Lidé cítí, že jde do tuhého a ztrácejí zábrany. Reportáž ze sobotního Václaváku

Sobotní demonstrace na Václavském náměstí pohledem z pódia. Autor Pavel Cimbál

Oproti předchozím demonstracím měla ta sobotní viditelně slabší propagaci i bloggerskou podporu, takže bylo otázkou, kolik lidí přijde. Příliš nepřálo ani počasí. Bylo sychravo a pár hodin před začátkem dokonce pršelo. Kdo ale čekal, že přijde jen málo lidí, musel být zklamán. Účast byla sice menší než v září, ale přesto solidní. Mainstreamově mediální mantra o nižších desetitisících tak může zůstat beze změny, jen bude o něco blíže pravdě.

A o pravdu zde šlo především. Většina lidí, co jsem tak poslouchal, měla problém zejména se stavem svobody slova. Vadilo jim i nevyvážené informování médií o dění ve společnosti a v zahraničí. To je skutečně primární problém, demokracie může fungovat pouze s informovanými voliči, a jen informovaný volič se může adekvátně rozhodovat. Mnoho lidí také trápí otázka, zda nebude naše země vtažena do války. Všudypřítomná propaganda, cenzura a perzekuce oponentních názorů tomu napomáhají. Že se potichu vrátila válka studená, ale ještě neznamená, že si veřejnost nechá naordinovat i tu horkou. Shoda na těchto věcech na demonstraci panovala taková, že bylo vlastně až nepodstatné, kdo protest pořádá a kdo na něm vystupuje.

Ale projevy na pódiu také stály za to. Kromě Jindřicha Rajchla hovořili Jaroslav Foldyna, Jana Zwyrtek Hamplová, Václav Vašek nebo Jiří Kobza. A zmínění řečníci si žádné servítky nebrali. Požadavky, které nyní zaznívaly z tribuny, byly daleko ostřejší a radikálnější, než kdy dřív. Občané i vystupující se zjevně přestávají obávat nejen o svobodu projevu, ale i po projevu. Dokud zde bylo dilema, zda si pustit pusu na špacír, nebo mít problémy v zaměstnání, spousta lidí měla jasno. Ale v případě, kdy evropské země zvažují vyslání svých jednotek na Ukrajinu, začíná jít do tuhého. Ztráta zaměstnání nebo rodinného příslušníka není totéž, a lidé si to dobře uvědomují. Za mlčení by se už platila příliš vysoká cena.

A o cenách byl protest také. Žijeme v době, kdy většina obyvatel přišla o třetinu svých úspor kvůli vysoké inflaci, kterou vláda dlouhé měsíce neřešila. Neschopnost zabránit skokovému nárůstu cen energií, zpackané zastropování a politizace naordinovaného chudnutí začíná vadit už i těm, kdo s Fialovým kabinetem jinak politicky souzní. Pokleslá nálada byla vidět i v táboře odpůrců. Zatímco byl Thorův nápad s petičním stánkem před Úřadem vlády chytrým trikem a jeho zářijová nápodoba ze strany aktivistů NAFO a Illumicati dobrým vtipem na oplátku, toto už vtipné moc nebylo. Policie standardně zajišťovala ostrůvek provládní propagandy a odpověď na otázku, kdo je tu vlastně dezolát a extremista, tak dostala nechtěnou podobu.

Těšil jsem se na ostrou debatu s názorovými odpůrci v reálném prostředí, ale kromě jediného pána mi zde nikdo nebyl schopen kvalitně oponovat, natož zdůvodnit své názory relevantními protiargumenty. Internetoví trollové, okupující mé profily na sociálních sítích na směny, se teď vyplašeně otáčeli zády, nebo zarytě mlčeli. Připomínali mi tak svou bezradností osiřelé zastánce politiky, která už dávno selhala, jen ještě jakousi setrvačností dojíždí. A to je nakonec hlavním problém. Když něco setrvačností pokračuje dál, je nutné zabrzdit, a až pak se s tím až dá něco dělat. A co se týče brždění, fungují tyto demonstrace dobře. Jsou totiž jednou z věcí, kterou média nevymlčí, ani kdyby se snažila sebevíc.

Trochu jako na fotbale

Poslední věc, které jsem si všiml, je kulturní rozměr celé akce. A nemyslím tím právě probíhající Velikonoční trhy, kde se, mezi dezoláty, nacházel třeba i stánek s proukrajinskými propagačními předměty, aniž by komukoli vadil. Ani fakt, že demonstraci pojímají někteří z účastníků jako výlet do Prahy, kde uvidí známé tváře, místa a dobře se nají. Ostatně, klobásu tam prodávali za 150,- Kč a chleba k ní s dalším příplatkem. Ale navzdory inflaci, ekonomickým problémům a silné neoblibě vlády jsme stále zemí poměrně kulturní. Naše demonstrace mají do Majdanu pořád daleko.

Jde o společenskou událost, ostře sledovanou oběma tábory, a tomu odpovídá i jejich sebeprezentace. Vlajky, hesla a příslušnost k těm svým. Zásadové postoje, ale i sprosťárny, provokace a naschvály. Atmosféra místy připomíná až fotbalové derby, kde se sejdou skalní fanouškové, aby si na sebe zakřičeli, poznali se v davu navzájem, a pak šli zase spokojeně domů. Něco na tom je. Akorát že zde nejde o fotbal, ale o budoucnost celé země, a vývoj, který v současné situaci nevypadá nijak lichotivě.

Určitou naději tak představovaly pouze transparenty se slovenským premiérem Robertem Ficem. Jeho vnitrostátní a zahraniční politika mnohým demonstrantům zjevně konvenuje, a tak nepřekvapila ani závěřečná hymna, která opět měla i svoji slovenskou část. Československo a jeho odkaz je totiž další z věcí, kterou se této vládě povedlo zničit, aniž by se ptala na názor veřejnosti. A tak se objevuje zde. Nevím, zda si Havel svoji občanskou společnost představoval právě takto, ale z jednotlivých transparentů a hesel už by šel složit bezmála volební program. Názory, jež se povedlo vytlačit z médií, škol a institucí, mají stále alespoň svůj Václavák, než se věci změní k horšímu, nebo lepšímu. Právo demonstrovat je jedno z posledních, které nám stále zbylo, v původní, nezměněné a zatím neomezené podobě. Není to tak dávno, co nešlo ani to, a stačil na to nejmenovaný virus. A tak se ho nestyďme využívat, dokud můžeme.

Na příští demonstraci půjdu zas…