Článek
Když byla Anežka už druhý den pohřešovaná, zašla její matka na četnickou stanici a bylo vyhlášeno pátrání. Místní občané a školní děti prohledávali les. Mrtvou našel v hustém mlází dvanáctiletý chlapec jménem Ludvík Jirka.
Dnes by padlo první podezření na sexuálně motivovaného sadistu. Vrah sice dívku nedokázal nebo nestihl znásilnit, ale zpola ji vysvlékl. Při přepadení ji osmkrát udeřil kamenem a silnou holí, zaškrtil provazem, a nakonec jí podřízl hrdlo.
Podezřelých bylo hned několik.
Nejprve se pátralo v rodině oběti. Velitel četnické stanice zprvu podezíral samotnou rodinu Hrůzovu a měl k tomu pádné důvody. Od místních slyšel, že v rodině často bývaly hádky.
Svědky také udivovalo, že i druhý den po zmizení dcery byla její matka Marie naprosto klidná. A že měla pod pravým okem modřinu „jako čtyřkrejcar.“ Podle jejího vysvětlení ji trklo dobytče.
Vrahem mohl být její bratr Jan, který se s ní v den její smrti pohádal kvůli věnu. Jan Hrůza však nikdy nebyl usvědčen a není dosud s jistotou známo, že by se sám někomu přiznal. Dlužil Anežce dědický podíl, který jí pro svou chamtivost nechtěl dát. Ráno po vraždě se šel vyzpovídat do kostela v Polné. Na místě činu byl nalezen kus zednické zástěry a Jan byl zedník. Na pohřeb se dostavil s obvázanou pravou rukou a kondolence přijímal levou, krk měl obvázaný šátkem.
Zajímavostí je také fakt, že otec Hrůza zhruba sedm let před Anežkou zahynul za záhadných okolností v lese, kde na něj údajně spadla kláda.
Mezi podezřelé ale patřili i někteří další. Například František Pytlík, který se živil vyděláváním kočičích kůží, byl spatřen u lesa v době, kdy jím procházela i Anežka. Podezřelé byly i krvavé skvrny na jeho kalhotách. Jestli byli lidské nebo kočičí se zjistit nepodařilo.
Dalším z řady byl Vincenc Zelinger, podle svého spolubydlícího z chudobince „lotr všeho schopný“. V den vraždy se vrátil na světnici až pozdě večer a ráno si objednal u hospodyně konev teplé vody, což nikdy jindy nedělal. Navíc zmizela i jedna jeho košile.
Potom je tady neznámý cizí muž, který podle několika svědků vystoupil z lesa Březiny, kde byla Anežka Hrůzová zavražděna. Na Škaredou středu s holí v ruce – hůl se později našla u mrtvoly.
V místním tisku se také psalo, že se roku 1900 v okolí Saské Kamenice potuloval jakýsi neznámý násilník, podle šatů zedník, který přepadl, znásilnil a zabil čtrnáctileté děvče. A u Anežčiny mrtvoly se našel kus zednické zástěry.
Ve své knize „Tajuplná vražda. Případ Leopolda Hilsnera“ uvádí Jiří Kovtun dvě hypotézy. Vincenc Zelinger, ten, který pomohl potopit Hilsnera, přišel v den vraždy do chudobince až potmě. Proti svým zvyklostem byl nápadně tichý a ráno chtěl teplou vodu, aby si od čehosi vypral košili. V pozdějších letech se z něj stal násilník a zloděj. V roce 1908 zabil v Ostravě nožem jednoho dělníka.
Druhým podezřelým byl sexuální násilník Josef Zatřepálek několikrát odsouzený za přepadení mladých dívek. V době vraždy pobýval v Polné. Odpovídá popisu podivného hrubiána s holí, kterého u Březiny viděli dva svědci. Manželka starosty a katecheta z Polné. Ten byl popisován dalšími napadenými jako muž s cvočkem v uchu. Spojitost s ním však napadla úřady až v roce 1913, tedy čtrnáct let po vraždě. Sexuálně napadl pět žen a další čtyři oběti se mu podařilo znásilnit. Utočil na ženy a dívky všeho věku od holčičky ve věku šesti let přes sedmnáctiletou dívku i třiapadesátiletou hokynářku.
No a potom dostalo vyšetřování jiný směr. Byly Velikonoce a k antisemitským pověrám nebylo daleko. Rituální vražda křesťanské panny. Potřeba křesťanské krve pro židovské rejdy. Podezření padlo na jednoho z povalečů v Polné, nekonfliktního dvaadvacetiletého židovského mladíka Leopolda Hilsnera.
Leopold Hilsner neměl na den vraždy alibi. S jinými nezaměstnanými mládenci se scházel u hřbitova za městem, kde klábosili a mastili karty. V kritický den podle svědků Hilsner nehrál, po chvíli kibicování se zvedl a řekl, že se půjde projít do Březiny. Cestou si to podle svých slov rozmyslel a stočil směr do města. Později se měl courat po náměstí se svým vrstevníkem Vincencem Zelingerem z chudobince. Jeho smůla byla v tom, že Zelinger to popřel, a Hilsner ze strachu začal lhát. Prý do lesa vůbec jít nechtěl.
V dubnu 1899 byla Anežka pohřbena za mohutné účasti veřejnosti. A soudní síň v Kutné Hoře byla v září při zahájení procesu nacpaná k prasknutí. Soud následně vynesl rozsudek. Trest smrti oběšením.
Rozsudek sice zrušil kasační soud. Při opakovaném procesu v roce 1900 v Písku však dostal Hilsner opět trest smrti. Přičetli mu i podíl na vraždě Marie Klímové z roku 1898.
Císař František Josef I. zmírnil trest na doživotí. V lednu 1918 dostal vězeň Leopold Hilsner úřední zprávu, že nový rakouský císař Karel I. by byl ochoten vyhovět jeho žádosti o milost. Stalo se tak i přes nesouhlas českých soudů v březnu 1918.
Hilsner si změnil jméno na Heller a protloukal se jako podomní obchodník. Zemřel v roce 1928 na rakovinu tlustého střeva.
Kdo však vraždu opravdu spáchal se nikdy nepodařilo objasnit.
Zdroje:
Jiří Kovtun „Tajuplná vražda. Případ Leopolda Hilsnera“ (Sefer, Praha 1994)
