Střelec z „Prokopáku“
Ten první se odehrál dávno před tím, než se z Jiřího Markoviče stala noční můra zločinců. Přesto to byl právě on, kdo stál za dopadením Františka Zenkera – střelce z Prokopského údolí, který měl v létě roku 1968 na svědomí dvě třináctileté dívky.
„Musím říci, že o případ – přestože ho tehdy byly plné noviny – jsem se moc nezajímal. V mé náplni práce coby obvodního vyšetřovatele Prahy 10 se ponejvíc střídaly pracovní úrazy a zanedbání povinné výživy,“ vyprávěl Jiří Markovič v knize Lovec přízraků. S vraždou dvou dětských obětí se tehdy policistům nepodařilo nijak významně pohnout, ačkoli už v začátcích vyšetřování se mezi vyslýchanými osobami objevil jistý 18letý mladík František Zenker. Případ pak na dlouhá léta usnul.
V roce 1974 se do hledáčku policie Zenker dostal znovu a v podstatě omylem. Byl jedním z vyslýchaných v případě jiné vraždy.
U výslechu se pak zcela nečekaně sám od sebe doznal k zastřelení dvou dětí před šesti lety. Doznání však později stáhl, a jelikož důkazy proti němu neexistovaly, zůstal na svobodě.
O dalších šest let později už Jiří Markovič pracoval v hodnosti kapitána v „mordpartě“. Kolega z operativy ho popichoval, aby se znovu podíval na zaprášenou kauzu Zenker.
„Vyšetřovatelka, která ten případ měla v referátu, moc nadšená nebyla. Házela přede mě svazky spisu na stůl a naštvaným tónem mi říkala: Víte, jaká kriminalistická esa s tímhle případem nedokázala pohnout? A vy byste si na to troufl? Ale tím jsem si hlavu nelámal,“ vzpomínal v knize Markovič.
O Zenkerově vině byl kvůli historii případu i novým poznatkům a výpovědím lidí z jeho okolí silně přesvědčen. Potřeboval však přiznání, a to definitivní a nezvratitelné. Toho se mu nakonec při výslechu podezřelého dostalo. „Myslím, že byl v tu chvíli skoro rád, že o tom může mluvit. Pochopil jsem, že tlak vzpomínek musel být pro jeho psychiku v uplynulých 12 letech velmi silný,“ popisoval své dojmy Markovič.