Hlavní obsah
Lidé a společnost

Děsivé i bizarní náhrobky z celého světa aneb co všechno lze spatřit na hřbitovech

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Foto: Pixabay

Hřbitovy nejsou jen strašidelná a divná místa, pro někoho znamenají i oázu klidu a harmonie. Kultura pohřbívání a funerální umění je bohaté a plné symboliky. Někdy však narazíme na náhrobek, který je skutečně strašidelný. A opředený pověstmi a mýty.

Článek

Náhrobek se používal již od pravěku. V pohanských dobách, kdy v mýtech panovala obava z návratu mrtvého zpět mezi živé, byl náhrobek symbolickou představou balvanu, který má zemřelého „zatěžkat“, zamezit mu posmrtné výlety mezi živé, jak bychom mohli říct. V novějších dobách se stal samozřejmě nedílnou součástí hrobu.

Tvary jsou různé, materiálem býval obvykle kámen, nyní může být skleněný nebo syntetický. Pokud náhrobek nestojí na hrobě, říká se mu kenotaf nebo památník. To je všechno pravda. Ale co když si takhle jdete někde v Rakousku po malebném hřbitůvku - a najednou potkáte tohle:

Foto: Wikimedia Commons/volná licence

Brý den. Já tady jsem pohřbená!

Fantazii se meze nekladou, to je jasné. Ale nad některými náhrobky zůstává člověk v úžasu stát a není schopen jediného slova. Nebo ustrne hrůzou. Ty nejtemnější náhrobky, třeba ve veselé podobě malých dětí (což je právě ta temná stránka), k sobě váží různé legendy a pověsti. A vypovídají mnoho o životě a smrti nebožtíků. Nebo i o tom, jestli se náhodou ona duše, která je zatěžkaná tak bizarním náhrobním kamenem, tak trochu nepotuluje kolem.

Občas se říká, že ano, občas ji někdo vidí, nebo zachytí na fotografii. Nebo náhrobní sochy samotné - ty často inspirují i filmaře. Tvůrci seriálu Doctor Who si jako předlohu nejstrašidelnější postavy ze světa Pána Času - Plačících andělů z Monsu - vzali sochu tzv. Haserotského anděla. Výlet po nejbizarnějších náhrobních kamenech můžeme začít třeba v Rakousku, odkud je i ona paní v budce výše. Co je to za paní a proč má tak neuvěřitelný náhrobek, to nevím. Ale potkat bych ho nechtěla.

Foto: Afifa Afrin/Creative Commons Attribution - share alike 3,0

Na centrálním hřbitově ve Vídni má Dorothea Neff slavného souseda. Jeho náhrobek neděsí…

Dorothea Neff - slepá herečka, Spravedlivá mezi národy

Pohnutý život slavné rodačky z Mnichova Dorothey Neff se završil v roce 1986. Filmová a divadelní herečka oslepla v roce 1967, přesto hrála až do smrti. Byla lesbičkou, která to v předválečných letech netajila, takže neměla na růžích ustláno. A po právu jí náleží titul Spravedlivá mezi národy, zachránila totiž svojí židovskou přítelkyni Lilli Wolfe, kterou tři roky schovávala u sebe doma.

Náhrobek, který „zdobí“ její hrob na ústředním hřbitově ve Vídni, je však více než děsivý. Posmrtná maska, zasazená v kameni, leká i provokuje. Každopádně přitáhne pozornost naprosto každého, kdo projde kolem.

Foto: HeinzLW/Creative Commons Attribution - share alike 3,0

Dorothea Neff

Haserotův anděl - inspirace pro Plačící anděly z Monsu

Clevelandský hřbitov Lakeview v USA má téměř sto tisíc hrobů. Jsou zde prezidenti, celebrity, obchodní a finanční magnáti. Jenže všichni sem chodí jen za jedním konkrétním hrobem - za znepokojivou, velice znepokojivou sochou anděla, která je známá jako Haserotův anděl. Tento ojedinělý náhrobek inspiroval i britské tvůrce seriálu Doctor Who.

Plačící andělé, před kterými nesmíte mrkat, mají předobraz v tomto hodně strašidelném uměleckém díle.

Foto: Erik Drost/Creative Commons Attribution - 2,0

Haserotův anděl

Stoický anděl, který se ve skutečnosti jmenuje „Vítězný anděl smrti“, sedí na mramorovém náhrobku konzervárenského podnikatele Francise Haserota a jeho rodiny. Bronzová postava v životní velikosti drží vzhůru nohama zhasnutou pochodeň, symbol zhaslého života. Má roztažená křídla a dívá se přímo před sebe.

Nejpozoruhodnějším rysem sochy je však to, jak strážkyně smrti vypadá, jako by ronila černé slzy, které jí stékají z očí a po krku. Tyto „slzy“ se vytvořily v průběhu času, je to efekt stárnoucího bronzu v kombinaci s působivým sochařským zpracováním samotného díla. Proto je často označována jako Plačící anděl. Nikdo ho nemine a povídačky o tom, kterak v noci anděl ze svého soklu mizí a poletuje po okolí, ty se přímo nabízejí.

Foto: Tim Evanson from Cleveland Heights, Ohio, USA/Creative Commons Attribution - 2,0

Anděl v celé své majestátnosti

Inez Clarke - holčička za sklem (nebo taky ne)

V USA ještě zůstaneme, tentokrát na hřbitově Graceland v Chicagu. Tam se totiž nachází velice znepokojivý památník, který je známý jako Inez Clarke. Je to do detailů provedená socha malé holčičky se slunečníkem, která sedí na kamenném podstavci. A vlastně se dodnes neví, jestli pod sochou odpočívá skutečná Inez Clarke - podle některých pramenů je pod náhrobkem s nápisem Inez Clarke 1873 - 1880 pochován chlapec Amos Briggs.

Skleněný poklop, který sochu ze všech stran chrání, tam jaksi nebyl od začátku a není tam pro ochranu sochy malé Inez, jak by se na první pohled zdálo. Byl tam přidělán dodatečně. Pro ochranu lidí PŘED kamennou holčičkou. Ona totiž měla mizet, pochodovat po hřbitově, točit si slunečníkem, hopsat mezi hroby.

Foto: Jason Walker Find Grave/Creative Commons Attribution -4,0

Neposedná kamenná Inez…pod poklopem

V osmdesátých letech začali řidiči zájezdových autobusů hromadně žádali správu hřbitova, ať s „tím“ něco dělají. Na otázku „s čím jako?“ podali šoféři hromadně jednu a tutéž odpověď - „Protože ta holka tam chvíli je a chvíli ne.“

Vždy zaparkovali autobus, vyložili turisty na celodenní nebo noční prohlídku obrovského hřbitova. A jak tak seděli a čekali, měli přímo před sebou právě oddělení se sochou Inez. A prostě - začali ji vídat. Pak už nejen šoféři. Takže byl instalován skleněný poklop, který by měl neposedné děvčátko udržet na náhrobku. Neposedné mrtvé děvčátko z kamene. Ať je to jak chce, náhrobek je to skutečně divný. Našla by se jistě i jiná, vhodnější označení.

Foto: Marlin Keesler/Creative Commons Attribution - 2,0

Na Inez se chodí dívat davy lidí. Je tak maličká a neposedná. Jen tak trochu mrtvá a kamenná.

Věčné ticho - nedívejte se mu do očí!

Hřbitov Graceland mimo Inez hostí ještě jednoho obyvatele, který opravdu děsí. Opravdu. Dokonce tak, že i oficiální dokumenty amerického ministerstva ho označují slovy: „Děsivý, ponurý, pochmurný a strašidelný.“ Řeč je o třímetrové (!) soše postavy v kápi, která se nazývá Věčné ticho (Eternal Silence) a kterou zhotovil sochař Lorad Taft.

Věčné ticho „zdobí“ hrob Dextera Gravese, který v roce 1831 vedl skupinu třinácti rodin z Ohia, aby se usadili v Chicagu. Graves zemřel v roce 1844, 75 let před vytvořením sochy a 16 let před založením hřbitova Graceland. Jeho tělo bylo přemístěno z původního místa odpočinku. A nad znovu pohřbeným Dexterem byla vztyčena tato šílenost.

Foto: Staticshakedown/Creative Commons Attribution - share alike 4,0

Věčné ticho

Bronzová postava, založená na tradičních zobrazeních smrtky, stojí na černém žulovém podstavci, který poskytuje kontrast pro již silně oxidovanou sochu. A samozřejmě, Věčné ticho je opředeno mnoha legendami. Aby nebylo, dílo je skutečně ďábelské. Lidé se postavě nemají dívat do očí, prý divák uvidí svou vlastní smrt. Také se tradovalo, že se oči sochy, zahalené v kápi, nedají vyfotografovat, kolem fotek se vznášejí různé orby a prapodivné odlesky.

V roce 1968 dokonce přišel jeden architekt s hotovým nápadem - překreslil a navrhl mrakodrap (!) v podobě Věčného ticha, který měl doslova ozdobit Chicago. Je jasné, že právě ono ministerstvo, které se plánem zabývalo, mu tuto vizi hodilo na hlavu. Stačí třímetrová hrůzostrašná postava, ještě kdyby tohle stálo v ulicích Chicaga ve výšce třeba 300 metrů. A schválně, kdo se Věčnému tichu podívá do očí?

Foto: Chicago,_Illinois_Eternal_Silence1.jpg: IvoShandor/Creative Commons Attribution - share alike 3,0

Kdo se podívá do očí?

Mario a Maria - sourozenci v životě i ve smrti

Následující pomník je svým způsobem velice hezký. Sochy dvou mladých a krásných lidí, kteří se na sebe usmívají. Povedené sousoší rozhodně nevzbuzuje dojem nějakého strašidelného výjevu. A přece - jedná se o náhrobní kámen. Mario a Maria Grazia Mazzone byli sourozenci. Jsou pochovaní na hřbitově San Miniato a Monte ve Florencii, který se stal oblíbeným místem posledního odpočinku bohatých Florenťanů, kteří si svá místa „předkoupili“.

Za krásným sousoším se skrývá příběh, který je tragický. Sochy objednala svým dětem truchlící matka v roce 1947. Chlapec Mario byl unesen Němci, mučen, dvakrát se pokusil o útěk, až přišla zpráva, že byl zabit bombou. Matka Emma zůstala sama s Marií, která kvůli válečnému strádání onemocněla tuberkulózou a na sklonku roku 1945 zemřela.

Foto: Elisa Marianini/Creative Commons Attribution - share alike 4,0

Občas se úsměvy mění ve škleb. Prý.

Matka Emma nechala dceru pohřbít. A tělo jejího syna leželo někde v Německu. Nějakým zázrakem byla roztrhaná mrtvola Maria nalezena, identifikována a překvapené matce předána - byla to spíš hromádka čehosi, co bývalo jejím synem. Emma to považovala za znamení a rozhodla se, že děti pohřbí znovu, společně a jinak. Maria byla exhumována, Mario byl přidán do její rakve, za široké účasti veřejnosti se konal společný pohřeb a nad hrobem začaly růst ohromující a krásné sochy.

Tento náhrobek vybočuje, je netradiční, dávají si u něj schůzky milenci, stejně jak třeba my říkáme: „pod ocasem,“ když máme na mysli Václavák, Florenťané říkají: „u Maria a Marie“. Ale. Vždy je nějaké ale. Sochy se na sebe něžně umívají, drží se za ruce, někdy se však mají jejich obličeje zcela změnit na výrazy neuvěřitelně zlé.

Také se prý mnohokrát nepatrně otáčejí. Florenťané to považují za zlé znamení. A nesmí se „lézt“ mezi ně - mezi jejich těla. Možná byste se totiž mohli navždy ztratit. Je pravdou, že zrovna tento náhrobní kámen si o nějakou tu městskou legendu vyloženě říká.

Foto: Clara Polo Sabat/Creative Commons Attribution - 4,0

Mario a Maria

Anička z Malostranského hřbitova a biskup s knihou osudu

Náhrobní kameny, o kterých kolují mýty a pověsti, můžeme samozřejmě najít i v naší zemi. Hlavně dva, ke kterým se váže legenda už stokrát opakovaná, ale přesto krásná. Řeč je o Aničce Degenové, která má svůj maličkatý náhrobek na hřbitově v Praze. Tato holčička měla být anděl. Skutečný anděl, který byl na zem seslán omylem - v těle maličké holčičky.

Traduje se, že Annu od útlého věku zajímali hlavně chudí lidé, rozdávala otrhaným dětem své jídlo i hračky, létali k ní ptáci, neminulo ji ani jedno zvíře. Jenže anděl na našem světě neměl co dělat - Anna vypadla nešťastnou náhodou z okna. Její náhrobek je dosud hojně navštěvovaný - prý plní přání.

Foto: Mojmír Churavý/Creative Commons, 4,0 /mezinárodní

Anička Degenová - anděl, omylem seslaný na zem

Horší je to s biskupem z Thun-Hohensteinu, jehož podivný náhrobek otevírá vstup na Malostranský hřbitov. Skulptura je to krásná, do detailu propracovaná. Až moc. Biskup klečí a čte si v kamenné knize. A co říkají legendy - nikdo se nesmí podívat do knihy. Prý je to kniha osudu a odvážlivec by se v ní mohl dočíst datum své smrti.

Kamenný biskup také ožívá, hlava se mu pohybuje, sepjaté ruce jsou občas volně položené. A k městskému folkloru již patří i to, že na náhrobek měla lézt opilá dívka, která šokem zemřela - kamenný biskup už nebyl kamenný. Více o těchto dvou pověstech se dočtete zde:

Foto: Wikimedia Commons/volná licence

Biskup s knihou osudu

Bizarních náhrobků, soch a skulptur existují statisíce. Je těžké vybrat nejen ty děsivé, ale i ty hezké, nebo svým způsobem zajímavé. Tak zase někdy příště. A až budete na hřbitově a uvidíte tam něco, co vás naprosto pohltí, zkuste si dohledat legendu, která se k tomu váže. Uvidíte, že budete překvapeni. Svůj mýtus, svou legendu, svou pověst, někdy i strašidelnou, má každý hrob. I ten nejobyčejnější. Ten má zase legendu o lidech, kteří v něm spočívají.

prameny:

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz