Novinky Mediální výstupy

Alexandr Vondra: Rychlý a nepromyšlený Green Deal podkope prosperitu Evropy, může nás to uvrhnout do nicotnosti

(Reflex) Na vystoupení z EU bychom šeredně doplatili. Životní úroveň by dramaticky poklesla. Příliš rychlým a nepromyšleným Green Dealem podkopeme konkurenceschopnost a prosperitu Evropy. Jakmile budou mít lidi pocit, že čelí hrozbám a nebezpečí, že nejsou v bezpečí, vývoj půjde na úkor svobody.

Televize Euronews zveřejnila před několika dny průzkum agentury Ipsos, která předpověděla, že kandidátky koalice SPOLU, dále Pirátů a STAN získají v červnových volbách do Evropského parlamentu dohromady 51 procent hlasů. Hnutí ANO pak přes 26 procent. To jsou jiné predikce než v případě sněmovních voleb. Proč tomu tak je?

Ta čísla mě nepřekvapují, v zásadě odpovídají datům, s nimiž pracujeme i my. Zásadní pro nás je, že koalice SPOLU je jediný subjekt, který může Andreje Babiše v eurovolbách porazit.

Ale mnoha členům ODS se nelíbí, že do nich strana nešla sama. Byl to dobrý nápad, jít spolu v koalici i do těchto voleb?

Převážil argument, a já jsem ho nakonec uznal, že i když se v některých evropských otázkách ódéeska, topka a lidovci liší, tak má cenu jít spolu, protože můžeme vyhrát. Nikdo jiný Babiše nemůže porazit.

To vám Antibabiš vystačí navždy? Evropské volby jsou přitom jiné, je to jeden obvod, bývá daleko nižší účast, proto budou i jiné výsledky.

V roce 2021 jsme při volbách do české Poslanecké sněmovny viděli střet, jenž jasně souvisel s Babišem. To trvá dál, ale u eurovoleb výsledky daleko více ovlivní účast. Ta bývá nižší, ale tendenci k nim chodit mají lidi, kteří se o otázky Evropské unie více zajímají, a jsou to spíše naši voliči než voliči Babiše. A to může rozhodnout.

Před deseti lety byla účast při volbách do Europarlamentu katastrofální, pouze 18,20 procenta. Před pěti lety pak 28,72, to taky nebyla žádná hitparáda. Jaký je váš odhad na červen?

Myslím, že to číslo bude začínat trojkou. Před lety měli lidi pocit, že eurovolby jsou o ničem, že kandidáti, kteří uspějí, po nich zmizí v Bruselu. V posledních letech vidím změnu. Já se celých pět let snažím pořád o práci v Evropském parlamentu mluvit v českých médiích a myslím, že se mi to daří. A navíc – já jsem se tam neodstěhoval, bydlím pořád v Litoměřicích, do Bruselu lítám, do Štrasburku jezdím autem a někdy tam přespím v hotelu, když na sebe jednání navazují. Ihned se pak ale vracím domů, zodpovídám se voličům v Česku, ne v sídle Evropského parlamentu. Druhým faktorem je, že si už mnohem více lidí uvědomuje, že náš každodenní život zásadně ovlivňuje evropská legislativa. Výhody jako svobodné cestování, podnikání či studium v zemích EU už bereme jako samozřejmost, ale stále více řešíme i některé problémy a náklady, které jsou s členstvím v Evropské unii spojeny. Proto roste zájem o to, co se v Evropě děje, jak nás to ovlivňuje a co s tím můžeme udělat.

Někteří lidé si ale pořád myslí, že europoslanci zastupují zájmy Bruselu, ne své země. Z čeho to plyne?

Za prvé, to není pravda. Za druhé, mě zajímá především to, zda se mi něco povede prosadit pro naši zemi. Dělám to celý život. Pomáhal jsem se sametovou revolucí, myslím, že jsem v ní po boku Václava Havla sehrál důležitou roli. Pomáhal jsem dělit českou a slovenskou diplomatickou službu, vyjednával jsem Česko-německou deklaraci, vyjednával o vstupu do NATO. Jediné, co člověka v práci zahřeje, je, když dosáhne dobrého výsledku. Stejně pojímám i misi v Europarlamentu. Představa, že bych to tam jen odseděl a sebral peníze, jde absolutně mimo mě.

Čekalo se, že se v Europarlamentu budete věnovat zahraniční politice, jak to děláte celý život. Proč jste se rozhodl jinak?

Celý život jsem tíhl k věcem kolem životního prostředí, vystudoval jsem přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy. V Evropském parlamentu jsem se dostal k věcem, jež jsou důležité, například obhájit, a to bylo skutečně těžké, že jaderná energie je čistá a že pro Česko je životní nutnost. Založil jsem s Francouzi platformu přátel jádra mezi europoslanci. To tam dvacet let nebylo, to Němci zrušili. Bojoval jsem také s úspěchem za prodloužení možnosti déle prodávat auta se spalovacím motorem, to je pro českou ekonomiku zcela zásadní. Naopak v zahraniční politice nemá Evropský parlament kompetence.

Byl jste hlavním zpravodajem při návrhu takzvané normy Euro 7, která nakonec zmírňuje omezení emise u aut. Považujete to za svůj největší úspěch v Euro parlamentu?

Ano, společně s tou změnou pohledu na jadernou energii. Norma Euro 7 není vítězství 10:0, ale je to dobrý kompromis. Kdyby prošlo v případě aut to, s čím přišla Evropská komise, tak by to znamenalo, že automobilky včetně Škodovky by musely vyřadit z výroby auta se spalovacími motory už velmi brzy. Jenže na dražší elektromobil mnoho lidí nemá peníze. A představa, že elektroauta bude všem dotovat stát, je naprosto mimo realitu. Kdyby prošel původní návrh, tak by se i zhoršilo ovzduší, protože by se více kupovaly různé ojetiny a bylo by to tady jako někde na Kubě. Tvrdě by to postihlo i české hospodářství.

Jak dlouho vůbec trvá něco takového prosadit v Europarlamentu?

Byl to rok práce. Přitom bez spolupráce s ministrem dopravy Martinem Kupkou, který je nejlepší ministr ve svém resortu, jejž jsem kdy poznal, a který to tlačil u svých evropských kolegů na mezivládní úrovni, by to nešlo. Já jsem sestavil v parlamentu koalici, ze které jsem vynechal zelené a socialisty, a bylo to pak poprvé, co podobná koalice v rámci Green Dealu reálně zafungovala.

Nerozumím tomu, když se to bytostně dotýká českých ekonomických zájmů, proč pro to někteří naši europoslanci nehlasovali. Proti byli poslanci hnutí ANO a komunistka Konečná. Zdrželi se i tři Piráti. Jak si to vysvětlujete?

To jsou hrdinové poslední vteřiny, protože máme za chvíli eurovolby. Budou se prsit, že to nechtějí vůbec, že ta norma je zbytečná atd. Ale neudělali nic pro to, aby se to změnilo. To je letitý problém Andreje Babiše a ANO, doma říkají něco jiného a jinak se chovají v Bruselu. Tam jsou konformní a tady se tváří jako hrdinové, kteří všechno vetují. Nic takového se ovšem neděje, protože na to nemají ani sílu, ani schopnosti. Ukazují janusovskou, tedy dvojí tvář. Před Bruselem poklekávali a doma říkali něco jiného.

I exprezident Václav Klaus, který rozhodně Unii nemiluje, říká, že k členství v ní pro nás není alternativa. Jak tedy máme postupovat?

Protože některé věci, jež vyvádí Evropská komise, nejsou přínosem. Vystoupit z EU pro nás není alternativa, nejsme izolovaný ostrov, jsme země ve středu Evropy, země systémově proexportně nastavená. Velkou část toho, co u nás vyrobíme a vymyslíme, musíme prodat v zahraničí, domácí trh na to nestačí.

Kdyby byl pro nás evropský trh omezenější, třeba novými cly, tak bychom to těžko zvládli. Neměli bychom podle mě šanci. Podívejme se na některé problémy Velké Británie po brexitu a pro nás by to bylo daleko horší.

Takže czexit ne?

Šeredně bychom na něj doplatili. Životní úroveň by dramaticky poklesla, strašně bychom zchudli. Ani rozpad Evropské unie není v našem zájmu. Přišli bychom o čtyři základní svobody – volný pohyb lidí, zboží, služeb a kapitálu.

Vy jste proti další hlubší integraci Evropy. Jak to tedy myslíte?

Jsem proti integraci směrem k federaci. To chtěl kdysi Miloš Zeman. A nesrovnávejme to se Spojenými státy, my nemáme jednotný jazyk, my nemáme všichni společnou měnu, my jsme pestrý kontinent s mnoha národy a státy. Nedá se to zglajchšaltovat. Pokud to budeme dělat, budou růst odstředivé tendence a některé členské státy se už do evropského saka, jež jim chce někdo ušít, nevejdou. Mohou pak mít tendenci odcházet a britský brexit je v tomhle nepochybně varováním.

Jak to tedy máme v EU hrát? Máme postupovat jako Viktor Orbán, což někteří doporučují, jenž dělá pořád bu, bu, bu a pak rád shrábne evropské peníze na dotace?

Vydírání není řešení. Musíme si hledat spojence. To je velmi těžké, protože potřebujeme spojence na jednotlivé věci, pořád se to mění. Když jsme hledali spojence, abychom zachránili náš automobilový průmysl, tak byli proti nám třeba Dánové či Nizozemci, protože ty to vůbec nezajímá. Ale mohou být spojenci v něčem jiném. Takže vždy případ od případu.

Jedna z největších diskusí se vede v Evropě o takzvaném Green Dealu. Někdo v něm spatřuje záchranu kontinentu, či dokonce planety, jiný příliš rychlý a nebezpečný plán, který zničí konkurenceschopnost a prosperitu Evropy. Dá se popsat nějak obecně a jednoduše?

Musíme hledat balanc. Green Deal není jen zachraňování planety, ale i zásadní přerozdělování vlivu, bohatství a moci v Evropě i ve světě.

Do toho vám skočím, to by ale pro zemi s nevelkým vlivem a mocí, jako je Česká republika, nemuselo věštit nic dobrého.

Zjednodušeně – tam, kde v Evropě hodně svítí slunce, například ve Španělsku, na tom vydělají. Tam, kde fouká vítr na moři, jako u Německa, Dánska či Nizozemska, to také bude zisk. Pro nás, kteří máme omezený potenciál větrné a sluneční energie, je evidentní, že bez té jaderné to prostě nedáme. Těžko bychom zvládali rychlou zelenou transformaci, kterou před námi Evropská komise a Europarlament narýsovaly. Jak ale sladit všechny tyto zájmy v Evropě? Musíme hledat spojence v jednotlivých věcech na mezivládní úrovni a pak v Europarlamentu a pokusit se je změnit či pozastavit. Lepší situace by mohla nastat po červnové volbě nového Evropského parlamentu, jenž podle mě už tak zelený nebude. Lze si vynutit některé změny, ovšem to si vyžaduje ohromnou a složitou práci.

To jste mi odběhl od otázky, zda má Česko vůbec nějaký vliv v EU, a pokud ano, jak to zařídit?

Sólo hlas nic nezmůže, protože 80 procent agendy je založeno na většinovém hlasování. V případě zahraniční politiky či daní se pořád vyžaduje jednomyslnost, já bych ji zachoval, nerušil bych právo veta. Je to zbraň, kterou lze použít, když už nic jiného nefunguje, když dohoda není možná. Ale s právem veta je nutné šetřit, používal bych ho jen tehdy, kdy je opravdu ohrožen životní zájem státu. A mělo by se používat nejen k vlastním potřebám, ale brát u toho i ohled na zájmy celku.

Vetem často vyhrožuje a někdy ho i používá maďarský premiér Viktor Orbán. Co na to říkáte?

Že je to někdy chyba. Umím pochopit veto například v oblasti daní a někdy jsem i Orbána v něčem hájil, ale v případě zadržování ruské agrese a pomoci Ukrajině, třeba při dodávkách zbraní, si Orbán vybral naprosto špatnou stranu. Zůstal sám jako kůl v plotě.

Vrátím se ke Green Dealu. Chápu starost a péči o ochranu přírody a klimatu, jen hlupák by to nedělal. Ale nerozumím tomu, že rychlost a mohutnost některých opatření ohrožují prosperitu a konkurenceschopnost Evropy. Vždyť to pak probouzí extremistické síly, jež mohou destruovat svobodu a demokracii. Přijde mi to nebezpečné, ale zdá se, že v tom vítězí nějaký fanatismus. Nepácháme kvůli Green Dealu ekonomickou sebevraždu?

Jsem pro ochranu biodiverzity, jsem pro lepší nakládání s krajinou, jsem pro zadržování vody v ní, jsem dokonce pro dekarbonizaci, protože nepopírám globální oteplování a podíl člověka na tom. Ale, proboha, pokud chceme něco zlepšit, tak se to nemůže totálně ekonomicky obrátit proti lidem. To by bylo nebezpečné a mohlo by to mít vážné politické a společenské důsledky. Já jako konzervativec jsem pro to, abychom naši zemi i planetu předali dalším generacím v lepším stavu, než jsme je přebrali. Dělejme to ovšem v souladu s elementárními ekonomickými možnostmi, musí to být sociálně únosné. Pokud tomu tak nebude, nejenom že nezachráníme planetu, ale ještě podkopeme demokratické základy státu.

Co s tím?

Musíme vědět, kdy a kde jsou ta opatření schopna přinést reálný efekt. Můžeme se v něčem omezit, ale nemůžeme si u toho zničit průmysl, nemůžeme tím neustále zvyšovat ceny energií a v důsledku toho ceny potravin či dopravy. Nemůžeme se obětovat ve vyšším zájmu, když to nepřinese žádné vykoupení. Lidi jsou ochotni se něčeho vzdát, ale jen tehdy, když za to dostanou něco jiného. Druhou věcí je, že my v Evropě produkujeme osm procent celosvětového množství CO2 a pořád to klesá. Ale ani když se rozkrájíme, tak nevyřešíme bez Číny nebo Indie globální problém, protože tyto země nerespektují pravidla hry. Tím můžeme z Evropy vytvořit nekonkurenceschopné území. Konkrétní příklad, jenž se nás týká – my svážeme naše automobilky a spotřebitele nejrůznějšími regulacemi, omezeními, zákazy a příkazy, a tím otevřeme Číně dokořán náš automobilový trh. To je přece absurdní. Pět let na to v Europarlamentu poukazuji. Ne všichni to slyší.

Hovořil jste o tom jako zpravodaj normy Euro 7 i s rozhodujícími hráči na automobilovém trhu, s šéfy největších firem?

Ano. Ptal jsem se jich, zda se dobrovolně vydávají na území elektromobility a rychlého zrušení spalovacích motorů, protože Čína už má v elektromobilitě obrovský náskok. Přitom tento průmysl zdobil přes sto let Evropu. A víte, jakou jsem slyšel odpověď – máte pravdu, opouštíme spalovací motory příliš rychle, ale my to veřejně nemůžeme říkat, to by nás média utloukla. Dnes, kdy začínají mít potíže, začali hovořit jinak. Vycházeli při tom z toho, že jim Evropská komise dá nějaké dotace, ale to je pouze krátkodobé řešení, není to řešení pro budoucnost. Připomíná mi to slova básníka Františka Gellnera: „Dnes buďme ještě veselí na naší bílé posteli! Zejtra, co zejtra? Kdožpak ví. Zejtra si lehneme do rakví.“

To nezní moc povzbudivě.

Ještě dodám, že mnozí u toho jako kdyby neznali pověstnou větu ekonoma Johna Maynarda Keynese: „In the long run we are all dead“ tedy: „V dlouhodobém horizontu jsme všichni mrtví.“ Tak se někdy chovají evropské automobilky. Chybí rovnováha mezi záměry zachránit planetu a udržením ekonomické prosperity. Už to automobilky přiznávají. Mohl bych mít škodolibou radost, že došlo na má slova, ale nemám.

I dobře míněný cíl může přinést obrovské politické problémy. To z historie přece dobře známe. A to se někdy děje v Evropě.

Češi na to mají krásné úsloví: Cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly. Asi u toho není náhoda, že opatrnost a racionální skepse více zdobí státy střední Evropy, které mají nějakou zkušenost s komunismem. Komunismus sliboval ráj na zemi a my jsme zažili, že skončil peklem pro všechny. Každá evropská legislativa by proto měla být doprovázena důkladnými dopadovými studiemi s tvrdými daty, co to způsobí.

Proč se to neděje?

Bohužel v hysterickém zmatku, který tady způsobila operace Greta…

Myslíte dění kolem aktivistky Grety Thunbergové?

Ano. Brutálně se zanedbaly ty studie a Evropská komise pod tlakem, že když nebudeme jednat okamžitě, všichni shoříme v klimatickém pekle, zbrkle vyprodukovala neuvěřitelné množství legislativních návrhů, jež procházely Europarlamentem i Radou EU jako nůž máslem. Teprve teď najednou někteří zjišťují, co bylo napácháno. Musíme to změnit.

Evropský trh je svázán mnoha regulacemi, jež mohou Evropu uvrhnout v konkurenčním boji s Čínou a Amerikou k nicotnosti a permanentnímu zaostávání. Společnosti budou muset plnit standardy ESG, břemeno zodpovědnosti se přeneslo na firmy a ty náklady logicky přenesou na lidi. Výsledkem bude třeba dražší bydlení, protože tvrdé normy se budou už vztahovat i na nové stavby a renovaci. Přitom dostupné bydlení je mimořádně citlivá agenda všude. Tak ho ještě zdražíme, protože stavebnictví bude pod větším tlakem a regulacemi. V tom politickou a ekonomickou logiku nevidím. Naopak, je to velmi problematický postup. A opět, představa, že se to všechno bude financovat z dotací, je scestná. Český parlament to ještě může změnit, ale to uvidíme.

Kolují informace, že si Evropská komise půjčila na realizaci Green Dealu bilión eur. Je to tak?

Evropská unie si na Green Deal vzala na kapitálovém trhu půjčku kolem 850 miliard eur. Pro pána krále, z čeho se to bude platit? Dnes Unie řeší, jak se jí kvůli tomu zdražila úroková služba. Jak se to bude řešit? Zvýší se daně? To tedy ne! Schází u těchto věcí na začátku racionální úvaha dopadů na hospodářství a dopadů na občany. Podnikatelé mi nedávno v Brně říkali: nechte nás už vydechnout, zastavte tu lavinu.

Má to nějaké řešení?

Neměnit pořád pravidla. Dát nohu z plynu, používat při řízení i brzdu a volant. Zmírnit rychlost, ať nás to nevyhodí na první zatáčce ze silnice. Zda to dokáže nový Evropský parlament zastavit či změnit, o tom rozhodnou červnové volby.

Moc nevěřím tomu, že EU sundá v tomto případě nohu z plynu.

Situace se ale mění. Už to útočí i na peněženky lidí v bohatších státech. Na druhou stranu má Green Deal i jinou stránku, tou je lepší hospodaření v krajině, míň průmyslového zemědělství, lepší hospodaření s vodou, lepší druhová skladba lesů, to nám skutečně může pomoci s adaptací na klimatické změny. Mezitím se ale bouří zemědělci, kteří mají traktory a v ruce vidle, a to paradoxně brzdí ty změny Green Dealu, jež bychom mohli vidět brzy a které mohou dobře fungovat.

U toho připomenu, že si pamatuji na neplodné diskuse, že před 20 lety šlo na zemědělskou politiku přes 40 procent rozpočtu EU. To bylo šílené, ale v určité míře se v tom pokračuje dál. Nevěřím prostě tomu, že Brusel je schopen nějak rychle otočit priority tak, aby vyhovovaly změněné situaci ve světě.

S tím bych souhlasil. Proto se bude muset i průmysl, pro Čechy životně důležitý, ozvat stejně razantně jako zemědělci. Doufám, že nový Europarlament bude jiný a že v něm dojde k posunu zleva doprava a od zeleného brčálu k větší realitě. Nečekejme ale revoluci, bude to evoluce. Green Deal nikdo nezruší, ale revidovat některé věci zřejmě půjde.

Co bude podle vás hlavním tématem eurovoleb v České republice?

Bezpečnost. Základní svobody si udržíme v Evropě jen tehdy, když budou mít lidi pocit, že jsou v bezpečí. Jakmile budou mít pocit, že čelí hrozbám a nebezpečí, vývoj půjde na úkor svobody. Pokud nebudeme schopni zatočit s nelegální migrací, Schengen dlouhodobě nevydrží. Pokud nebudeme schopni eliminovat kyberzločin, tak to ohrozí transfery peněz. Pokud nezastavíme agresívní Rusko, ztratíme ve světě respekt. A tak můžeme pokračovat. Proto je na prvním místě bezpečnost, bezpečnost a bezpečnost.

Nedávno si Spolek pro podporu liberální demokracie zadal u agentury STEM průzkum, jenž oslovil pouze voliče vládní pětikoalice z roku 2021. Ten výsledek ukazuje na někdy špatné cílení vlády. Například za skutečně velkou prioritu označilo otázky sexuálních menšin pouze sedm procent voličů vládní koalice a otázky klimatu s Green Dealem jen 14 procent. Naopak dávají přednost právě otázkám bezpečnosti a ekonomické prosperity. Dokáže na to pětikoalice zareagovat?

Znám ten průzkum, odráží to, co si dlouhodobě myslím a čemu se věnuji. Nesmíme následovat přání hrstky aktivistů, kteří jsou bůhvíkým placeni. Za vládu se ale musím postavit, pokud jde o bezpečnost, zahraniční politiku má výbornou. Poslední iniciativy k Ukrajině jsou zcela správné. Česko v tomhle obstálo i na celoevropské a celosvětové úrovni. Našla se i nějaká cesta ke konsolidaci veřejných financí, i když si umím představit víc. Problémem vlády je komunikační rovina. A média k tomu vytvářejí atmosféru, že se mají řešit problémy, které většinu lidí netrápí. To odpovídá i průzkumu, o němž jste hovořil. Přitom velká témata, jako bezpečnost, se musí řešit napříč celým českým politickým i společenským spektrem. Oslabuje nás, když tábor slávistů něco křičí a sparťané křičí něco úplně jiného.

A vy jste slávista, že?

Celým svým srdcem, ale mám radost, když se Spartě či někomu dalšímu daří na evropské úrovni, protože to posílí celý český fotbal. To by mělo platit i pro zásadní bezpečnostní otázky.

Naživo jsem vás poprvé viděl na jedné protirežimní demonstraci v roce 1988. Tehdy jste byl aktivním členem Charty 77 a politika vás pak pohltila na celý život. Vystudoval jste ale geografii, co jste chtěl původně dělat?

Studoval jsem geografii, protože mám rád krajinu a přírodu, a také proto, že komunisté na takový obor nezaměřili tolik pozornosti. Chodili jsme na výšce na exkurze s profesorem Letošníkem a ten byl v 80. letech tak odvážný, že se začínalo pětiminutovkou, kde jsem reportoval ostatním, co hlásila Svobodná Evropa. Už to byla svým způsobem politika. Pak mě pohltil underground a disent. Odnaučilo mě to plánovat si kariéru. Museli jsme reagovat rychle a operativně. Od té doby neplánuju svůj život dopředu. Ani v politice. Řeším, co je potřeba udělat tady a teď. Nepřemýšlím, co bude za pět let.

Jednu dlouhodobou věc jste ale udělal. V roce 2017 jste se nechal pokřtít. To musela být dlouhodobá cesta, to nedělá někdo jen tak.

Ano. Víra je dlouhodobý vztah k Pánubohu a skrze to i k ostatním lidem. Ke křtu jsem se propracovával po desetiletí. Když jsem před dvanácti lety odešel z vlády, říkal jsem si, že chci mimo politiku v životě ještě dotáhnout tři věci. Za prvé se vrátit k přírodě. Amatérská ornitologie mi okysličila mysl. Za druhé mi křest přinesl vyrovnání v duši. A za třetí jsem si chtěl udělat zbrojní průkaz. K tomu jsem se zatím nedostal.

A co pomyslně očekáváte na konci té cesty?

To ví jenom Pánbůh.

(Autor: Viliam Buchert)