Foto NRK P3, Flickr, CC BY-NC-SA 2.0 DEED
„Kdysi jsem hodně četla Philipa K. Dicka a Williama Gibsona. Tehdy mě na nich přitahovalo to, že dokázali sdělit mnoho o společnosti a kultuře,“ přiznala se Kim Gordon v rozhovoru pro stanici NPR k lásce ke klasikům paranoidního sci-fi. Druhé sólové album The Collective vydané začátkem března s nihilistickým úsměškem brnká na podladěnou strunu hyperkonzumní společnosti, která připomíná naplnění jedné z dystopických vizí budoucností Philipa K. Dicka. Zároveň završuje její fascinaci dubovými a trapovými beaty, která byla ke slyšení už na jejím sólovém debutu No Home Record před čtyřmi lety. Při poslechu nové desky Gordon je těžké odolat neodbytnému nutkání vymazat všechny digitální stopy, které člověk za sebou zanechal v hlubinách webu 2.0.
V poslední době sci-fi tituly nahradila na poličkách její knihovny experimentální próza například francouzské spisovatelky Marguerite Duras. The Collective přesto v sobě nese něco z pozůstatku Dickových černohumorných představ, které poznamenaly už estetiku Sonic Youth před rokem 1992, a v neposlední řadě kalifornské autorky a pionýrky afrofuturismu Octavie Estelle Butler. Stejně jako zmínění sci-fi spisovatelé předkládá Gordon satirickou vizi společenského úpadku urychleného technologiemi a neúprosnými kolečky pozdního kapitalismu. Dystopie se ale neodehrává ve vzdálené budoucnosti, nýbrž v roce 2024.
Ve všech možných reakcích se projevovalo pozdvižení nad tím, jak bílá žena věku Gordon může dělat trapové tracky, které znějí jako by je natočil Playboi Carti.
„Povislé jazyky / Těla na chodníku / Sjíždím dolů, západ slunce / Zombie meditace,“ pronáší Gordon monotónně v tracku Psychedelic Orgasm, který má blíž k mluvenému slovu než ke zpěvu. Morbidní textové útržky jsou silné ve své vizuální evokativnosti a mohly by klidně doprovázet záběry ze zombie klasiky Noc oživlých mrtvol. Nejsou ale úplně odtrženy od naší reality. Stejně přesvědčivě by mohly zachycovat auru odlidštěnosti obklopující současné korporátní Los Angeles, kde Gordon strávila dětství a před odjezdem do New Yorku vystudovala uměleckou školu Otis College of Art Design. Do kalifornské metropole, kterou hudebnice ve svém memoáru označuje jako „místo smrti“ se nedávno vrátila. A shodou okolností se zde čtyři roky po rozpadu Sonic Youth seznámila s producentem svých obou sólových desek Justinem Raisenem.
Umělkyně se nikdy nebránila experimentu a vykračování ze zajetých kolejí. To ostatně dokazuje její multidisciplinární umělecká činnost a působení v několika stylově odlišných hudebních projektech od CKM, Sonic Youth přes Free Kitten, droneové Body/Head nebo noiseový Glitterbust. Přesto je spolupráce s Raisenem, který má mnohem blíž k popu či r´n´b, v kontextu diskografie Gordon nejradikálnějším vykročením mimo známé vody od dob vedlejšího projektu Sonic Youth s názvem Ciccone Youth. V Raisenově portfoliu, v němž se objevuje produkce pro Charli XCX, Lil Yachtyho, Sky Ferreiru, Kid Cudiho nebo Teezo Touchdowna, mají vkusu Gordon asi nejblíže altrockoví Yves Tumor otevřeně se hlásící k odkazu britských industriálních formací Throbbing Gristle a Psychic TV.
Čtyři dekády proměn Kim Gordon
Výsledek tandemu Gordon-Raisen na The Collective je organickou směsicí trapu, popových elementů (It’s Dark Inside, The Believers), ale i noisu, mezi kterými se místy prodírají i stopy hardcoru. Poslední je patrné zejména na Tree House – enigmatickém snu z pomezí dětství a dospělosti provázeného sexuálním uvědoměním. Nejvýstředněji působí ale autotune, který se objevuje na zmíněné kalifornské antihymně, navzdory tomu, že Gordon se k této technologii v minulosti vyjadřovala zdrženlivě. „Nesnáším autotune. Jedinou výjimkou jsou 100 Gecs,“ řekla v rozhovoru pro berlínský magazín 032c.
Nevstřícnost Gordon vůči autotunu se do jisté míry překrývá i s jejím zdrženlivým přístupem k technologiím, jak jej popisuje pro stanici NPR, který se promítá do celkového konceptu The Collective. Její pohled se na první dobrou zdá do značné míry skeptický, přesto její přístup není tak černobílý. Nadvládu technologií tematizovala už i ve své vizuální tvorbě na výstavě v newyorském prostoru 303 Gallery. Ve třinácti plátnech potažených akvarelovými malbami vyřezala díry ve tvaru iPhonu, které mají symbolizovat dualitu svobody a zároveň omezení zvěstovaných mobily.
Podobné téma zpracovává i přebal její nové desky, kde je každý plán filtrovaný a rozmývaný přes obrazovku dalšího mobilu. „Nepřidám se ke kolektivu, / Ale chci tě vidět,“ vyjadřuje se v tracku The Candy House k fenoménu „společnosti pod dohledem“, kterou ustanovují sociální sítě a jehož název pochází ze stejnojmenné sci-fi knihy chicagské spisovatelky Jennifer Egan. V ní autorka popisuje svět, kde člověk může prožívat vzpomínky cizích lidí za cenu toho, že do kolektivního systému nahraje ty své.
Kolektiv Gordon není pouze ten, kterému se člověk oddává na sociálních sítích, ale i ten, který navazuje na proměny konzumace hudby a její kapitalizace. „Utvrdit značku, utvrdit značku,“ opakuje mantricky Gordon v posledním tracku Dream Dollar. Ve zmíněném rozhovoru pro magazín 032c kritizuje to, jakým způsobem úspěch Nirvany a alternativních stanic v devadesátých letech napěchoval jinak vzdálené kapely do žánrových bublin a také to, že dnes velké značky jako Nike prodávají svůj produkt skrze práce hudebníků. „Music on Internet Has No Context,“ hlásá její esej, ve které Gordon tematizuje i to, jak jsou mediální obraz hudby a představ, které si do ní vkládáme, často odtržené od reality. „I když vděčím lidem za to, že mají zájem o to, co dělám, občas mám pocit, že mezi mnou a mou veřejnou personou existuje nějaká propast způsobená tím, co si do mě lidé projektují,“ popisuje Gordon v textu, který vyšel v antologii This Woman’s Work.
V důsledku The Collective vyznívá jako rozmluva mezi analogovým nadšencem a zarputilým technooptimistou. Zkreslené kytary a noiseové pasáže jsou pojítkem s jejím hudebním backgroundem. Provázejí je hrubé údery bicích syntezátorů a přísné frázování. Výsledek svou kadencí silně evokuje elementy rané německé industriální scény, zejména berlínských Einstürzende Neubauten, ale nepůsobí nesourodě. Spíš jde o vyjednávání mezi tím, co z pozůstatků staré doby lze ještě aplikovat na technologicky podmíněnou současnost.
Ta je v ponuré optice The Collective roztříštěná stejně jako proud vědomí v „klipovitých“ textech Gordon, které se většinou omezují na nesouvisející několikaslovné glosy. Sociální sítě, kterých se hudebnice v osobním životě obecně raději straní, nesou část viny na fragmentaci reality. Deska ale mnohem ochotněji tematizuje to, jakým způsobem konzumerismus pozdního kapitalismu pracuje s narativem technologií a zkresluje životy na rovině jednotlivce, ale i společnosti. Něco, co měla Gordon příležitost pozorovat na obou stranách amerického pobřeží. V rodné Kalifornii to sledovala v přítmí labyrintu kupících se developerských projektů a předměstí, ve svém druhém domově v New Yorku zas čelila jeho korporativizaci, omezování dostupného bydlení a komercionalizaci umělecké scény.
„Vítejte ve městě strachu“
„Často uvažuji o tom, o čem skutečně je New York. Odpověď zní: konzum a vydělávání peněz. Wall Street řídí celou zemi, módní průmysl je taková poleva. Všechno, co lidé označují za skvělé nebo úžasné, vydrží deset minut, než se kultura opět zaměří na něco jiného. Kreativní nápady a osobní ambice přestaly být exkluzivní. Kamarád nedávno označil práci našeho společného známého umělce jako korporátní a nebyl to kompliment. MOMA dnes vypadá jako obří obchod se suvenýry,“ píše Gordon v Holce v kapele.
Byl to právě špinavý, drsný a nekontrolovaný New York, tak jak ho ztvárnil režisér Jim Jarmusch ve svém debutu Trvalá dovolená, který od šedesátých let sliboval neobjevený prostor mísících se kultur, uměleckých vlivů a hlavně: levného nájmu. Na konci sedmdesátých let fiskální krizí poznamenaný New York byl v hlavě mnoha začínajících umělců a umělkyň a čerstvých absolventů a absolventek CalArts nebo Rhode Island School of Design jediným místem, kde si mohli dovolit se kreativně realizovat.
Gordon se brány New Yorku otevřely v roce 1980 díky penězům z pojistky za autonehodu. Na rozdíl od sterilního a zbohatlického Los Angeles, kam se v dětství z východního Rochesteru přestěhovala se svým otcem sociologem, matkou a starším bratrem Kellerem, chudé město na řece Hudson překypovalo neuspořádaností. Ze stejného chaosu vzešla v sedmdesátých letech americká punková scéna, na kterou v dalším desetiletí navázal bezprostřednější hardcore a avantgardní no wave. Ten se vymezoval vůči dědictví konvenčního rock’n’rollu a mnohem více tíhl k experimentu, noisu a atonalitě. Kousek směrem na sever od avantgardního Downtownu začaly v druhé polovině dekády získávat pozornost afroamerické a karibské komunity v Bronxu se svým hip hopem. Šlo o vlivy, které se později promítly nejenom do tvorby Sonic Youth, ale i samostatných projektů Kim Gordon, včetně nejnovějšího The Collective.
Mladá umělkyně se velmi záhy začala pohybovat v komunitě lidí kolem již zesnulého člena detroitské kapely Destroy All Monsters Mikea Kelleyho a konceptualisty Dana Grahama. Ten Gordon seznámil s většinou no wave projektů působících na tehdejší scéně zastoupené například Glennem Brancou, DNA, Lydií Lunch, Swans, Rhysem Chathamem nebo Johnem Zornem. Skrze svůj první hudební projekt CMK narazila i na Thurstona Moorea, svého budoucího partnera a spoluzakladatele kapely Red Milk. Ta se brzy přejmenovala na The Arcadians, z nichž vzešli Sonic Youth. Ve finální sestavě skupinu kromě Moorea a Gordon tvořili kytarista Lee Ranaldo a bubeník Steve Shelley. Skupina zanikla v roce 2011, ve stejné době skončilo i manželství Gordon a Moorea, které trvalo dvacet sedm let.
Sonic Youth se svým unikátním DIY zvukem založeným na texturách, rychlých droneových kytarách a hlasitých vokálech zůstávají i nadále kultovní kapelou. Jejich hudba je ke slyšení ve skaterských videohrách jako Grind Session a Tony Hawk’s Project 8 a kapela se objevila i v Simpsonech. Fastfashion řetězce i patnáct let po poslední desce The Eternal stále prodávají trička s návrhem Raymonda Pettibona z přebalu desky Goo. Z kapely se postupně samovolně stala značka a po rozpuštění formace se každý z členů vydal vlastní tvůrčí cestou. Ta Kim Gordon je nejvýraznější.
Na experiment není nikdy pozdě
„Debbie Harry a Patti Smith nehrály do svých 27 nebo 28, takže to nebylo nic zvláštního. Je to avantgardní aspekt newyorské hudby a jejího dědictví, které se vždy vyhýbalo mainstreamu a to i tomu, v jakém věku je dobré dělat hudbu,“ řekla Gordon o svých pozdních začátcích v Sonic Youth pro server Stereogum. Platí to i pro pozdvižení nad uplatněním starších žen v hudebním průmyslu, který doprovází The Collective.
Úvodní skladba desky BYE BYE vyšla v lednu jako singl a doprovázela ho překvapivá pozornost mladších uživatelů TikToku, ale i youtubeových influencerů. Ve všech možných reakcích se projevovalo pozdvižení nad tím, jak bílá žena věku Gordon může dělat trapové tracky, které znějí jako by je natočil Playboi Carti. Shodou okolností byl beat BYE BYE původně určený trapové hvězdě.
Značná část úspěchu Gordon spočívá hlavně v tom, jak se dokáže navzdory svému odstupu vůči sociálním sítím napojit na internetovou kulturu spjatou s generací zoomerů. V BYE BYE odkazuje na virální trend What´s in My Bag, kde po odeznění tvrdého intra s chytlavými glitchovými elementy vyjmenovává seznam denních úkolů, obsah své tašky a zmiňuje i jméno svého nedávno zesnulého bratra, jehož deníky se chystá tento rok vydat („Kup kufr, kalhoty do čistírny, / Cigarety pro Kellera“). Uzemňující efekt, kterým působí mechanické odškrtávání dalších balíčků magnesia, léků, černých a modrých džínů, vibrátorů, oblečení značek Belly Freud, YSL nebo Eckhaus Latta, nese v sobě něco ze snu středostavovské mentality zakrývající každodenní vyprázdněnost dalším a dalším zbožím.
Ze spárů konzumu a úzkostné suburbie se snaží uniknout její dcera Coco Gordon Moore ve skvělém klipu od režisérky Clary Balzary. Gordon s ní spolupracovala už na videu k Hungry Baby z alba No Home Record. Balzarino dílo by klidně mohlo vzniknout už v devadesátých letech jako společný režijní počin hlasů generace rezignované mládeže Harmonyho Korinea a Sofie Coppoly (s oběma Gordon tehdy natáčela). Satiricky pojatý útěk ze skličujícího prostředí se mísí s intimním vyprávěním dívky, která touží po zajímavějším životě.
Uniknout kánonu
Gordon o sobě nerada hovoří ve feministickém kontextu. Přesto jí nelze upřít podíl na podpoře ženských hlasů v hudbě. To ostatně dokazuje i sbírka esejí This Woman’s Work redigovaná společně s irskou autorkou Sinéad Gleeson, vliv, který hudebnice měla na začátky scény riot grrrl nebo její text o performativitě maskulinity s názvem Trash Drugs and Male Bonding.
Kritika opresivních forem maskulinity se objevuje na The Collective hlavně v podobě tracků It’s Dark Inside, kde se jako vnější pozorovatelka zaměřuje na souvislost mezi sexualizovaným násilím a zkreslenými společenskými představami o sexu. „Nedodělal jsem vysokou, nemám titul / Neseženu si rande / Není moje vina, / Že domů nenosím džus / Že domů nenosím slaninu,“ zpívá Gordon v pravicovou rétorikou inspirovaném tracku I’m A Man. V něm se stylizuje do muže, kterého kapitalismus okradl o smysl života a vytvořil z něj pasivního konzumenta. „Muži se ztratili poté, co přišli o roli ochránců a živitelů. V tom zmatku se stali konzumenty úplně stejně jako ženy,“ popsala v rozhovoru pro magazín 032c.
Dnešní představy o velkých „ikonách“, mezi něž patří Kim Gordon, se blíží způsobu, jakým si někteří romantizují zlatou éru New Yorku na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let jako místa nekonečných možností překypujícího ryzí kreativní energií. Bylo to ale stále město plné násilí a chudoby, které zrcadlilo otevírající se společenské nůžky.
Hudebnice sama nerada o sobě hovoří jako o ikoně a ke clickbaitu „cool Kim Gordon“, který si média v době vydání desky začala předávat, se rozhodně nehlásí. „Slovo ikona mi evokuje něco úplného a fixního,“ poznamenala v podcastu Q with Tom Power. Má v sobě něco ze statičnosti amerického předměstí opředeného různými mýty, před kterým Gordon celý život utíkala stejně jako utíká její dcera Coco v klipu k BYE BYE. The Collective je filozofující studií se špetkou sociologické odměřenosti, ve které Gordon připouští, že v zasíťovaném světě už není kam nepozorovaně uniknout.
Autorka je filmová a hudební publicistka.