Luděk Kopřiva svým nezapomenutelným ztvárněním kněze Otíka v oblíbeném českém filmovém seriálu Slunce, seno... okouzlil diváky svým humorem a svéráznou postavou na obrazovce. Podívejme se však, jaký byl jeho skutečný život.
V jednom divadle přes tři dekády
Navzdory své zbožnosti na plátně vedl Kopřiva pestrý život. Vlastně by se dalo říci, že život zcela opačný, než jaká byla jeho postava faráře.
Narodil se 19. června 1924 v Praze a po studiu na Státní konzervatoři a DAMU se vrhl na herectví. Své první angažmá našel na ostravské divadelní scéně, potom v Plzni, a nakonec na dlouho zakotvil v pražském Divadle E. F. Buriana, kde strávil neskutečných 31 let.
Profesně byl Kopřiva proslulý rolemi, které přinášely komické odlehčení, až po sympatické, ale nemotorné postavy v československém filmu 70. a 80. let. Jeho tvorba přesáhla stříbrné plátno i na divadelní prkna, kde setrval až do zrušení Divadla E. F. Buriana, odkud pak odešel do důchodu.
Hrál většinou menší a střední role, převážně komediální, ke kterým se hodil i svým vzhledem. Byl malý, mrštný, měl vysoké čelo, pár vlasů a věčně usměvavou tvář.
Role, z kterých si jej pamatujeme nejvíce
Na začátku kariéry hrál ve filmech Andělé ztrácejí trpělivost, Kouzelná noc či ve Švankmajerově Zahradě, známé grotesce. Mihl se ale třeba i v Dívce na koštěti jako učitel, v komedii Což takhle dát si špenát jako jihoamerický velvyslanec, v Rumburakovi si zahrál místopředsedu a účinkoval i ve filmech pro děti a pohádkách.
Nejslavnější role ale přišly ve filmech Pane, vy jste vdova, kde hrál nervního režiséra Branda a vykrouceného choreografa v komedii Jak svět přichází o básníky. Tuto roli si připomeňme zde:
Uměl prostě rozesmát. Jeho poslední role byla v nepříliš úspěšném sci-fi filmu Nexus v roce 1993, po níž s herectvím skončil a uzavřel se v soukromí.
Rozhodně jako farář nežil
Kopřivův soukromý život byl bouřlivý a prošlo jím mnoho žen. Tolik, že by farář Otík vzýval všechny svaté! Není se ostatně čemu divit, podívejte se, jak krásný muž to byl zamlada:
Jeho první manželství s Olgou bylo naplněno hlubokým citem i bouřlivými hádkami, zapříčiněnými jeho občasnou, ale opakující se nevěrou i příšernou žárlivostí, a to i přes manželčinu věrnost. Po Olžině tragické smrti (zemřela na rakovinu), která Kopřivu zanechala zarmouceného a osamělého, našel ve svých 70 letech překvapivě znovu lásku.
Podruhé se oženil a žil životem plným cestování a poznávání, v němž se projevila jeho láska k objevování a novým zážitkům. Důvodem jeho úmrtí byla nakonec Parkinsonova choroba. Jeho život s Parkinsonovou chorobou v pozdějších letech byl soukromým bojem, který poměrně dost kontrastoval s jeho jinak činorodým životem. Jeho druhá žena ho tímto náročným obdobím provázela.
Ani ve zlatých letech ke konci života však Kopřivova láska k umění neochabovala. Dbal na to, aby po sobě nezanechal smutek, ale radost a smích, což se mu bezesporu povedlo.
Jeho rozhodnutí vyhnout se veřejnému pohřbu a tichá, až tajná úprava místa posledního odpočinku na vyšehradském hřbitově svědčí o tom, že si přál, aby se na něj vzpomínalo pro radost. O veřejné rozloučení ani posmrtné ovace nestál.
Ikonická role pátera Otíka zůstává vrcholem kariéry Luďka Kopřivy, ale jeho všestranný talent je zárukou, že si ho budeme pamatovat jako významnou osobnost českých kulturních dějin, i bez ohledu na jeho nejslavnější roli faráře. Tu si naštěstí poměrně často připomínáme díky oblibě série Slunce, seno.
Zdroje: www.super.cz, cs.wikipedia.org, www.csfd.cz, www.onlymen.cz, zeny.iprima.cz
