STARÁ ŠUMAVA: Velikonoční zajíc
Velikonoční zajíček je významnou figurkou. Jako ten, kdo přináší a schovává vajíčka, se objevil až v 17. století. V 19. století se začal objevovat nejen jako postava obrázkových knih, ale také ho objevil čokoládový a hračkářský průmysl, který z něj vytvořil symbolickou velikonoční postavu.
Navíc zajíc patří mezi velmi plodná zvířata, což je tematicky blízké jak jeho popsané spojitosti s bohyní plodnosti, tak i se symbolikou jara; jedná se totiž o jeden z nejlepších případů probouzející se přírody. To popisoval už římský historik a filosof Plinius starší v 1. století našeho letopočtu. Podle něj měla symbolika zajíců a králíků přinést plodnost a bohatství.
Přestože se postupně z pohanských svátků stávaly svátky náboženské, zajíc si své místo ve velikonočních tradicích zachoval; přestože ho křesťanská tradice nijak specificky nevysvětluje. V Bibli se však vyskytují odkazy na zaječí čistotu, skromnost a pokoru – proto také prý bílý zajíc občas seděl u nohou Panny Marie. Navíc schopnost zajíců spát s otevřenými očima může evokovat věčný život, zmrtvýchvstání. Málokdo ale ví, že tento zvyk má své kořeny i u nás, a to takové, které sahají až do 16. století. Děti tenkrát věřily, že jim dárečky na poli či na zahradách schovávají zvířátka. Na Olomoucku je přinášela pámbíčkova slepička, ve Slezsku to byl skřivánek a v oblasti Berounska liška. V dalších krajích se děti těšily též na čápa, kukačku, jeřába nebo bažanta.
První písemná zmínka o něm pochází z roku 1678 z oblasti Alsaska, odkud se zaječí kult rychle rozšířil po celém světě. V českých zemích se objevil na konci 19. století díky povídce Kraslice od Krištofa Šmída.
Zajíc symbolizuje plodnost, proto je tak vhodné jeho spojení s jarními svátky. Na jaře jej čekalo hledání potravy a uchyloval se do blízkosti zahrad a lidských příbytků. Bývalo také zvykem, aby kmotři zvali děti k tzv. honění velikonočního zajíce, to znamenalo, hledání ukrytých vajíček v zahradě. Z toho důvodu byl také poblíž, když rodiče schovávali v zahradě vajíčka. Spojitost mezi zajícem a vejci byla tedy objasněna. Zajíc je také vhodnější ke schovávání velikonočních vajíček než slepice, neboť je hbitější a obratnější. A navíc dětí ví, že žádná slepice nesnáší obarvená vejce. Ukrývání vajíček je tedy objasněno a zároveň je vysvětlena role velikonočního zajíčka.
V antice zajíc doprovázel bohyni lásky Afrodité i jejího syna Erota, symbolizoval štěstí, ale i krátkost lidského života. Germánská mytologie jej zase spojovala s bohyní jara Ostarou. Text Starého zákona zajíce téměř opomíjí – v té době byl totiž považován za symbol tělesné žádostivosti, nejhoršího smrtelného hříchu hned po lakotě. Ovšem díky pověře, že nikdy nespí, se zajíc postupně stal v očích křesťanů symbolem věčného života. Obtížnou cestu do přízně křesťanské církve absolvovalo i samotné vejce, které se původně vázalo k pohanským oslavám příchodu jara. Raně křesťanští myslitelé se ale k obrazu vajíčka uchylovali rádi, například svatý Augustin viděl ve vejci vypodobnění křesťanské naděje: „Je vejce, ale kuře ještě není. Je schované pod skořápkou a třeba na něj trpělivě čekat.“
Jak ale přišel zajíc k vajíčku? Jejich cesty spojil biblický příběh. Zajíc i vejce jsou totiž považovány za symboly toho, co se událo v Jeruzalémě. Na Velký pátek byl Kristus ukřižován a jeho tělo uloženo do pohřební jeskyně. Třetího dne se děje zázrak vzkříšení. Ježíš je naživu, smrt ztratila svou moc nad životem. A právě vajíčko a zajíc jsou podobenstvím tohoto příběhu. Z vajíčka, které na první pohled připomíná neživý kámen, vzniká život, a mladí zajíci rodící se kolem Velikonoc opouštějí svá hnízda podobně, jako Kristus opustil svůj hrob.
Stylizovanou podobu zajíce první křesťané vyřezávali do velikonočních bochníků chleba a často do nich zapékali i celá vejce. Možná právě tak k sobě zajíc a vejce našli cestu, po které se vydali až k dnešní oblíbené tradici hledání barevných vajíček ukrytých velikonočním ušákem. Prvně se o ní zmiňuje v roce 1678 lékař Georg Franck von Franckenau působící v Heidelbergu. „Podle jeho svědectví se zvířátko vyskytovalo o Velikonocích v Alsasku, Falcku a Oberrheinu, v oblastech, jejichž obyvatelstvo se většinou hlásilo k reformovaným křesťanským církvím,“ uvádí historička Valburga Vavřinová v Malé encyklopedii Velikonoc.
Legenda o zajíčkovi, který snáší v polích barevná vajíčka a obdarovává jimi děti, se ve velkém šířila hlavně v 19. století. Oblibu si získala jak v Evropě, tak v zámoří. U evangelíků, římských katolíků i ateistů. Sladcí pečení zajícové se v druhé půlce 19. století postupně stávali běžnou součástí velikonočních stolů. Piškotový zajíc, do jehož středu se vkládalo malované vajíčko, tak doplňoval tradiční mazance a beránky.
Popularita velikonočních zajíčků rychle rostla a ušáci pronikali na velikonoční pohlednice, do dětských knížek i říkanek. Během první světové války musel velikonoční zajíc dokonce narukovat do služeb propagandy. Objevil se na pohlednicích, tehdy nejužívanějším prostředku komunikace mezi vojáky a jejich rodinami.
Na jedné z německých pohlednic zajíček oblečený ve francouzské uniformě střílí na německé vojáky malovaná vajíčka. Vzkaz vojsku německého císaře byl jasný – protivník nemá nic, čím by jej mohl porazit.
Zdroj: Ebr, V. – Pavlík, M. (edd.): Velikonoce: malé povídání o velkých dnech, Národní knihovna ČR
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora