Zase se vrátil ten kýč a lehkomyslný válečný patos. Ten směšný heroismus nezablácené uniformy. To falešné vlastenectví všech, kteří na národ vždy jen plijí. Ta do sebe zahleděná vážnost politiků a generálů. Ta trapná koženost starých hesel všech režimů a naléhavost, s jakou jsou pronášena.
Zapomenut je nedostižný Remarque. Zapomenuto je Hemingwayovo Sbohem armádo. Zapomenuta je ironie a výsměch vážnosti dobrého vojáka Švejka. Už nikdo nečte Hlavu XXII. Ale už se nehrají ani Vlasy a pryč je i sláva M*A*S*H.
Doba zvážněla. Už není prostor pro legraci a ironii. Je jen nesmiřitelnost bičovaná propagandou.
Už není prostor pro pochybnosti. Je jenom my versus oni. Bílá a černá. Zlo a dobro. Občane, vyber si! Buď jsi s námi, nebo tě zašlápneme do bahna. Chcimíre! Dezoláte!
Někam se vytratilo společenské vědomí zdvihající varovný prst. Ta tragicky nabytá zkušenost předešlých generací. Válka už není vůl, ale nejctnostnější dáma.
Mládež jako dřív nevolá po míru, ale po „spravedlivém“ vítězství za jakoukoli cenu.
Dav se vrhá a šlape po ampulích doktora Galéna a národy mašírující poslušně vstříc porážce samy sobě do kroku nadšeně zpívají.
Dovolávajíce se nejvyšších citů a spravedlnosti hnány jsou opět oba konce Evropy ve vražedné spirále proti sobě. Snaha vnutit občanům představu o nevyhnutelnosti cesty do konfrontace se ale jen snaží odvést pozornost od vlastních selhání a neřešených problémů.
Na sílu skupinové nesnášenlivosti umlčet hlasy volající dost! spoléhají se politici, jejichž jediným programem zůstala nesvornost a společenský konflikt.
A ty dej, občane! Na drony! Na dárek pro Putina! Na stíhačky dej! Dej procenta na obranu! Dej… syna! Ne-dáš?!
Je třeba vrátit se k zapomenutému heslu jara ’22. Nět vojně! Ano zastavení palby! Ano vyjednávání! Teď a tady! Není nač čekat.
Lidé procitněte!
Autor je analytik Institutu Václava Klause.
Zvolená vláda nás táhne na cestu, stále vyšší a vyšší eskalace konfliktu na Ukrajině, která vede k zadlužování, obětování vytvořených fin. hodnot, našich životů i stavu bezpečí. Mám zato, že s takovým směřováním ČR nesouhlasí ani většina voličů současné koalice.
I moje pocity krásně zde vyjádřené. Silné a pravdivé. Děkuji
(jako připomínka nesmyslných lidských obětí I. světové války)
VETERÁN 1918
.
Bez aureoly stojí,
unavený hrdina.
.
Euforie davu, v duši rána nezhojená,
pěsti zatíná.
.
Prázdný pohled nepřítomně slepý,
odkuds ´famfár skřehoty.
.
Čís lepící se potem dlaně,
Kdos ordén na klopu mu připíná,
.
za koho a čí to čest,
prázdných slov zní nadutost.
.
Ty nesmažou, když bodákem se nořil,
prosbu v očích, a chroptající zoufalost!
.
„Jen přežít a jít domů“
ženě písmena psal každý den,
.
Kdo konci fanfár v černém vládne komu,
a kdo vítězem, kdo poražen?
.
Vrátit se, to přání prosté,
„já přec tolik nechtěl snad“
.
Jak umlčet tu agónii provinění,
a jak přestat o duši se bát!
.
„Čas nevrátím“ – náš hrdina si tiše šeptá….
.
Na pušce bodák cizí krví potřísněný,
Ach Bože, …… tuhle partii přec nechtěl hrát.
*
Co zbylo po těch, kteří položili životy? Za čí zájmy a pro čí moc? Jak jsou války kruté a i s odstupem času tak nesmyslné – a přesto stále aktuální……..LIDI! co to provádíme?