Po delší době jste se nyní dočkala i rolí divadelních. Měla jste po těch letech na jevišti trému?
Trošičku určitě. Nevěděla jsem, jestli jsem se náhodou po narození dětí nezměnila natolik, že třeba všechno nazkoušené zapomenu nebo úplně zamrznu… Ale stal se pravý opak a cítím se teď na jevišti ještě daleko svobodněji než dřív. Jeviště je zázrak. Bylo to jako bych se od něj na těch dlouhých patnáct let, nebo kolik jich bylo, ani neodpoutala. Těším se na každou reprízu všech her, ve kterých hraju, a mám pocit, že jsem se tím vrátila konečně domů.
V představení Štěstí, které uvádí pražské Divadlo Palace, jste na jevišti jen ve dvou – vy a Hynek Čermák. Je malé obsazení pro herce výhodou, nebo nevýhodou?
Nevím, jak to mají jiní herci, ale já zkoušení ve dvou zbožňuju. Je to intenzivní, soustředěné, krásně náročné a představení pak každou reprízou roste a stává se vaší součástí.
Má něco společného vaše role ve zmíněném Štěstí s rolí v představení Zapomeňte na Shakespeara, ve kterém hrajete v divadle Hybernia?
Ne. Štěstí je francouzská komedie a moje Luisa je zralá žena, která si nic nenechá líbit. A Shakespeare je taková muzikální parodie Janka Ledeckého a moje Elis je prdlá Čechoameričanka, kterou všichni dost podceňují. Líbí se mi, jak je každá z těch hrdinek úplně z jiného těsta. Na druhou stranu – vždy jde těm postavám hlavně o lásku.
Láska je obecně velké téma… Vy sama často zpíváte o lásce. Jaký by podle vás byl život bez lásky?
Znamenal by život bez Shakespeara, bez opery, bez symfonických básní, bez citu, bez West Side Story. Všude jde o lásku.
Milovat můžeme partnery, své děti, kamarády… Řekla byste, že se naše lásky časem vyvíjejí, respektive mění?
Mění se nároky i hloubka. To, co vám ve dvaceti připadá důležité, ve čtyřiceti přehlédnete a naopak. To, co je ve dvaceti roztomilé, už v dospělosti nechcete tolerovat.
A mateřská láska?
Ta je magická… a pořád se učíte. Každý den je jiný, protože děti rostou a proměňují se jak chameleoni. Je to dobrodružná cesta a baví mě moc. Doufám, že i moje kluky.
Jak řešíte, když si s někým nerozumíte pracovně?
Když si s někým nerozumím, tak s ním už příště pracovat nebudu, ne? Život je krátký na to, abychom ho trávili s někým, s kým si nerozumíme. Všechny projekty, kterých jsem teď součástí, mám ráda právě proto, že na nich pracuji s příjemnými lidmi. Vánoční zázrak, Štěstí, Ulice, Zapomeňte na Shakespeara… Těším se tam pokaždé a je mi tam fajn. Na trápení se už není čas.
Měla jste štěstí na role v úspěšných filmech i v takových, které moc procent na ČSFD nepobraly…
Snowboarďáci, Babovřesky nebo třeba Last Holiday se řadí mezi divácky úspěšné snímky. Na druhou stranu filmy, které nám vyhrály ceny na festivalech, nejsou megaúspěšné divácky. Ale zažila jsem obojí, takže si nemůžu stěžovat.
Někde jste řekla, že pro vás bylo vždy prioritní herectví, hudba se k vám pokaždé nenápadně připlížila. Přitom vás, myslím, lidi vnímají mnohem víc jako zpěvačku než jako herečku…
To se mění. Od mých patnácti let do pětadvaceti let jsem byla hlavně herečka. Pak přišly písničky Vítr a Strach a Láska umí víc, Ty jsi ten nej, Zombie… A bylo to naopak. A teď se to mění zas a ze zpěvačky se stává herečka. Jen si na to musí diváci chvilku zvykat a přijmout to jako fakt. Všichni obecně neradi měníme, co už máme zařazeno – vezměte si, jak dlouho trvá změnit na někoho názor. Ale přestože je to těžké, tak mě právě tohle mé chameleonství baví.
Upřímně řečeno, přijdete mi na dnešní dobu trochu zvláštní – chodíte pěšky, nemáte auto… Cítíte se ve 21. století dobře, nebo byste chtěla žít v jiné době?
Tahle doba mi naprosto vyhovuje právě proto, že nikdo není divný. Každý si může žít podle svého, a pokud neubližuje, ať si dýchá volně a svobodně. Takže zvláštní tím, že nemám auto, možná jsem, ale je nás víc. Také se mi na dnešku líbí, že lidé mají obrovskou schopnost měnit své osudy a pohled na věc. Záleží jen na nich, tedy na nás. Jen je třeba tomu věřit a nekoukat každý den na zprávy. Protože pak by člověk mohl věřit v opak a dostat se do deprese.
Věříte, že to, co nám vadí, máme šanci změnit?
Někdy osud zasáhne naprosto nepředvídatelně a krutě. Ale snad máme alespoň malou šanci naše životy ovlivňovat do té doby, než naše cesta skončí. To je, myslím, jediné, v co můžeme doufat. Neubližovat, tvořit a radovat se z každého momentu, který je fajn.
Zdroj: časopis Glanc
