Rané kapitoly s podpisy
Za událostmi, kterého se podepsaly na životě známého herce, se musíme vypravit do jeho dětství. Otec František, krejčovský dělník, a matka Anna, posluhovačka, se po vzniku první republiky přestěhovali z Vídně do dělnické čtvrti v Plzni. Tam se jim budoucí herec narodil jako třetí dítě dne 5. března 1922. První kapitolou, která začala plnit nepopsané stránky životního osudu, a kterou těžce nesl po celý život, je chudoba. Rodina často neměla ani na chleba, a to nejen obrazně, ale doslova. Možná i díky tomu nepoznal „rodinné pouto“.
Je to právě dělnické prostředí, ve kterém vyrůstal, a které má v jeho životních kapitolách svůj podpis tučným písmem. Přestože „náš kluk“ miloval divadlo a už v devíti letech hrál s ochotníky, musel do učení…
Škodovka a první nápovědy
V plzeňské Škodovce jako učeň na kovomodeláře byl velmi zručný, byl také sportovně zdatný a hrál závodně házenou. Zde se také stal členem spolku dělnické mládeže a recitačně pěveckého souboru. Se svým kamarádem jezdil na kole do Prahy na představení Voskovce a Wericha do Osvobozeného divadla, která v něm zanechala nezapomenutelné zážitky. A zde se propletly kořeny jeho budoucího povolání, osudu, ale i jeho levicového smýšlení, které ho později nasměrovalo do řad přesvědčených komunistů, kterým zůstal až do konce života, i k aktivnímu členství ve straně.
Funkcionáře KSČ Hrubého ztvárnil i ve filmu režiséra Otakara Vávry Osvobození Prahy (1977).
Jeho smýšlení a vlastenectví ho v době války přivedly do odboje, pomáhal tisknout a šířit protinacistické letáky. Za tuto činnost ho zatklo gestapo a odvezlo do plzeňské věznice Bory, kde byl vyslýchán. Poté následoval Terezín a transport do koncentračního tábora Buchenwald. Tam jako štíhlý šlachovitý blonďák s modrýma očima byl bezejmenným vězněm s číslem 943. O útrapách, které prožil a které ho těžce poznamenaly, nikdy v rodině nemluvil. Noční můry a děsivé sny, kdy se s křikem budil hrůzou ho pronásledovaly celý život. Na těžké období možná jen hořce zavzpomínal s přeživšími spoluvězni, se kterými se občas scházel, a když si možná připomněli písničky V & W, kterými jim v „lágru“ dával herec naději přežít.
Bezejmenný...
Hercův autogram
Po válce se vrátil do rodného města, jeho kroky však nevedly do plzeňské fabriky, ale Divadla naší doby ’45. Rok poté už stál na prknech Divadla J. K. Tyla, po čtyřech letech odešel do Prahy. Zde je jeho jméno spjaté s Divadlem E. F. Buriana, jehož byl od dob normalizace až do sametové revoluce také uměleckým ředitelem.
Nejen na jeho scéně dal svůj krásný hluboký hlas dramatickým a komediálním postavám, které ztvárnil s lehkostí a vrozeným hereckým talentem, uplatnil ho i v rozhlase a dabingu. Jeho hlasem k nám promlouval velmi známý francouzský herec...
Poznáte oba herce?
... a také jeden z dvojice z oblíbených italských „špagetových“ komedií. V „Angelice“ jsme ho mohli slyšet jako prince de Condé.
Znají ho milovníci mayovek, v nichž namluvil třeba banditu Fredericka Santera v prvním filmovém zpracování o hrdém náčelníkovi Apačů
A jsme u filmu. Divadelní nápovědy si můžete projet v galerii, přidáme ještě filmové. V malé roličce dostal první šanci ve špionážním dramatu Kohout plaší smrt (1961). Brzy poté následovaly další a větší role. Zavzpomínejme třeba na Ignáce Loulu neboli čerta Ichthuriela v české „klasice“, nezapomenutelné pohádce Dalskábáty, hříšná ves aneb Zapomenutý čert. Jeho jméno je v titulcích mnoha pohádek i dětských seriálů. Výčet filmový rolí by byl dlouhý. Pro dospěláky jsou nápovědami spíš jeho role v seriálech.
Připomeňme si tři, které vás nenechají na pochybách. V roce 1975 je „bodrým“ předsedou JZD ve vesnici Třešňová, kde žijí dva „penzisté“ v chalupě s orchestrionem. V kontroverzním seriálu o obyčejném člověku, který se stane „esenbákem“ a během „třiceti případů“ to dotáhne na majora pražské kriminálky ztvárnil plukovníka Pavláska. Jako hospodský Johan Schwalbe točí pivo albrechtickým sklářům, kde se mladý vandrovník Jakub stane mistrem tamní huti.
S „cejchem“
Možná jméno herce, který má „vypálenou červenou hvězdu na čele“ už znáte. Možná nevíte, že i jako „kovaný“ zůstal člověkem, který navzdory svému přesvědčení pomohl těm, kteří byli proti režimu, udržel divadlo, které po srpnových událostech spělo k zániku a opět mu vdechl život. Po sametu se stáhl na svou chalupu a stranil se lidí. Jako velkou křivdu totiž těžce nesl, že se k němu jen kvůli jeho přesvědčení mnozí otočili zády a odsoudili ho nejen diváci, ale i ti, kterým věřil, ač on sám „Havlovy myšlenky“ neodsuzoval, ale svůj kabát, jako mnozí jiní, nepřevlékl.
Jako člověk se stranickou knížkou měl sice postavení a vliv, nikdy však nikomu neublížil, jak se později ukázalo, a jak vzpomíná jeho jediná dcera Jitka (*1946), kterou má s první manželkou, o sedm let straší Margot Anzenbacherovou, dívkou židovského původu. (Ta si také prožila své v koncentračním táboře, společné soužití jim vydrželo sedm let, ale to je jiná kapitola). Někteří kolegové mu sice vytýkali, že si v divadle „urval“ nejlepší role pro sebe, (což je pravda), a tak si je poštval proti sobě, na druhou stranu dokázal zajistit divadlu poutavý repertoár, a tím také plné hlediště, prosadit si i hry, na které si jiné scény netroufly.
Pomáhal hercům, kteří měli problémy, dal práci mnoha „nechtěným“, třeba, jak vzpomínal například bývalý disident Hlavsa, zaměstnal z vězení propuštěné členy kapely Plastic People, o nichž se jiní báli jen zmínit. Za jednu známou herečku, která si pod sebou podřízla větev podpisem Několika vět a svým tvrdošíjným vystupováním proti tehdejší politice se ocitla na černé listině, se dle jeho dcery bil jako lev a snažil se ji za každou cenu udržet v angažmá. Jelikož na to velmi rychle po „cinkání klíčů“ zapomněla, nebudeme její jméno zmiňovat. Hercům a zaměstnancům, kteří odešli, psal „dobré posudky“, mnoha lidem pomáhal získat byt, ale to je již „politická“ záležitost.
Smutný konec
Na počátku 90. let se objevil v „konci básníků“, roličku mu dal režisér Troška v Princezně ze mlejna. Přežil chudobu, přežil koncentrák, dle dcery neunesl, že „vše dobré bylo rázem zapomenuté a vše špatné zdůrazněno“. „Srdečný chlap, s dobrým srdcem, který nikdy nezkazil žádnou srandu. Vždycky se rád družil s ostatními, miloval společnost, hrozně lidovej člověk, skromnej…,“ jsou slova jeho filmového podřízeného majora Zemana – herce Vladimíra Brabce. Zasloužilý i Národní umělec a držitel „řádů, medailí a plaket za zásluhy“ Josef Větrovec, na něhož mnozí další kolegové vzpomínají s úctou, zemřel téměř v zapomnění dne 11. února 2002 na plicní embolii.
Josef Větrovec jak si ho pamatujeme
Zdroje: www.blesk.cz, www.topvip.cz, zeny.iprima.cz, www.idnes.cz, www.idnes.cz
