Zpráva

Jevištní „rozborka“ pozoruhodného vztahu dvou žen
vydáno: 24.3.2024
Divadelního soubor +/- VeDvou uvede premiéru drobné divadelní hry Kněžna, kterou podle námětu Lumíry Přichystalové napsal Jan Večeřa. Jednoho dne potká Slečna na ulici paní Drahomíru a pomůže jí s nákupní taškou. V ten moment začíná příběh prazvláštního vztahu...

„Proč se na mě tak upnula a proč já se nechala vtáhnout tak moc do jejího života plnýho konfliktů. Proč si myslím, že je to moje povinnost?“

Kněžna je divadelní skica, která je vhledem do života a společného soužití dvou žen, jež se potkaly náhodou, ale jejich vzájemné setkání významně ovlivnilo jejich životy. Slečna a paní Drahomíra jsou hlavními hrdinkami životní hříčky, kde soucit, lidská sympatie a snaha vymanit se z osamění střídá citové vyděračství a manipulativní chování. Jedna z dam se potýká s prvními vážnými krizemi svého dosud mladého života a druhá se na sklonku svého vlastního života vyrovnává s krizemi, které už sice prožila, ale jejich důsledky si nese dodnes.

Autorská inscenace inspirovaná skutečnými příběhy a osudy, pojednává o tématech tolerance a odpovědnosti, pochopení či nepochopení druhého, samoty ve stáří, manipulace a všech možných pastech, které přináší navázání úzkého vztahu s jiným člověkem.

-----
Premiéra proběhne 15. 4. od 19:30 v prostorách Divadla D21 na Vinohradech.
1. repríza pak 7. 5. na témže místě.

Hrají: Veronika Lapková, Lumíra Přichystalová, (v rámci filmové dotáčky hrají Jan Večeřa a Tereza Víšková)
Hudba: Anna Olejníková
Filmové dotáčky: Martin Třešňák
Režie: Jan Večeřa


-----
Režisér Jan Večeřa o inscenaci:
Musím říct, že proces vznikání této inscenace nebyl v jeho počátku vůbec snadný. Kvůli nejrozmanitějším životním komplikacím jsme na několikrát museli měnit obsazení a s ním i koncepci celé inscenace. Velice rád konstatuji, že nám osud nakonec přihrál do cesty Veroniku Lapkovou, která velmi hbitě porozuměla, jakým způsobem ke zkoušení přistoupit, v krátké chvíli se stala platným členem týmu, který navíc překypuje entusiasmem, chutí zkoušet a sama svým osobním vkladem přispívá k výsledné podobě inscenace.

Pokud jsem výše zmínil, že se musela měnit koncepce, tak mi velmi záleželo na tom, aby se měnila spíše koncepce vnějšková a aby se nemuselo zasáhnou do obsahové podstaty vyprávění, které jsme si zvolili.

V naší tvorbě chceme ohledávat nejhlubší lidskou podstatu, která člověka vede k jednání (dobrému nebo špatnému). Tuto naši cestu jsme naznačili nejvýrazněji v inscenaci Já, Diagnóza, která je ryze osobní vypovědí a o zápasu se závislostí na alkoholu. Když jsme přemýšleli, co budeme dělat dál, inspirovala mě Lumířina (Lumíra Přichystalová, členka a herečka +/- VeDvou) historkou o jednom setkání s jistou starou paní. Šlo o to, že Lumíra té paní pomohla na ulici s nákupem a od té doby spolu začaly koexistovat v prazvláštním vztahu s rysy severského rodinného dramatu kombinovaného s prvky naprosto odzbrojující absurdity. Ta historka mi připomněla další, které mi vyprávěli jiní lidé. Podobné v tom ohledu, že někdo v touze konat dobro uvízl v problému – z něhož nevěděl, jak ven.
Uvědomil jsem si, že ten příběh má v sobě něco obecnějšího, co ho přesahuje téma mládí v konfrontaci se stářím a naopak otvírá téma mezilidských vztahů jako takových, téma strachu z osamění a z něho plynoucí manipulaci a citové vydírání. Spojili jsme proto více motivů a příběhů dohromady a vytvořili text Kněžna.

Chtěl jsem zůstat věrný smyslu sdělení i v případě okolnostmi vynucené změny vnější koncepce. Ta se nakonec „vyloupla“ tak, že Veronika a Lumíra jsou vlastně vypravěčkami, které skrz sebe vyprávějí příběh o manipulaci, veliké samotě, pocitu nenaplnění a prázdnoty, ale také o soucitu a touze pomáhat (ačkoli někdy velmi slepé touze). Ten příběh se může týkat kohokoli z nás. Jsem vlastně přesvědčený, že někde za rohem čeká na každého potenciální „paní Drahomíra“.

Jako režiséra mě těší i to, že výsledné pojetí je dobrou výzvou pro obě zúčastněné herečky.

Herečka Lumíra Přichystalová o inscenaci:
Pro mě je to asi zase jeden ze způsobů jak se vyrovnat s nějakou životní zkušeností nebo spíš ji pochopit, odpovědět si na otázky. Ale určitě to není terapie divadlem, jakou pro mě je inscenace Já, Diagnóza.
Příběh Kněžny (tak jak se nám nakonec poskládal a narodil) je natolik zvláštní, dojemný, mrazivý a trochu strašidelný zároveň, že přímo vybízel k pokusu ho inscenovat.

Bylo pro mě těžké zachovat si odstup, notabene když v původním plánu jsem měla hrát postavu inspirovanou mojí osobou a říkat, to co jsem skutečně kdysi více méně řekla a cítila v přítomnosti oné staré dámy- v našem případně Kněžny. Navíc náš vztah v době, kdy jsem Kněžnu začali vytvářet začínal být čím dál více vyhrocený, toxický takže jsem některé emoce z reálu přenášela do zkoušení a to nebylo úplně přínosné pro to, co chceme aby z toho ve výsledku bylo.
Díky různým okolnostem, které nás při procesu zkoušení potkaly to dopadlo tak, že já budu hrát nakonec Kněžnu. Což je veliká výzva. Pro mě kladu otázky: Jak mám zahrát 86letou paní? Mám to vůbec nějak hrát? Nebo to má být přehnaná karikatura? Dokážu se naladit na myšlenkové pochody a motivace takhle starého člověka? Dokážu najít všechny roviny jejího jednání? Nebudu vykreslovat jen zoufalou důchodkyni, která nechce být sama a proto manipuluje? Je to velice komplikovaná postava a já doufám, že se mi podaří alespoň načrtnout všechny její tváře. A že společně s diváky se podíváme do duše osamělým lidem. A to nejen těm starým!

Kněžna je pro mě o toxickém vztahu mladé a staré ženy. Když se potkaly obě dvě si byly navzájem potřebné, byť každá měla motivaci jinou.
Kněžna je pro mě o lidských hranicích, kdo je tvrdě a nekompromisně překračuje, kdo hranice má zase tak tenké a nestabilní, že se opakovaně ocitá v situacích, ze kterých se těžko hrabe. Kněžna je o soucitu, dobrotě, potřebě mít někoho nablízku, ale také o manipulaci a citovém vydírání.

Herečka Veronika Lapková o inscenaci:
Já jsem z toho textu byla nadšená už při prvním čtení. Ten příběh je mi zároveň vzdálený, ale taky mám pocit, jako kdybych ho prožila sama. Nebo alespoň jeho části mi dávají takový smysl, že je to až nepříjemné. Jsem fakt ráda, že mě do téhle komorní laboratoře Lumíra s Honzou vzali, protože téma hranic a altruismu jsou pro mě hodně osobní a mám chuť je zkoumat.
Mám je chuť zkoumat pro všechny otázky, které vyvolává: Bude každý dobrý skutek po zásluze potrestán? Můžeme opravdu nezištně pomáhat druhým? Co to s námi dělá?
A odpovím si během zkoušení na tyhle otázky?
Nejvíc mě asi překvapil pocit, jako bych ten příběh taky prožila. Neprožila, ale klidně by se mi to mohlo stát.