Operní panorama Heleny Havlíkové (454) – Věčná naděje: festival s poselstvím humanity

Součástí programu festivalu Věčná naděje byla premiéra adaptace zpěvohry Jaroslava Křičky Tlustý pradědeček a loupežníci, kterou ve velkém sále Městské knihovny předvedla Dětská opera Praha pod vedením Jiřiny Markové-Kryslíkové, a koncert altistky Belly Adamové s klavíristou Malte Schäferem v Zrcadlové kapli Klementina.

• Bella Adamova vystihla poselství Věčné naděje
• Věčná naděje v dětské opeře

Hudební festival Věčná naděje se tematicky zaměřuje na českou, židovkou a německou kulturu, jejich soužití a vzájemné ovlivňování. Programovou osou jsou především díla skladatelů tvořících v podmínkách koncentračních táborů za druhé světové války – Viktora Ullmanna, Gideona Kleina, Hanse Krásy, Pavla Haase – zasazená do historického oblouku od Gustava Mahlera po současné tvůrce, u nichž festival dokonce začal objednávat nová díla.

Bella Adamova vystihla poselství Věčné naděje

Tuto hlavní dramaturgickou linii festivalu s hlubokým souzněním a kreativitou naplnila altistka a improvizátorka Bella Adamova. Narodila se v Grozném, hlavním městě Čečenské autonomní republiky Ruské federace, po útěku před rusko-čečenským konfliktem vyrostla v Praze, kde nyní žije. Vysokoškolská studia a formující léta strávila v Anglii, působí nejčastěji v Německu. Bakalářský titul získala na londýnské Trinity Laban Conservatoire of Music and Dance a následné magisterské studium v Kolíně nad Rýnem. Improvizaci se věnovala na basilejské hudební akademii s Fredem Frithem a Alfredem Zimmerlinem. Absolvovala také řadu mistrovských kurzů. Je vítězkou Mezinárodní soutěže Roberta Schumanna (2021), laureátkou soutěže Emmy Destinnové v Londýně, kde získala cenu za českou píseň. Je držitelkou Ceny Nadace Bohuslava Martinů za nejlepší interpretaci díla Bohuslava Martinů v rámci Mezinárodní soutěže Antonína Dvořáka (2019). Písňovým recitálem debutovala na loňském Pražském jaru a Schubertovou Zimní cestou na Svatováclavském hudebním festivalu.

I když se už představila v operních inscenacích v Aachenu v roli Hermie v Brittenově Snu noci svatojanském nebo Cecilie v Haydnově opeře La fedeltà premiata / Odměněná věrnost a také v Bielefeldu jako Třetí žínka v Dvořákově Rusalce, kterou nyní zpívá také v nové inscenaci pražského Národního divadla, její doménou jsou písně. Tento její repertoár zahrnuje díla od Belliniho po Bernharda Langa. Nejen to, s klavíristou improvizátorem a skladatelem Michaelem Geesem se nechává unášet improvizacemi, jak společně předvedli už na svém albu improvizací s názvem Blooming, které vyšlo v roce 2019 u labelu Challenge Records.

Její další nahrávka, opět ve spolupráci s Michaelem Geesem, vyšla loni u Supraphonu. Nese anglický název There is home a je zaměřená na téma domova. Už z životopisu Belly Adamove vyplývá, jak je pro ni klíčové právě téma hledání místa, kam člověk na světě patří. Prostřednictvím tohoto alba se „vyzpívává“ z hledání odpovědí na otázky, zda domovem je místo narození, (Adamova ale čečensky neumí a se svou matkou mluví rusky), stát, (Rusko, jehož má pas – aby mohla jezdit do Čečenska, musí mít pas utiskovatele Čečenců), země, kde strávila většinu života, prostředí, která ji formovalo nebo místo, kde působí. A v dramaturgii alba dala Bella Adamova s odvážnou svérázností přednost svému příběhu před celistvostí písňových cyklů Pavla Haase, Gustava Mahlera, Modesta Petroviče Musorgského a Benjamina Brittena, které pro něj vybrala.

Na podobném dramaturgickém principu jako supraphonská nahrávka byl založen i program festivalového koncertu: prolog a epilog s písněmi Ilse Weber rámovaly hudební vyjádření témat stesku po domě, lásky/vztahů, války a jejích následků. I když takový koncept může působit poněkud roztříštěně, pokud přistoupíme na Adamove „hru“ s náladami, mohli jsme se pohroužit do vnitřního světa této talentované zpěvačky.

Písně Ilse Weber mají pohnutý osud stejně jako jejich autorka, především básní, povídek, pohádek a divadelních her. Zpívala je jako útěchu spoluvězňům v terezínském ghettu a zachovaly se díky přeživším, kteří si je zapamatovali. Manžel Ilse Weber, který internaci přežil, pak tvorbu své ženy soustředil a v Izraeli vyšla v roce 1964. Píseň Ich wandre durch Theresienstadt / Procházím se Terezínem s jednoduchým klavírním doprovodem zachycuje pocity smutku, zmoženosti, utrpení a touhy po domově a svobodě. Závěrečná píseň koncertu – Und der Regen rinnt / A déšť padá – je smutnou vzpomínkou unaveného a steskem ztěžklého srdce Ilse Weber na vzdáleného mladšího syna za zvuku deště zprostředkovaného v klavírním doprovodu.

Na koncertě dramaturgicky sestaveném pro festival, uplatnila Bella Adamova písně, které jsou součástí její supraphonské nahrávky – Čtyři písně na slova čínské poezie, jsou poslední dochovanou skladbou Pavla Haase z roku 1944, kterou napsal pro basistu Karla Bermana v terezínském ghettu před transportem do Osvětimi, kde zahynul v plynové komoře. Vedle stesku po domově (Zaslechl jsem divoké husy), pocitu samoty (V bambusovém háji) a touhy po vzdálené lásce a snu o návratu domů (Daleko měsíc je domova) cyklus kontrastně završuje veselejší allegro radosti ze vzbouzejícího se dne (Probdělá noc).

Další Haasův cyklus Sedm písní v lidovém tónu na texty Františka Ladislava Čelakovského z roku 1940 je prodchnut půvabnými obrazy šňůrečky korálků jako dárku z lásky, milostného zobkání holubičky s holoubkem, louky plné slz nebo pláče opuštěné dívky u kapličky. Tyto písně vystihovaly druhé téma koncertu se zaměřením na lásku a vztahy. A hodila se k nim také nejen píseň Verlor’ne Müh‘ / Marná námaha z cyklu Gustava Mahlera Chlapcův kouzelný roh, tak First meeting / První setkání z Duchovních písní op. 20 Viktora Ullmanna se vzrušenými vizemi milostných setkání osamělého básníka.

Další Ullmannovy písně – Claire Vénus / Venuše zářivá ze Šesti sonetů Louize Labé op. 34, které skladatel věnoval své třetí manželce Elisabeth, a Der müde Soldat / Unavený voják z cyklu Tří čínských písní – se pak prolínaly tématem války a jejích následků. K nim vedle písně Erwina Schulhoffa Schliesse deine Augen zu / Zavři oči svoje (č. 5 z Šesti písní ze sbírky Snopy Hanse Steigera, op. 2) zařadila další dvě písně Gustava Mahlera, který je Adamove blízký a souzní s jeho pocitem trojnásobného vyhnance a vetřelce: z Chlapcova kouzelného rohu zazněly ještě Der Schildwache Nachtlied / Noční píseň hlídky a Wo die schönen Trompeten blasen / Tam, kde krásné trubky znějí.

Tmavá barva hlasu Belly Adamove skutečně odpovídá jeho zařazení do oboru altu, z něhož ovšem dokáže stoupat do výšek. Dlouhé legatové linie ještě podtrhují sametovou hebkost oblého zvuku. Spolehlivě zvládnutá pěvecká technika včetně zřetelné deklamace v češtině, němčině, angličtině i francouzštině je však pouze základem pro nejvýraznější přednost Belly Adamove – hluboké souznění s jazykem, textem a hudbou, které interpretuje v široké škále nálad. V jemných odstínech dynamiky od subtilních pianissim po vzrušená i „vojensky“ pevná fortissima, při hře s tempy, s agogikou, s akcenty postihuje Adamova nejniternějších zákoutí interpretovaných písní. A bylo zřejmé, že v tom souzní s klavíristou Malte Schäferem, který jí byl empatickým partnerem (a kvůli jehož zranění ruky nezazněl Statečný jonák z Hassových Sedmi písní v lidovém tónu).

Koncert Belly Adamove s její intenzitou ponoru do zvolených písní nejenže představil umění této talentované altistky, ale svou vytříbenou dramaturgií byl ozdobou a naplněním smyslu festivalu Věčná naděje.

Bella Adamova Bella Adamova – zpěv, Malte Schäfer – klavír.

Program:

Prolog
Ilse Weber: Ich wandre durch Theresienstadt 

Stesk po domově 

Pavel Haas: Čtyři písně na slova čínské poezie 

1. Zaslech jsem divoké husy 
2. V bambusovém háji 
3. Daleko měsíc je domova 
4. Probděná noc 

Láska/Vztahy 

Pavel Haas: Sedm písní Op. 18 (Výběr) 

1. Což je víc!, Sedm Písní 
2. Dárek z lásky, Sedm Písní 
3. Krotká holubička, Sedm Písní 

Gustav Mahler: Verlor’ne Müh’, Des Knaben Wunderhorn 

Pavel Haas: Sedm písní Op. 18 (Výběr) 

7. Statečný jonák 
8. Zrušení slibu 
9. Slzy a vzdychání 

Viktor Ullmann: First meeting, Sacred songs 

Válka a její následky
Viktor Ullmann: Claire Vénus, Six Sonnets de Louize Labé No. 1
Gustav Mahler: Der Schildwache Nachtlied, Des Knaben Wunderhorn
Ervín Schulhoff: Schliesse deine Augen zu, Op. 2a No. 5
Viktor Ullmann: Der müde Soldat, Drei chinesische Lieder No. 2
Gustav Mahler: Wo die schönen Trompeten blasen, Des Knaben Wunderhorn 

Epilog
Ilse Weber: Und der Regen rinnt 

Festival Věčná naděje, Zrcadlová kaple Klementina, 14. března 2024.

Věčná naděje v dětské opeře

Součástí festivalu Věčná naděje bývá vystoupení Dětské opery Praha, do jehož kmenového repertoáru patří opera Brundibár Hanse Krásy, bezprostředně spjatá s terezínským ghettem. Tentokrát ale tento jedinečný soubor pod vedením Jiřiny Markové-Krystlíkové obohatil festival premiérou adaptace zpěvohry Jaroslava Křičky Tlustý pradědeček a loupežníci.

Jaroslav Křička (1882–1969), jehož dílo je za téměř sedmdesát let jeho uměleckého působení velmi rozsáhlé a rozmanité, byl od 50. do 70. let 20. století v českých divadlech často uváděným autorem. Dnes zůstává v povědomí diváků zpěvohrami pro děti, zejména Ogary ze života valašských dětí se zlidovělým Bábinčiným maršovským valčíkem. Operní soubory se tu a tam vracejí k jeho vánoční zpěvohře České jesličky podle českých lidových vánočních her a národních koled (z roku 1936, premiéra v roce 1949 v Divadle 5. května). Loutkové soubory využívají jeho malou zpěvohru Psaníčko na cestách podle Pošťácké pohádky Karla Čapka. Občas se objeví Křičkova opereta Tichý dům podle námětu z Malostranských povídek Jana Nerudy. Jen málokdo ví, že Jaroslav Křička je autorem hudby k prvnímu dílu animované pohádky o krtečkovi Zdeňka Milera Jak krtek ke kalhotkám přišel. Dirigent a skladatel Jan Kučera v roce 2010 zrekonstruoval a nahrál Křičkovu (a Nedbalovu) hudbu k němému historickému filmu Svatý Václav z roku 1930.

V Ostravě v roce 2021 nápaditě znovuobjevili operu Bílý pán aneb Těžko se dnes duchům straší, z níž se po inscenačním boomu a sérii zahraničních provedení na počátku 30. let minulého století stalo jen slovníkové heslo. Pro tuto vtipnou parodii podle Wildovy povídky Strašidlo cantervillské našli skvělý inscenační tým i sólisty: dirigent David Švec osvědčil muzikantský cit pro střídání stylů v jejich revuální pestrosti a Ondřej Havelka Křičkovu hudební komedii rozehrál s přesně dávkovanou noblesou, ironií i satirou a roztančil ji foxtrotem i dalšími swingovými tanečními styly tak, že z inscenace dýchala pohoda prvorepublikových filmů pro pamětníky.

I návrat Tlustého pradědečka, který se předtím naposledy objevil v nastudování Konzervatoře Brno, byl díky Dětské opeře úspěšný.

Předlohou zpěvohry s originálním názvem Dobře to dopadlo aneb Tlustý pradědeček, lupiči a detektývové (op. 56) je pohádka Josefa Čapka doplněná do série Devatera pohádek Karla Čapka. Prvního provedení se v roce 1932 ujal činoherní soubor pražského Národního divadla se Sašou Rašilovem starším v titulní roli, Jiřinou Šejbalovou jako Kokotičkou či Ladislavem Peškem v roli Velikého Šibala.

Pro Dětskou operu Křičkova Pradědečka Jan Šimůnek zkoncentroval zhruba na polovinu z původních 90 minut, jak originální znění zachycuje nahrávka brněnského rozhlasu z roku 1963 s Brněnským estrádním rozhlasovým orchestrem a sborem Janáčkovy opery pod taktovkou Jiřího Hudce (v roce 2016 ji vydal Radioservis). Šimůnkova úprava instrumentovaná pro housle, violoncello, 2 klarinety, trubku, lesní roh a kontrabas zachovává veselý příběh o tlusťoučkém pradědečkovi, který se před prudkou bouřkou s hromobitím schová se svým psem Voříškem v hospodě. U velkého stolu halasí podivná společnost, která si dělá z Pradědečkovy tloušťky legraci. Když Pradědeček odmítne výzvu k divoké polce od půvabné Kokotičky a dokonce ji urazí, protože její nožky přirovná k těm vrabčím vrabčím, z hostů se vyklubou loupežníci s ženichem Kokotičky Lotrandem v čele a začnou Pradědečkovi vyhrožovat. Ten dostane nápad, jak se zachránit – tvrdí, že je ve skutečnosti slavný zloděj, lupič, lidožrout, nelida a vrah jménem Velevrah. Loupežníci si ho chtějí vyzkoušet – budou jako tvrdě spát, a jestli je Pradědeček coby zloděj sebemenším hlukem probudí, bude zle. Pradědeček si ale mocně kýchne. Když se ho loupežníci chystají ztrestat, ozvou se houkačky a do hospody vtrhne Lord Havelock se svými detektivy. Loupežníci zmaškaření za Turka, Číňana, medvěda, či loutnistu je chtějí přelstít cirkusovými čísly, ale Pradědeček loupežníky demaskuje. Detektivové odvádějí arestanty do vězení k nápravě, statečnému Pradědečkovi provolávají slávu a ten těší na Prababičku, která se podiví, jak na darebné loupežníky vyzrál.

Jak sám Jaroslav Křička říkával, nechtěl si hrát na skladatelského vynálezce. Svá operní a zpěvoherní díla, včetně Tlustého pradědečka, stavěl na multi-stylové koláži s kontrastním sledem hudebních čísel. V Tlustém pradědečkovi Křička využívá výrazné zapamatovatelné melodie na pestrém principu tanců – polky (loupežnické „ábrdy bábrdy“), valčíku (melodie Pradědečkovy oblíbené písničky opěvující jeho milovanou Prababičku), kvapíku, ale i bolera, tanga, slowfoxu (vstup detektivů), foxtrotu, nechybí náležitě „majestátní“ i strach nahánějící loupežnická hymna nebo smuteční pochod zatýkaných loupežníků. Křičkova hudba tak výstižně podtrhuje humorný a pohádkový charakter příběhu.

Křičkův Tlustý pradědeček se ukázal být pro Dětskou operu, podobně jako před lety Křičkovi Ogaři, skvělý titul. Rozšířil bohatý repertoár, který tento soubor pod vedením Jiřiny Markové-Krystlíkové za 25 let své existence nastudoval včetně Brittenova Kominíčka, Uhlířových a Svěrákových pohádkových Minioper, adaptace původní verze Smetanovy Prodané nevěsty pod názvem (Vy)Prodaná nevěsta, Rychlých šípů Emila Zámečníka nebo Perníkové chaloupky Jana Kučery. Dětská opera Praha také natočila pro Českou televizi šestnáctidílný seriál Opera nás baví.

V Tlustém pradědečkovi opět na výtvarném základu pestře malovaných kulis Jiřího Votruby s jeho vyhraněným naivisticky humorným stylem rozehrála Jiřina Marková-Krystlíková jako režisérka v dějově přehledné linii příběh, který poskytl příležitosti celé plejádě dětí. Ty nejzkušenější si mohly troufnout na hlavní role: David Maxa s vycpaným břichem přesně vystihl bodrého Pradědečka, který má pro strach uděláno, Mariana Němcová naháněla strach jako loupežník Lotrando, Veronika Čejková byla svůdnou Kokotičkou a Michaela Vernerová starostlivou Prababičkou i Šenkýřkou. Další děti ve výstižných loupežnických kostýmech Terezy Mouchové vtipně charakterizovaly různá loupežnická „řemesla“ a v produkci pro detektivy předváděly různé masky, zatímco parta kolem Lorda Havelocka si uchovávala po anglicku distingovaný nadhled. A ty nejmenší děti se zapojily jako myšky.

Dětská opera Praha ve své nové inscenaci Křičkova Tlustého pradědečka opět potvrdila svou nápaditost, když připomněla dědictví českého hudebního divadla pro děti v inscenaci, která při premiéře ve Velkém sále Městské knihovny v rámci festivalu Věčná naděje nadchla děti i dospělé.

Tento unikátní soubor si pod vedením své zakladatelky a ředitelky Jiřiny Markové-Krystlíkové od roku 1999 vybudoval úctyhodné domácí i zahraniční renomé, inspirovala vznik řady oper, ale především uvedla a stále uvádí do světa opery stovky dětí, z nichž mnozí dokonce pokračují v profesionálním studiu hudby. Jiřina Marková-Krystlíková to říká přesně: „Neučíme operní zpěv, ale lásku k hudbě.“ Premiéra Tlustého pradědečka svědčí o tom, že se jí toto úsilí daří.

Jaroslav Křička: Tlustý pradědeček a loupežníci

Dirigent a hudební úprava Jan Šimůnek, sbormistr Martin Vydra režie Jiřina Marková-Krystlíková, scéna Jiří Votruba, kostýmy Tereza Mouchová, světelný design Ivo Dankovič.

Osoby a obsazení: Tlustý pradědeček – David Maxa, Lotrando – Mariana Němcová, Kokotička – Veronika Čejková, Prababička a Šenkýřka – Michaela Vernerová, Loupežníci: Dynamit – Anna Jarošová, Hmaták – Johanka Smítková, Hrdlořez (Loutnista) – Alice Pavelková, Velký Šibal – Jan Minkula, Kudlich (Turek) – Marina Valachová, Číňan – Tereza Sokolová; Detektivové: Lord Havelock – Ondřej Nehasil, Sherlock Holmes – Adam Kořínek, Leblanc – Julie Lacková, Higgs – Eliška Procházková, Pitts – Julie Fránová, Joe Deebs – Kryštof Hricsina.

Dětská opera Praha, orchestr – hráči Opery Národního divadla.

Městská knihovna v Praze, 25. února 2024 v rámci festivalu Věčná naděje ´24.