Štvou je optimisté i mladí Ukrajinci na kávě. Veteráni žijí válkou i po návratu z fronty
Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
Ranč asi 50 kilometrů od centra Kyjeva je obklopený lesem. Mezi vysokými jehličnany je příjemné ticho, jen občas ho naruší pohyb zvěře. Není to tak dávno, co by byl vstup do tohoto lesa rizikem. Před dvěma lety, kdy začala ruská invaze, se v něm mohli skrývat i ruští vojáci.
Jejich pokus obsadit hlavní město a jeho okolí naštěstí nebyl úspěšný. Díky tomu se dnes po ranči můžeme procházet s ukrajinskými vojáky ve výslužbě, kteří zde jezdí na koních a léčí se z traumatu, které jim způsobila válka rozpoutaná Ruskem.
Přicházíme sem spolu s 56letým kulometčíkem Olehem Sniherovem, abychom se dozvěděli více o tom, jak veteráni válku prožívají. Dozvídáme se, že pro ně boj nekončí ani potom, co odejdou z fronty.
Olehovi v armádě říkali Hans. Službu ukončil loni kvůli zdravotním problémům, se kterými mu pomáhá i hipoterapie. Tento týden ho čeká operace kolene.
Oleh na ranči otevírá debatu o problému, o kterém se Ukrajincům mluví jen velmi těžko. Část vojáků, kteří se vracejí z fronty, cítí, že se mezi nimi a civilisty vytváří propast. Veteráni, jejichž přátelé nadále bojují, se setkávají s pocitem osamělosti a nepochopení.
„Když jsem přišel z fronty, bylo to jako vrátit se na Mars,“ říká.
Hned v úvodu na nás má neobvyklý požadavek. Nechce, abychom o aktuální situaci psali příliš optimisticky.
„I já chci
