Cesta dlouhým dnem do noci

75%. V autobiografickém rodinném dramatu je mistrně zachycen stereotyp bezvýchodného vzájemného ničení. Režisér I. Buraj našel s herci moderní a věrohodnou tvář postav, opřenou o spolupráci s odbornými poradci, navíc nezatěžkanou českou inscenační tradicí hry či návyky herců (např. J. Vondráčkovi odlišný způsob práce umožnil účelně užít jiné prostředky). Mikroporty dovolily ve velkém sále zprostředkovat hlasem niternější emoce. Pomalé tempo inscenace poměrně dlouho unese, i ve scéně terapie. Stopáž se stává nepřiměřenou v posledním dějství, kdy se v dialozích mezi muži jen opakuje vyřčené. Pozoruhodný počin, jež si zaslouží od diváka šanci!

Režijně citlivě uchopené inscenaci se podařilo otevřít mi cestu do hloubi bolesti lidské duše. Cestu plnou nenaplněných očekávání, bláhových snů, poztrácených iluzí a marných nadějí. Projít si jí spolu se členy rodiny Tyronových jsem prostřednictvím pozvolného snímání rozpadu jejich nefunkčních vztahů mohla opravdu niterně a intenzivně. Sejít z ní mi žádný z hereckých průvodců ani na chvíli nedovolil, skrze maximální koncentraci a autentický prožitek vystihl každý složitý vnitřní svět své postavy a zpřítomnil i atmosféru unaveného srpnového dne s oparem houstnoucí mlhy. Emoční účinek působivého finálního obrazu ve mně dozníval dlouho do noci.

65% S vražedně pomalým tempem této inscenace jsem bojovala téměř od začátku, v první polovině ještě úspěšně, tam mě zaznamenaná témata rodiny, nemoci, ale hlavně závislosti a jejího vlivu na rodinu, její členy a na neodbytný rozklad všeho, velmi zaujala. V jakkoli staré hře, jakkoli daleko do historie se obrací, toto téma je stále aktuální a první část inscenace byla skvělá. Scéna terapie jakékoli naladění na realistické rodinné drama však naprosto podtrhla a znovu mě již inscenace nezasáhla. V druhé části jsem bojovala s tempem téměř neustále, porty mě iritovaly o to víc a ani S. Toman mě zde už herecky úplně nepřesvědčil.