Článek
Před několika dny v televizním zpravodajství promluvil ukrajinský mladík o tom, jak a proč byl nucen s Rusy spolupracovat. Vyprávěl o jejich snaze ukrajinské děti a mládež poruštit.
V rozhlasovém zpravodajství Maria Sulialina z ukrajinské organizace Almenda uvedla, že Rusko má nový nástroj manipulace s ukrajinskými dětmi, žijícími v okupovaných oblastech. Ty ve věku 12-17 let „podstupují desetidenní pobyty zprostředkované ruskými univerzitami. Během nich se učí o velkoleposti Ruska, putují na místa slávy Ruské federace a do válečných základen. Ruský vzdělávací systém je postavený na militarizaci dětí…“
Mrazí i ze slov matky žáka základní školy z Luhanské oblasti.
„Nutili nás dát děti do ruské školy pod hrozbou jejich odnětí. Rodičům byl do školy vstup zakázán a děti nesměly během dne školu opustit. Vnucovali nám ruské občanství. Ukrajinský rodný list nám byl odebrán…“ popsala své zkušenosti výše zmíněné neziskové lidskoprávní organizaci.
„Když ztratíš domov, ztratíš úplně všechno!“
Jsou tomu tři roky, co zemřela Marie Šupíková. Patřila k lidickým dětem, vybraným nacisty na takzvanou převýchovu. Poněmčení. Do Československa se vrátila v srpnu 1946. Bylo jí dopřáno krátké štěstí setkat se s maminkou, která na konci roku 1946 na následky věznění v koncentračním táboře Ravensbrück zemřela.
Marušku jsem obdivovala za její přístup k minulosti. Mohla se snažit zapomenout. Utěšovat se, že čas rány zahojí. Věděla však, že jsou traumata, jejichž ostří ani plynoucí léta neotupí, zvolila cestu bolestnější. Mladším generacím vyprávěla o tom, co po vyhlazení Lidic musela podstoupit. Absolvovala bezpočet besed ve školách, poskytla spoustu rozhovorů. Zanechala po sobě poselství o lidské důstojnosti, hrdinství, mateřské lásce, ale také o zradě, válce, o nesmírném utrpení bezbranných dětí.
S Maruškou jsem absolvovala nejednu besedu ve školách, byla jsem s ní v kontaktu do posledních chvil jejího života. Stále v duchu slyším její laskavý hlas, jímž všem svým posluchačům zdůrazňovala: „Když ztratíš domov, ztratíš úplně všechno!“
Bála se války
Svobodu Maruška Šupíková vnímala mj. jako něco, kdy bez obav, že budete pronásledováni, můžete zaujmout vlastní postoj, jako možnost žít tam, kde se člověk narodil, žít doma, bez útlaku a násilí…
Štěstí spatřovala v tom, že se po osvobození mohla vrátit domů, do vlasti, do Lidic.
„Po všem, co jsem prožila, protože v cizině jsem bloudila, … je pro mě vlast tady. Vlast, která mě přijala zpět, když jsem se vrátila, pro mě zůstane domovem navždy,“ říkávala.
Mívala strach. Strach z války.
„… když teď sleduji ty uprchlíky ze zemí jako je Sýrie, Afghánistán či já nevím odkud všude, mám jedinou obavu, aby nebyla válka!“
Jak jsem Marušku poznala, zcela jistě by ji trápilo, že se v jiné, „vylepšené“ podobě opakuje i to, čím si sama jako dítě nedobrovolně musela projít. Obtížně by brala na vědomí fakt, že i nedaleko nás se bojuje, že zase hynou děti, že je snaha je odnárodnit. Paradoxní, tragické (nebo snad ironií osudu) je, že válku vyvolali potomci těch, kteří v roce 1945 osvobozovali koncentrační tábor Ravensbrück, kde byly lidické ženy vězněny.
Přála si, aby si lidé vážili života, aby si uvědomovali, že patří tam, kde se narodili.
„Jestli by v budoucnu měli o to všechno přijít, tak to je snad to nejhorší, co by je mohlo potkat. To jsou hodnoty, o které když přijdete, tak vám je už nikdo nikdy nenahradí,“ vzkazuje žena, která ještě pod dívčím jménem Marie Doležalová v září 1947 svědčila v Norimberku v procesu s organizací Lebensborn.
Zdroj:
Zemřela Marie Šupíková. Byla jednou z nejaktivnějších lidických pamětnic, vyzdvihl Stehlík — ČT24 — Česká televize (ceskatelevize.cz); Rusko má nový nástroj k manipulaci ukrajinských dětí | iROZHLAS - spolehlivé zprávy; Lidice můj osud život Marie Šupíkové, na vzniku knihy se podíleli žáci a zaměstnanci Střední školy obchodu a služeb v Teplicích, 2016
