„Napiš konečně o něčem, co máš rád!“ Hlas mé ženy zněl skoro výhružně, když mě spatřila, jak něco datluju do notebooku, a pokračovala: „Buď píšeš o tom, co tě štve, nebo se něčemu vysmíváš, sarkasticky to komentuješ, pořád něco ironizuješ a předvádíš se, jak někoho vtipně sejmeš. Copak není něco, co máš rád a o čem bys tak i napsal? Cokoli – lidi, film, kniha, příroda.“ Teď už zněla tak, že se tomu nedalo odolat. Skoro prosebně.
Odpověděl jsem konejšivým, ale vyhýbavým tónem: „Samozřejmě, že mám něco nebo někoho rád, jen to bude asi děsná nuda.“ „To mi nevadí,“ opáčila, „jen mi slib, že nebudeš psát o stárnoucích vaječnících a dělohách!“
Mám rád, když žena pochopí můj maskulinní heteronormativní pohled na lásku.
