Článek
Postoj k životu
Setkal jsem se s lidmi, kteří mají přístup k životu natolik rozdílný, že adjektivum diametrální je nejspíš tím pravým. Bylo to v nějakém americkém filmu, kde akcent na jedinečnost cesty a spoléhání na vlastní síly je poklona individualismu, samostatnosti a schopnostem se obejít bez cizí pomoci. I když tamního člověka, řekněme farmáře, postihla pohroma v podobě vyhoření srubu, který si postavil, a místní mu nabízeli pomoc, čest toho člověka mu zabránila, aby ji přijal, protože by ho vázala povinnost poskytnuté vrátit v protislužbě, aby neztratil tvář. Zadlužit se, být závislý, splácet nebo nedostát závazkům bylo pro ty osadníky tak ponižující, že se raději spoléhali na sebe.
Druhý přístup akcentuje spolupráci ve společenství. Zachytil ho jeden spisovatel, když kriticky hovořil u některých lidí o úplné ztrátě žádacího střeva. Handicap spočíval v tom, že nikoho o nic nedokázali požádat, ačkoliv by jim sousedé rádi pomohli. Strádali, izolovali se od ostatních a obsedantní myšlenka pozbytí hypertrofované sebeúcty je připravila o důstojné místo ve společnosti. Chudoba cti netratí, mají na to Češi své přísloví.
Mezi těmito póly se nachází mnoho odstínů. Jeden nejméně pozoruhodný si zakládá na posedlé touze po bohatství a nereálných představách o blahobytu a nenávisti k těm, kteří mají méně než oni. U bohatých odmítají vidět píli a pracovitost, chudým je upírají. Bohatství spojují s nezaslouženým štěstím a nuzáctví s nějakým osobním podílem na jejich stavu. Nemusí tomu tak být.
Když se postoj přežene, může setrvávání na vlastním řešení vyústit k vyčerpání sil natolik, že pocit štěstí se už nikdy nedostaví. Podobně dopadá dávat přednost Štěstěně před přijmutím skromného, dosažitelného a adekvátního života s omezenými možnostmi, které mi poskytuje talent. Ale nekritičnost a sebeobdiv dovádí některé lidi k jistotám, které jimi nejsou.
Pak dochází k pocitům nespravedlnosti a stížnostem adresovaným zastupitelské demokracii, aby se i takovým lidem o štěstí adekvátně postarala. Jak skončila myšlenka každému podle jeho potřeb, víme.
Svoboda, zahálka, nulové povinnosti vůči spoluobčanům a působení na jejich soucit byly na počátku bezdomovectví. Odmítnutí řádu a pocit, že mne v dnešní době nikdo nenechá zemřít na ulici, láká k parazitizmu. Je všeobecně známo, že z prvého principu si mnoho občanů neřekne, na co mají nárok, a tento přístup by se měl posilovat. Je pravdou, se kterou už nejsem tak zajedno, že si o pomoc řeknou mnohem lépe situovaní lidé, jimiž by pomoc neměla být poskytována, ale z důvodů vyhnutí se konfliktu, ji obdrží a vlastně zneužijí.
Spokojenosti dosahují sobci až tehdy, když získají něco navíc, někoho oberou, něco zcizí, přemístí a ušetří. Jeden můj přítel už byl v Las Vegas několikrát, protože rád poznává památky UNESCO i pozlátka tamní smetánky, ale kasina ho neobrala o víc jak deset dolarů, přičemž jeho výjezdy pod dvě sta tisíc vycházejí zřídkakdy. Možná tedy nejsou žádosti o příspěvek na bydlení ničím tak světoborným, když ho diktuje směs sobeckosti, závisti, co si mohou dovolit jiní a parazitizmu, když tu možnost mají, proč by si neřekli. Určitě přidělení dávek prochází schvalovacím procesem, ale k nerovnostem i tak dochází.
O dosahování vnitřní rovnováhy se z toho nedozvíte vůbec nic. Spravedlivé přidělování příspěvku těm, kteří to opravdu potřebují, jak nejčastěji odpovídali účastníci ankety pod článkem o důchodkyni, které nestačily peníze na operu a kulturní vyžití s důchodem dvaadvacet tisíc a příspěvkem na bydlení ve výši osm tisíc, je úsměvný. Každá druhá důchodkyně na venkově, která byla v divadle naposledy, když chodila do školy, se musela nad drzostí žadatelky pozastavit a následující den si našla čas na vyplnění přihlášky do feministického hnutí, aby se s tím už konečně pohnulo správným směrem.
Do jaké zvláštní skupiny patřím já, když svých tisíc korun na jídlo za měsíc, zase, už po několikáté, nevysvětlitelně překročím? Tentokrát vím i o kolik; máme setkání důchodců, a to se bez dvou Plzní a guláše se šesti určitě neobejde.
