V den změny času zveřejňujeme povídku Michala Černého. Najdeme v ní velké varování. Nezapomínejme si seřizovat hodiny, ať se nikdy nedostaneme do této tragické situace!

Je to neuvěřitelné. Naprosto neuvěřitelné, nepochopitelné a absurdní.

Omlouvám se za ten nejasný a zmatený úvod, ale jsem tím vším tak vyvedený z míry, že skoro nedokážu dát dohromady souvislou větu. Moment – musím si nejdřív nechat všechno rozležet v hlavě, a celý příběh srozumitelně převyprávět.

Tedy… Bydlím v bytě, který dohromady čítá čtyři větší místnosti. V každé z těchto místností tikají VŽDY JEDNY HODINY.

Jak jistě každý ví z vlastní zkušenosti, skoro nenastane okamžik, kdy by všechny hodiny v bytě ukazovaly naprosto stejný čas. Někdy je seřídíte, ale brzy se některé začnou předcházet, zatímco jiné se zpožďují. V důsledku toho dochází k trochu zvláštním situacím: sedíte si třeba v obývacím pokoji, a žijete v neotřesitelné jistotě, že je právě půl osmé – tak to alespoň ukazují černé hodiny za sklem knihovny. Jdete do kuchyně, kde nástěnné hodiny ukazují půl osmé A TŘI MINUTY. Nahlédnete do ložnice, odkud na vás ze tmy blikají zelené digitální číslice: 19:26.

Jako kdybyste přecházeli mezi prostory, kde vládne TROCHU JINÝ ČAS.

Samozřejmě to je nesmysl – zkrátka se jen trochu rozcházejí hodiny. Nežijeme však dnes a denně v té dokonalé absurditě, kdy je hodinovým ručičkám přiznána magická schopnost rozhodovat o plynutí času?

Teprve nyní, s určitým odstupem, jsem schopen posoudit, proč jsem se dostal do tak zapeklité situace – na vině není nic jiného než moje nedbalost a lenost. Nevěnoval jsem pozornost takovým nepodstatným detailům, že mi hodiny v každé místnosti ukazují úplně jiný čas. Hodiny se začaly rozcházet čím dál tím víc. Aniž by mě to znepokojilo, rozdíly mezi místnostmi se začaly zvětšovat až nebezpečně – například obývací pokoj nabral během několika dnů ztrátu na ložnici skoro pětatřicet minut. Časová propast mezi kuchyní a ložnicí se rozevřela dokonce na jednu hodinu osm minut.

A pak se to stalo.

Po dlouhé době na služební cestě jsem opět vkročil do svého bytu. Byly skoro dvě hodiny odpoledne. Hned mi tam něco připadalo divné, ale nedokázal jsem určit, co konkrétně – snad nějaké divné světlo, zvrácené stíny…

Zdálo se, že v kuchyni není nic v nepořádku, místnost byla prosvětlená odpoledním světlem, v němž se k linoleu tiše snášel rozvířený prach. Ticho, jenom jednotvárné hučení lednice a rozvážné, těžkopádné TIK-TAK kyvadla nástěnných hodin. Vyhlédl jsem ven z okna, a chvíli pozoroval živou ulici plnou hrajících si dětí, a pracujících, kteří se právě vraceli ze zaměstnání, obtěžkáni nákupy.

Když jsem však vešel do obývacího pokoje, postřehl jsem, že se kolem mě jaksi divně SETMĚLO. Rozsvítil jsem lustr a zamyšleně přistoupil k oknu.

Spatřil jsem ztemnělé město, které se pomalu nořilo do večerního šera. Z tmavých kontur panelových domů se každou chvíli rozmžikal další obdélník okna přízračně mdlým svitem kuchyňské zářivky. Ulice, ozářená neónovými lampami pouličního osvětlení, byla tichá a prázdná. Pohledem jsem zavadil o ciferník za sklem knihovny. Ručičky se výsměšně rozpažovaly na půl šesté a pět minut.

Začínal jsem chápat. S bušícím srdcem jsem se šel podívat do dalších místností bytu. V ložnici panovala neproniknutelná tma. Za prosklenými dveřmi balkónu na mě pomžikávaly hvězdy. Digitální číslice na rádiu v pomalých intervalech blikaly do tmy: 00:32.

Zatímco v dětském pokoji právě svítalo.

Bylo to neuvěřitelné, nepochopitelné a absurdní – čas v mém bytě se rozklížil na čtyři toky, plynoucí různou rychlostí.

V první chvíli mě zachvátila panika, protože jsem čelil naprosto bezprecedentní skutečnosti. Jiné bytové katastrofy, které jsem kdy v životě prodělal, jako například prasklé topení, mi ve světle nynějších událostí připadaly jako dětské záležitosti – což je koneckonců pochopitelné, vzhledem k tomu, že jsem měl v bytě porušenou časoprostorovou kontinuitu. Pokusil jsem se hodiny seřídit na původní čas, ale k ničemu to nevedlo – v jednotlivých místnostech se zkrátka něco nenávratně ZVRTLO, a čas si dál plynul vlastním tempem.

Postupně jsem si však na tuto zvláštnůstku svého obydlí zvykl, a dokázal jsem jí plně využít ke svému prospěchu: když jsem se třeba vzbudil ráno v ložnici, hrozilo, že budu muset jít v sedm hodin do práce. Proto jsem jenom flegmaticky sbalil peřinu, a ještě v polospánku odtáhl do kuchyně, kde právě bylo deset večer. Ustlal jsem si a spokojeně spal dál.

Největší problém však spočívá v tom, že se mi časové rozjíždění nepodařilo zastavit, a rozdíly mezi pokoji vzrůstají až do neuvěřitelných rozměrů – momentálně vidím z okna v ložnici ulici rozžhavenou v červencovém slunci, a davy lidí spěchajících na koupaliště, zatímco za oknem v ložnici sleduji děti, které na zasněženém svahu sáňkují a staví sněhuláky. Z vedlejšího pokoje na téže straně vidím stejný svah, který je ale úplně opuštěný, holé pahýly větví vyrůstají z mlhy, a na spadané listí prší drobný listopadový déšť.

Jistě, něco takového je samozřejmě neuvěřitelné, nepochopitelné a absurdní – ale stalo se to, za to ručím. Přinejmenším stejně absurdní je ovšem směšná nadutost člověka, který zkonstruoval nejrůznější mechanické přístroje, a začal si hrát na to, že krouživý pohyb hodinových ručiček rozhoduje o toku času. Celá záležitost spíš potvrzuje moji domněnku, že hodiny nejsou obyčejné mechanismy, ale že se v jejich hypnotickém tikotu skrývá magická moc, nerozlučně spjatá se samotným časem.

O autorovi

Michal Černý se narodil roku 1976 v Sokolově, kde žije dodnes. Vystudoval žurnalistiku na FSV UK, poté pracoval jako redaktor časopisu CHIP. Dlouhou dobu publikoval texty o technologiích v týdeníku Respekt. Své povídky zveřejňoval v literární příloze Respektu, MF DNES, sci-fi časopisu XB-1 a knižně v antologii českého hororu. V roce 2014 vydal sbírku povídek s názvem Dáme si trochu násilí. Je členem Střediska západočeských spisovatelů. Kontakt: michalcerny.media(at)seznam.cz