Hle, člověk!

„Hle, člověk!“ (J 19,5). Pověšený na kříži, zbitý, zabitý, zničený. Tím nám Bůh Kristus ukazuje, jaký je úděl pod mocí hříchu, jakou moc má hřích: má moc ubít, zničit, rozdrtit, zabít člověka. To je mzdou hříchu. Přesně to činí hřích: vykrvit člověka až k smrti, aby pozbyl své podoby, aby „jeho vzezření bylo tak znetvořené, že by nebyl podoben člověku“ (srov. Iz 52,14). Přesně takovou moc má hřích: znelidštit člověka, znetvořit jej a nakonec zabít, zbavit vlastní podoby i života. To Kristus svou smrtí, svým znetvořením, svým ponížením na kříži říká: „Hle, člověk, ubitý a zabitý, znetvořený a pozbyvší své podoby člověka. Já na kříži jsem ty v hříchu. Hle, jakou moc má tvůj hřích: zabíjí člověka, zabíjí tedy i mě, ač jsem Bůh, protože jsem nyní i člověk. Hle, člověk, zbavený své podoby člověka!“

A my „jsme ho viděli, ale byl tak nevzhledný, že jsme po něm nedychtili. Byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl, muž plný bolesti, zkoušený nemocemi, jako ten, před nímž si člověk zakryje tvář, tak opovržený, že jsme si ho nevážili“ (Iz 53,2–3). Kdekdo se ho zřekl. Ne tak Bůh, který se raději zřekl sebe sama, aby se mohl stát námi a vzít na sebe všechnu nevzhlednost našeho hříchu, který ubíjí a ničí člověka, dokonce i Boha člověka. Stal se škaredým, aby nás učinil krásnými, stal se poníženým, aby nás povýšil, stal se ubitým, aby nás oživil, stal se otrokem, aby nás osvobodil, stal se viníkem, aby nás zbavil viny, stal se vykrveným, aby nás obdaroval svojí krví, stal se nahým, aby nás oděl svojí slávou a ctností, stal se zločincem, aby nás zbavil soudu, stal se pohaněným, aby z nás pohanu sňal, stal se žíznivým, aby nás napojil vodou života, stal se mrtvým, aby nás učinil navěky živými. Vyměnil s námi náš úděl, aby nás obdaroval údělem svým: Bůh se stal člověkem, aby nás učinil Bohem. On, který je Život (srov. J 14,6), se stal smrtí, a ten, který je Světlem (J 8,12; 12,46), vyhasl na kříži. Vypil až do dna kalich mzdy hříchu, to jest vyprázdnil sebe sama až do dna života, až mu nezbylo nic než bezživotí a stín smrti. Slovo se vyslovilo do poslední hlásky a umlklo, v znicotnění bytí, k jakému vede hřích. Ten, který je Všechno, se stal ničím, tem, který je Plnost (srov. Kol 1,19; 2,9), naprosto vyprázdnil sebe sama a stal se „pustou a prázdnou tůní“ (srov. Gen 1,2), „nestvořeným stvořením“, nebo spíše „znetvořeným stvořením“ vinou našeho hříchu. Již neměl, co by dal, protože dal vše, co měl, tj. Sebe sama. Ve vlastním vyčerpání vyčerpal moc a dosah hříchu, který dosahuje až k zřídlu našeho vlastního bytí, které v odmítnutí bytí vlastním hříchem se stává nebytím: „‚Eli, Eli, lama sabachtani?' – „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?“ (Mt 27,46) V propasti nebytí Boha i člověka dokonce i skály otevírají svůj chřtán, své temné a bezedné propasti (srov. Mt 27,51). I slunce se zbavilo svého světla a skrylo svoji tvář, stejně jako Slunce spravedlnosti (Mal 3,20), vyvýšené k nebi na kříži pohanění, zahaleno závojem kanoucí vlastní krve, kdy s poslední krůpějí odevzdává i svůj poslední dech (srov. Lk 23,46). Bůh nechal promluvit svět a jeho hřích až do konce, až do dna, do vlastního dna. Umlkl Bůh, zmlklo i stvoření, obé ve svém vlastním sebevyčerpání až do posledního dechu.

Pak však promluvil Bůh a jeho Slovo, v den první „nového stvoření“, a řekl: „Budiž Světlo!“ (srov. Gen 1,3), a do úst nového Adama, který spočíval v hrobě jako „prach z prachu“, učiněný na počátku „nového času“ z panenské půdy, vdechl svůj Dech, který zná a proniká „hlubiny Boží“ (srov. 1Kor 2,10): Bůh Otec „zmocnil“ svého Syna, tak jak to činí od věčnosti ve svém lůně, a učinil Slovo opět mocným v „těle Adama“. Prohlubně skal, které v okamžiku „umlknutí Slova“ otevírali své bezedné chřtány, nyní nemohly udržet ve své moci toho, který sám je Skála (srov. 1Kor 10,4), na které spočívá celý svět: tíha kamene nemohla zabránit tomu, aby Slovo zvolalo vítězným zvoláním, když vyšlo z hrobu, zvoláním, kterým je jeho tělo – to kopí probodávající zsinalý bok smrti a zbavující ji její moci, vyprazdňující ji od ní samé. Ten, který se stal bezmocným kvůli našemu hříchu, svou mocí učinil bezmocným hřích i smrt. Ten, který se nad nikým nepovyšoval, ponížil pod svá chodidla smrt a zbavil jí její moci. Ten, který přijal smrt, usmrtil smrt životem, který čím více se dává, tím více povstává.

Související články:

Kniha života  
Bonaventura: Pod křížem 
Jacopone da Todi: Kříž Páně  
Jan Damašský: Kristův Kříž převyšuje vše  
Gertruda Veliká: O pohledu na Ukřižovaného  
Tomáš Akvinský: Proč Kristus zemřel na kříži  
Alžběta ze Schönau: Vidění 2/5 - Velký pátek  
Anděla z Foligna: Jeho ranami jsme uzdraveni  
Bratr Roger, Matka Tereza: Pán Ježíš umírá na kříži  
Efrém Syrský: Kristův kříž, záchrana lidského pokolení  
Ambrož Milánský: Kristus smířil svou krví svět s Bohem   
Cyril Alexandrijský: Ježíš Kristus dal své tělo za život všech lidí   
Bruno Forte: Ukřižovaný Bůh je zjevením krásy, která zachraňuje  
Hans Urs von Balthasar: Ježíšova smrt je interpretem jeho života  
Přechod od Starého Zákona k Novému je přechodem od těla k Duchu 
Hildegarda z Bingenu: O tom, že pět ran Kristových zahlazuje lidské hříchy 
Lev Veliký: Kristův Kříž - zdroj veškerého požehnání a příčina všech milostí  
Mechtilda Magdeburská: Jak za dnů bolestí zjevuje Kristus své rány
František Saleský: Hora Kalvárie je pravou univerzitou lásky 
Silvano Fausti: ... ale jeden z vojáků mu kopím probodl bok 
Absconditus: Bůh nemůže mlčet, neboť je odvěké Slovo 
Klement Alexandrijský: Pán se sklonil, člověk povstal
Růžena z Limy: Kříž - jediné pravé schodiště do ráje
Theodor Studita: Vzácný a životodárný Kristův kříž
Kateřina Sienská: List bratru Tomášovi della Fonte
Ondřej Krétský: Kříž je slávou i povýšením Krista  
Emilián Soukup: Kříž je spojením nebe se zemím  
Fulgentius z Ruspe: Sám sebe za nás obětoval   
Ambrož Milánský: Kříž Kristův nám navrací ráj   
Juliana z Norwiche: Osmé zjevení Boží lásky  
Jan Zlatoústý: Kříž je světlem celého světa  
Juliana z Norwiche: Láska Kristova 
Kateřina Sienská: Nepřátelé Kříže
Jan Zlatoústý: Moc Kristovy krve
Zrozeni Bohem v bolesti Kříže 
Kdo jsi, Bože?