Jediným lékem proti osamělosti je umět dobře žít sám se sebou, říká Wim Wenders v rozhovoru nejen o filmu Dokonalé dny
„Procházíte se Prahou, vidíte plno různých věcí a najednou trochu s překvapením narazíte na něco, co tak důvěrně znáte. Jsem na to hrdý,“ říká Wim Wenders v rozhovoru pro Deník N o pražské vzpomínce na Nebe nad Berlínem. Mnohem víc ale mluvil o svém posledním snímku Dokonalé dny, který tento týden vstupuje do českých kin.
Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
Legendární režisér Wim Wenders loni v Cannes, na nejprestižnějším filmovém festivalu na světě, představil hned dva celovečerní filmy. Velkolepý 3D dokument Anselm, portrét Anselma Kiefera, jednoho z komerčně nejúspěšnějších německých umělců Wendersovy generace, který je na domácí půdě zároveň nejvíc zatracovaný.
V hlavní soutěži festivalu pak uvedl intimní hraný film Dokonalé dny. Ten si vysloužil nadšené reakce kritiků i obecenstva po celém světě, Japonci jej vyslali do soutěže o Oscary v kategorii nejlepší zahraniční film a snímek nakonec i nominaci v této kategorii získal. Zdánlivě jsou oba filmy z naprosto odlišných pólů, ale jedno mají společné: režisérovo hledání způsobu, jak žít.
Wenders je ve svých osmasedmdesáti letech ověnčený už několika oscarovými nominacemi i několika Zlatými palmami z Cannes a dalšími cenami z Berlinale, Benátek i San Sebastianu. Film Dokonalé dny se zcela japonským tématem je jeho třiadvacátý celovečerní. Tvůrčí zápal a tempo by mu mnozí mohli závidět.
Dle vlastních slov však Wenders k novému filmu přistupoval s určitým závazkem – chtěl, aby byl jeho první hraný film po pandemii důležitý a pojednával o tom, jak přistupovat k životu s otevřenou myslí a s poučením z tragické zkušenosti pandemie. Jak se nevracet zpět do zajetých kolejí.
Ta příležitost se mu naskytla po nabídce Kódžiho Janaie, zakladatele projektu Tokyo Toilet, který nabyl zkušenosti v marketingu textilního konglomerátu vlastnícího značku Uniqlo.
Wenders nabídku nadšeně přijal. V Japonsku natočil už několik filmů a má k němu vřelý vztah. Tvrdí, že je sice nesporně německým režisérem, ale s japonskou duší. Poté, co po čtyřicítce už jako zkušený filmař viděl svůj první film od Jasudžira Ozua, stal se mu tento režisér životní inspirací a jeho dílo považuje za jeden z pokladů světové kinematografie.
V jeho duchu přistoupil i ke svému filmu o skromném uklízeči toalet, který svým životním rituálem a přístupem k lidem a přírodě naplňuje to, co titul filmu napovídá – že život lze žít dokonale v naprosté jednoduchosti.
A zdánlivě jednoduchý je i příběh: Hlavní hrdina na své každodenní pouti městem v malé dodávce poslouchá americké a japonské bluesmany a rockery. A zaběhnutý rytmus jeho spokojeného života přeruší jen několik nečekaných setkání, která dají nahlédnout hlouběji do jeho duše i minulosti.
Formát roadmovie má Wenders rád, protože mu dovoluje natáčet chronologicky. Je to pro něj nejuspokojivější způsob vyprávění filmového příběhu. Jeho americké filmy Alice ve městech a Paříž, Texas patří k vrcholům tohoto žánru.
Skromné produkční podmínky nového filmu přinesly Wendersovi ohromná pozitiva. Nikdo mu nekoukal přes rameno, měl naprostou tvůrčí svobodu. A další z nouze ctnost se proměnila ve zlato: Kódži Jakušo, účinkující v hlavní roli, musel auto během natáčení skutečně i sám řídit, čímž dosáhli nesmírné autenticity. Téma filmu se přirozeně promítlo i do vlastního způsobu natáčení.
Svůj věčný optimismus Wenders ztrácí, jen když se novinářům svěřuje se svým dlouholetým úsilím natočit film o míru. Hraná sci-fi utopie se měla z velké části odehrávat v Palestině, v místech, ze kterých zbyly kvůli aktuálnímu konfliktu jen ruiny. Dle Wendersových slov se mír stává stále naléhavějším problémem, protože lidé míň a míň vědí, v čem mír spočívá. „Jakmile někoho požádáte, aby definoval mír bez zmínky o válce, začne koktat. Lidé nevědí, co říct.“
V rozhovoru se dočtete:
- Za jak krátkou dobu sepsali scénář Dokonalých dnů?
- Proč místa podle něj lépe přežívají v hraných filmech než v dokumentech?
- Co nás naučila pandemie a proč osamělost nemusí být negativní?
- Proč svůj film pojmenoval podle písně Lou Reeda?
- Jak vybíral knihy, které jeho hrdina ve filmu čte?
- Jak se mu líbí přítomnost jeho filmové postavy z filmu Nebe nad Berlínem na pražské křižovatce na Andělu?
- Proč do role bezdomovce ve svém filmu obsadil tanečníka Mina Tanaku?
K tomuto rozhovoru o Dokonalých dnech jsme se setkali loni v září na mezinárodním festivalu v Torontu. Na terase kanceláří místního studia jsme si povídali za neustálého houkání projíždějících sanitek.
Wim Wenders se jimi nenechal rušit. Se skromností sobě vlastní vyprávěl, proč
