

Stejným způsobem k Mančuškově portrétu přistupuje i režisér Štěpán Pech, když obkresluje hranice jeho intimního, rodinného života a kulturní krajiny s chybějícím středem.

Film scenáristy a režiséra Štěpána Pecha, absolventa Ateliéru fotografie na UMPRUM a Katedry režie na FAMU, měl premiéru loni v prosinci.  Štěpán Pech znal Jána Mančušku od dětství a během svých studií na UMPRUM mu tři roky dělal asistenta.

---

---

Natočil jste dokument o umělci, jež se zařadil po bok malíře Františka Kupky a fotografů Františka Drtikola a Antonína Kratochvíla, jejichž díla se dostala do stálé kolekce galerie moderního umění MoMa v New Yorku. Jak jste se s Jánem Mančuškou seznámili a co vás vedlo k tomu natočit o něm dokument?

Jana jsem znal od dětství, ale jenom vzdáleně. Naši rodiče se přátelili. Na UMPRUM jsem pro něj začal pracovat jako asistent. Ty dva roky byly velice intenzivní. Hodně jsem se naučil a často jsme se smáli. Jeho nemoc ale o sobě začala dávat vědět stále častěji.

Co vám bylo z jeho tvorby nejbližší? Instalace, videa, záznamy performancí, výtvarná práce s texty, divadelní hry, tvorba ve specifických prostorách.

Řadím se mezi ty, kteří mají nejraději dílo Ten druhý/poprosil jsem svoji ženu, aby mi začernila místa, na která si nevidím.

Jedná se o záznamem performance, která je popsaná v názvu. Tato akce byla zachycena na diapozitivní materiál, kteý v pásech visí zavěšen před lightboxem, takže z odstupu má dílo kvality rozměrné modernistické sochy.  Je vidět, že Janova práce se těžko formálně zařazuje, protože pro něj byl důležité pracovat s více médii zároveň.

Mám také moc rád Janovy kresby, které jsou plné intimní hravosti.

Jak vnímal svou tvorbu v kontextu nemoci, o které věděl již o svých 25 let?

Kurátor Ondřej Chrobák říkal, že svoji tvorbu bral až smrtelně vážně. To je, myslím, přesný popis jeho vztahu k práci. Dával ji vše, co mohl.

A jak na jeho tvorbu reagovali diváci, vzpomenete si na nějaký zážitek?

Pokusit se přenést na plátno Janovu tvorbu, bylo jednou z největších výzev filmu.

Mnoho lidí po shlédnutí mluvilo o tom, jak je pro ně jeho práce silná. A někteří díky filmu objevili vrstvy, které pro ně byly dříve skryté.

Často se mě ptají, jak se stavím k tomu, že jsou ve filmu ukázána některá raná díla, která by Jano téměř určitě zcenzuroval. Řadu jich spálil. Ale pro mě bylo důležité hledat kontinuitu a propojení. Ve zpětném chodu vyprávění nacházet zdroje a motivace. Snažit se o co největší celistvost a vědomí souvislostí. Snad by to Jano pochopil.