Pravopis máš hrozný, ale piš dál!

     K té dnešní vzpomínce mne inspirovala včerejší diskuze pod článkem o  nové podobě zdejšího blogu. Místní paní učitelka se tam rozčilovala, že se na titulce objevil článek, ve kterém „je asi deset pravopisných a stylistických chyb.“
Za ta léta, co zde píšu, jsem už vyrobil spoustu pravopisných a určitě i stylistických chyb. Objevuji je dokonce i v textech jiných blogerů. Nejsem dokonalý a k pravopisným chybám jiných jsem tolerantní, protože pro mne je důležitější samotný obsah blogu.

     Během čtení mnoha příspěvků paní učitelky jsem si vzpomněl na moji češtinářku. Za domácí úkol jsme tehdy měli napsat slohovou práci. Téma si už nepamatuji, ale slohovku jsem napsal a odevzdal.
Naše češtinářka ráda oznamovala známky „od konce“. Začínala pětkami a končila jedničkami. Pokud šlo o diktát, četla mé jméno většinou mezi prvními. U této slohovky jsem čekal, že to dopadne podobně.
Soudružka učitelka, jak jsme ji tehdy museli oslovovat, postupně ohlašovala známky a některé i komentovala. Když už byla u jedniček, začal jsem být nesvůj. Pak dokonce prošla všechny šprty i šprtky a o mně nic. „Že by tu mou slohovku někde ztratila?“, napadlo mne.
Pak najednou zaznělo: „Vlastíku ty má ode mne známku pět lomeno jedna. Pětka, jak asi tušíš, je za pravopis. Jednička je za tvůj sloh. Nevadilo by ti, kdybych tvou slohovku přečetla všem?“ Byl jsem tím zaskočený, ale souhlasil jsem. Po chvíli dočetla, udělal dramatickou pauzu a pak řekla: „Pravopis je důležitý, ale obsah ještě důležitější. Pravopis máš hrozný, ale piš dál!“

     Když jsem v těch vzpomínkách, tak jsem si vzpomněl i na učitele, kteří tak povzbudit neuměli. Starší syn měl problém s plaváním. Paní učitelka nad ním nakonec zlomila hůl. Mojí ženě na třídních schůzkách řekla: „Ten váš kluk nikdy plavat nebude!“
To ale netušila, co dokáže mateřská láska. Moje žena jí velice důrazně oznámila: „Do týdne bude plavat!“ Opravdu, do týdne plaval nejen on, ale i jeho mladší bráška. Nebylo to na olympiádu, ale když jsme později začali jezdit k moři, v pohodě s námi plaval.

     Vybavila se mi i vzpomínka na „přijímačky“ do Lidové školy umění. Moje příbuzná, která ráda zpívala, tam šla se svojí dcerou. Předsedkyně poroty po chvíli požádala její dceru, aby na maminku počkala na chodbě. Když odešla, prohlásila: „Paní, netrapte vaší dceru. Vždyť ona má absolutní hudební hluch!“
Ani tahle máma to nevzdala. Její dcera o pár let později absolvovala JAMU. Jako členka známého pěveckého tělesa pak procestovala kus světa.

     Závěrem chci poděkovat místní češtinářce za to, že jsem si díky ní vybavil vzpomínku na mou češtinářku, která dokázala povzbudit i takové pravopisné nemehlo, jako jsem já. Jen si říkám, jak by to se mnou dopadlo, kdyby mne učila...

P.S. Pokud máte nějakou pěknou vzpomínku na kantora či kantorku, kteří vás dokázali povzbudit, potěší mne, když se o svou vzpomínku podělíte v diskuzi, kterou rád otevírám.