Opravdu na věčné časy?

     Velikonoce jsou pro mne nejen příležitostí k vděčnosti a vzpomínání, ale jako křesťan se mohu s nadějí dívat i do budoucna, v očekávání těch věčných časů...

     O tom ale toto povídání nebude. Když jsem dnes ráno přetáčel hodiny, u kterých je třeba udělat změnu ručně, přemýšlel jsem, jak dlouho ještě budeme čekat na okamžik, kdy tahle změna jednou provždy skončí. Moc velký optimista v téhle otázce nejsem, ale stále ještě věřím, že bych se toho mohl dožít.

     Při tom uvažování se mi vybavilo jedno komunistické heslo, které jsem vídával v době mládí. Znělo: „Se Sovětským svazem na věčné časy!“ Objevovalo se v různých vitrínách, ale také na transparentech vítajících pracující při vstupu do podniku, kde byli zaměstnáni.
Jednou jsem si všiml, že nějaký šikula na transparent trochu neumělým písmem doplnil: „a ani o vteřinu déle!“
Kamarád, který měl u sebe náhodou foťák, si to vyfotil, jenže to už byli v davu i „přátelé“ z StB. Skončil na jejich služebně, kde mu z foťáku vzali film a ještě ho pak několik hodin trápili otázkami: „Proč jsi to fotil? Pro koho jsi to fotil? Máš nějaké kontakty na západ?“

     Musím přiznat, že se mi ten dovětek velice líbil, ale moc jsem tehdy nevěřil tomu, že SSSR padne. To mne napadlo, až když se stal papežem Jan Pavel II., Polák, vlastním jménem Karol Józef Wojtyła. Dokonce jsem si to dovolil říci i našemu přednášejícímu v hodině Marxismu-Leninismu. Ještěže na konci semestru onemocněl a zkoušel nás někdo jiný...
Pravdou je, že tyhle věčné časy, které nás spojovaly se Sovětským svazem, už, díky Bohu, skončily. Je stále dost lidí, kterým se po nich stýská, ale osobně jsem přesvědčen, že většina našeho národa po návratu tohoto „spojenectví“ moc netouží.

     A proč tu vzpomínám tyhle staré „věčné časy“? Protože právě konec této epizody našich dějin mi dodává naději, abych věřil, že i ta pravidelná jarní změna zimního času na letní a podzimní návrat k zimnímu času jednou skončí.
Zatím to na nějaké zrušení této každoroční pravidelné změny moc nevypadá. Jenže stejný pocit jsme mívali v dobách před listopadem 1989 ohledně našeho spojenectví se Sovětským svazem. Přesto ta poslední vteřina nastala.

     Pokud vám, stejně jako mně, není tahle změna sympatická a příjemná, zatněme zuby a doufejme, že to není navěky. Naděje, že skončí v propadlišti dějin stejně jako naše věčné přátelství se Sovětským svazem, tu stále je. Světlo na konci tunelu pořád ještě nezhaslo.