Nikdy jsem nic neošidila. Vše jsem jela přes tvrdou práci, vzpomíná na kariéru plavkyně Kubová

Už se Simona Kubová sžila se situací, že ukončila profesionální plaveckou kariéru? Co jí nejvíce chybí po opuštění bazénu? Jak se její přístup měnil v průběhu kariéry? Jak lze mladé lidi nalákat, aby se věnovali plaveckému sportu? Musela si během kariéry významně hlídat stravu?

Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Simona Kubová, bývalá plavkyně

Simona Kubová, bývalá plavkyně | Foto: Agáta Faltová | Zdroj: Český rozhlas

Simono, je to teprve nedávno, ale už ses stačila v klidu ohlédnout za kariérou, nebo je to ještě příliš živé?
Když jsem dávala na sociální sítě ohlédnutí za kariérou, tak to bylo hodně dojemné. Byla to dlouhá doba, co jsem se plavání věnovala. Když jsem tvořila video a vzpomínala, bylo to hodně smutné. Tím, jak čas plyne, tak si zvykám na jiný život a už to není tak citlivé téma jako třeba před měsícem.

Přehrát

00:00 / 00:00

Poslechněte si celý rozhovor s plavkyní Simonou Kubovou v pořadu Páteční finiš

Jaké pocity převažují teď? Pohoda, úleva, nebo je to pořád citlivé?
Na jednu stranu úleva, že se nemusím stresovat, jestli zaplavu dobře a kam musím jet. Na druhou stranu nevím, jestli budu schopná sledovat všechny plavecké závody. Asi mi bude chybět, že tam nestartuju.

Co bylo více unavené, tělo, nebo hlava?
Asi hlava. Naštěstí jsem během kariéry neměla velké zranění, takže jsem nemusela vynechávat sezonu nebo závod. Nad ukončením kariéry ale už přemýšlím tak pět let, vždycky jsem dostala nějaký impulz a motivaci. Teď si všechno sedlo a řekla jsem si, že už nechci pokračovat dál.

Co byly ty tvoje impulzy, když si váhala těch pět let?
Asi největším byla Mezinárodní plavecká liga. V roce 2019 byla první sezona, dostala jsem se do amerického týmu. Pak přišel covid, to bylo takové divné období, taky hodně náročné. Pak si mě vybral japonský tým, to byla sezona číslo dvě a další motivace. Po olympiádě v Tokiu jsem si říkala, že dojedu jen zimní sezonu, ale dostala jsem se do nejlepšího týmu z Mezinárodní plavecké ligy, změnila trenéra, dostala se do skvělé tréninkové skupiny, a proto ještě vydržela téměř dva roky.

Plavání je individuální sport, ale jak tak poslouchám, jsou důležité lidé okolo, je to tak?
Plavání je individuální, ale my tomu říkáme spíš kolektivní, protože trénink je strašně náročný, že se musíte točit dvě hodiny v jednom bazénu tam a zpátky. Je to psychicky náročné, i když tam máte trenéra. Když tam máte ale skupinu lidí, co se navzájem hecují, tak je to najednou úplně jiný typ tréninku.

Po zdlouhavém váhání pak přišel okamžik, že končíš. Dokážeš si vzpomenout na ten přesný moment, kdy to bylo?
Vždycky jsem mívala problém v lednu, protože ten měsíc byl vždy náročný, že letní sezona je ještě daleko, že to bude až v červenci. I když jsem neměla dlouhé volno o Vánocích, tak byl leden vždy náročný. Měla jsem pak covid o Vánocích, pak zraněné žebro a už ten rok 2023 mi byly všechny závody tak nějak jedno. Jestli bych se dostala na olympiádu, nebo ne, už pro mě nebylo motivačním bodem. Na olympiádu musí člověk jet s tím, že pro to udělal maximum, a psychicky a fyzicky do toho dát vše. Takhle jsem vždy chtěla závodit a to už jsem v sobě necítila. Tohle byl myslím ten moment.

Plavkyně Kubová ukončila kariéru, na olympiádu už nepojede. ‚Nastal správný čas,‘ vysvětluje

Číst článek

Nezkusila sis dát třeba měsíc pauzu a vyčistit si hlavu?
Od ledna 2023 jsem omezila trénink na jeden denně. Začala jsem víc dělat suchou přípravu, v posilovně, běhat, lézt na stěně. Od ledna 2024 jsem si dala pauzu, ale já ráda sportuju, takže jsem plavala už jen hodinku a říkala si, že mě to buď chytne, anebo ne.

Vrcholy kariéry

Máš za sebou řadu medailových umístění. Co visí nejvýš a zůstalo něco tvým nesplněným přáním?
Ty první mety byly nejdůležitější. První titul mistryně Evropy a první bronzová medaile z mistrovství světa budou nejvýše. Co jsem nedokázala, bylo asi finále, případně olympijská medaile. V Londýně jsem ale byla desátá, tam mi chyběla asi desetina na finále, takže pro mě osobně to bylo malé finále. To jsou věci, kterých jsem chtěla dosáhnout, ale nedosáhla.

Byl to nejlepší rok tvé kariéry?
Začalo to v roce 2010 a bylo to do roku 2013, to byla má nejlepší plavecká léta. Rok 2012 se všechno sešlo, bylo více soutěží, takže mě ta forma potkala v pravý rok a získala hodně medailí.

Mluvila jsi o mistrovství Evropy a světa. Jak obrovský rozdíl je Evropa a svět? Je to jiná soutěž?
Postupně se to hodně vyrovnává. Dříve bylo nejlepší pět šest, pak byla mezera a zbytek. Teď je nejlepších třeba 16 a rozhodují setinky. Velký rozdíl je, co se týče disciplín. Pár let za sebou jsou silná holčičí prsa, vytrvalostní krauly kluků. Je to ve vlnách a za pár let se to zase vymění a holky dorostou do jiného plaveckého způsobu.

Kateřina Neumannová

Páteční finiš

Svého hosta zpovídá bývalá běžkyně na lyžích, olympijská vítězka ze ZOH v Turíně 2006, šestinásobná olympijská medailistka a dvojnásobná mistryně světa Kateřina Neumannová. Poslouchejte každý pátek od 10.00 na Radiožurnálu Sport nebo na serveru iROZHLAS.

Když sportovci končí kariéru, tak mají něco, co nechtějí vidět. Třeba sbalenou tašku. Je něco, co jsi ráda, že už neuvidíš?
Já doufám, že už nikdy nemusím na ranní tréninky. Jinak si asi všechno sedlo a bylo fajn. Zaplavu si i s padákem ráda na tréninku.

To ranní vstávání mě zajímá. Dá se na to zvyknout?
Nedá. Myslím, že prostě nedá. Na ranní tréninky jsem chodila poslední dva roky na střední škole a celou vejšku. Když je člověk mladší, zregeneruje rychleji, ale v současné době si to nedovedu představit. Asi nemám ani motivaci jít ráno plavat. Předtím jsem musela, protože kdybych nešla ráno plavat, tak to nestihnu se školou. Teď ale vstávat v pět hodin ráno a jít na trénink, to fakt ne.

Je něco, po čem se ti bude stýskat?
Určitě lidé okolo. Naštěstí letos, tím, že ještě dobíhá olympijská sezona, tak jedu ještě za bývalou tréninkovou skupinou do Ameriky. Lidi mám ráda, to mi chybět bude, ale doufám, že ta přátelství nevymizí a že se budeme vídat i jinak. Bude to ale hodně náročné, protože moje tréninková skupina je z celého světa, ale doufám, že se občas potkáme.

Fyzioterapie jako zadní vrátka

Simono, ty jsi jedním ze sportovců, který během kariéry myslel na budoucnost, až skončí. Co tě vedlo ke kurzům fyzioterapie?
Věděla jsem, že mě plavání neuživí. Měla jsem to ale vždycky, ráda jsem studovala a rodiče neplánovali, abych byla vrcholový sportovec. Spíš byli takoví, že hlavně ta škola, tu si dodělej a pak měj nějakou zábavu. Táta je doktor, máma zdravotní sestra a učí na škole, takže pro mě zdravotní obor byl asi daný. Máma říkala, že bych mohla studovat fyzioterapii, tak jsem se přihlásila na vysokou školu fyzioterapie. Něco se tam naučíme, ale do praxe stejně jsme potřebovali mít ty kurzy, tak jsem ještě žádala duální kariéru, jestli by mi přispěla na kurzy, které pak musím vykazovat. Je to komplikovanější, ale věděla jsem, že se něčím budu muset živit.

Jak těžké bylo skloubit studium a trénink?
Nikdy jsem s tím problém neměla, mě to studování docela bavilo. Holky si ze mě dělaly legraci, že jsem měla úkoly hotové ještě dřív, než jsem přišla domů. Měla jsem to ale v hlavě nastavené, že chci plavat a dokončit školu. Nechodila jsem moc ven, s kamarády. Rozvrh jsem si ale udělala tak, abych stihla i plavání, tak školu. Když jsme byli na soustředění, tak jsem testy doplnila. Na střední jsem asi moc oblíbená nebyla, protože jsem občas byla naučená na test, co měl být v ten den. Když to oni pak chtěli přeložit ten test, tak jsem byla hrozně naštvaná, protože mi to nabouralo rozvrh. Občas jsem tedy šla za učitelkou, jestli si ten test můžu napsat, že by se mi to hodilo, protože pak jedu na soustředění. Mám dobrý time management.

Nakolik ti znalost těla a pohybu pomohla při studiu fyzioterapie?
Spíš jsem si uvědomila nějaké zákonitosti ohledně bolesti ramene, lopatek, svalů a dokázala jsem si udělat svůj názor. Ten pak konzultovat s našimi fyzioterapeuty, maséry a správně se třeba rozcvičit. Dokázala jsem si udělat lepší nadhled na to, jak se tělo připravuje na sportovní výkon. Věděla jsem, jak to obecně funguje.

Dokázala jsi někdy pomoci sama sobě? Jestli jsi dokázala lépe pracovat se svým tělem?
Myslím, že ano. Obecně je ale hrozně těžké, když pracuji jako fyzioterapeut, tak říkat sportovcům, aby si nad rámec svých tréninkových dávek měli cvičit něco navíc. Lidé, co sportují a nemají vyloženě problém, co by je vyřadil z tréninku, tak moc cvičit navíc nechtějí. Správný fyzioterapeut by měl dát sportovci krátké cvičení, o kterém ví, že pomůže, ale nezabere mu tolik času. Do rozcvičky kompenzační cvik a pak třeba po tréninku zase dvě tři minutky něco, co ho nezatíží, ale ví, že mu to pomůže. To je strašně důležité.

Pomáhala jsi už plavcům s doplňkovými cviky?
Ano, byli jsme na soustředění v Dubaji a jedna kolegyně si zvrtla kotník. Cvičili jsme a pomohlo jí to. Stejně si ale pak musí cvičit sama, protože já na to nemůžu dohlížet.

Plavecký život

S plaváním jsi prožila obrovský kus života. Nakolik tě formoval sport jako člověka?
Sport formuje každého. Mně dal cílevědomost, vždy jsem chtěla vše dokončit, protože nemám ráda, když něco zůstane rozdělané. Dalo mi to i jistou sebedůvěru, že jsem něčeho schopná, a to je důležité nejen do pracovního života, ale pak i do rodiny.

Dokážeš zpětně posoudit, jaká jsi byla v 18 letech a když ti pak bylo 30? Sportovec je v 18 letech třeba blízko vrcholu, ale ještě není zralým člověkem.
V plavání je nejlepší věk u holek kolem 20 let. Člověk nad tím tolik nepřemýšlí a nechá tělo plavat a dokáže výkon prodat. Když je člověk starší, tak nad tím začne zbytečně přemýšlet, jestli to dokáže, jestli zase vyhraje medaili, co tomu řeknou rodiče, co média. To pak hodně limituje výkon. Konkrétně u plavání je věk kolem 20 až 22 let vynikající.

Liší se to v disciplínách a ve stylech?
Kluci dospívají o něco později a klučičí prsa jsou věkově malinko starší. U holek se to výrazně neliší, máme olympijské vítězky v 15 letech, máme světové rekordmanky v 16 letech. Uvidíme, jak dlouho jim to vydrží, ale držet se na té top úrovni dokážou jen výjimeční lidé, jako je Katie Ledecká nebo Sarah Sjöströmová. Ty dokázaly už v 15 letech vyhrát olympijské zlato, tak se drží do 27 let, respektive 30 let. Tím, jak byly výjimečné a měly náskok před ostatními v mladém věku, tak stejně vyhrajou.

Zajímá mě i soukromý život plavkyně během kariéry. Stihla ses vdát, rozvést a teď žiješ se svým bývalým trenérem. Nakolik je pro holku důležitá pohoda v osobním vztahu, aby podávala dobré výkony?
V pozdějším věku je to hodně důležité. Když jsem byla mladší, měla jsem blbý vztah, tak jsem si šla na plavání odpočinout a hodně mi to pomáhalo. Šla jsem si to užít, a proto mi to v dřívějším věku šlo tak dobře. Čím je člověk starší, tím víc přemýšlí, co bude dál, a realita normálního života je blíž a blíž. Obecně si myslím, že úspěšní kluci to mají ve vztahu trochu lehčí než úspěšné holky. Není to pravidlem, vždycky to jde skloubit, ale je potřeba trpělivost a tolerance s obou stran.

Plavkyně Kubová kandiduje do komise sportovců Mezinárodního olympijského výboru

Číst článek

A vztah plavkyně s trenérem? Zažila jsi, že trenér byl jen trenér a pak byl trenér i životním partnerem. Co je lepší cesta?
Celý život jsem trénovala pod tátou, od roku 2008 mě trénoval 13 let táta jako hlavní trenér našeho družstva. Nevnímala jsem to nějak zvláštně. Důležitá byla tolerance, když já měla názor a on měl názor, tak jsme museli najít řešení. Tím, že jsem nikdy nic neošidila a vždycky chtěla být lepší, věděla jsem, že jinak než přes tvrdou práci to nepůjde. Nikdy jsme žádný problém neměli. Náš trenérský život byl na profesionální úrovni.

Plavání je těžký sport, který obnáší hodiny tréninku. Jak těžké je pro mladého člověka naučit se polykat obrovské tréninkové dávky, které nelze ošidit? Poslechněte si celý rozhovor se Simonou Kubovou.

Kateřina Neumannová, mim Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme