Článek
Stačí mluvit o tom, že i v jejich vztahu bylo hodně dobrých věcí, vždyť přece na začátku vztahu bylo něco, čím ji tento muž upoutal a proč s ním chtěla mít dítě. Nikdy by se neměla popírat existence žádného člověka, který patří nebo patřil do rodiny. Dítě můžeme upozornit na to, že nikdo na světě není svatý, proto má každý chyby, které mnohdy i opakovaně dělá, ale že v jádru je každý člověk dobrý. Děti se musí ztotožnit se svou minulostí, jedině tak nebudou v dospělosti cítit prázdnotu a nebudou pociťovat svůj život jako nenaplněný.
Matky, které nežijí s otcem svých dětí, ale mají je ve své péči, by si měly nejprve vyřešit svůj vlastní vztah k němu. Po rozchodu většinou přijde na řadu nenávist, s nenávistí se ale pracovat nedá. Srovná-li žena v sobě svoje pocity tak, aby o nich mohla mluvit, může přejít do další fáze, kdy už přestane nenávidět, ale začne na hladinu vztahu vyplouvat lhostejnost. Ženě je v této fázi jedno, že otec jejího dítěte už žije s někým jiným, že jí ublížil (nebo to tak alespoň vnitřně cítila). Jakmile čas zahojí prvotní ránu, můžeme se už formou úměrnou k věku dítěte bavit o otci jako o někom, kdo měl v jejich životě, byť po určitou dobu, nějaké místo. I když zde mluvím o matce, může se to samé týkat i otce, v dnešní době už není ničím výjimečným, že jsou děti nebo dítě svěřeny do péče tatínka. Obecně lze říci, že vyprchá-li napětí před rozchodem nebo rozvodem a odezní ona zmiňovaná nenávist, měl by se bývalý partner nebo partnerka v dětských očích posuzovat tak, aby bylo zřejmé, že jsou milované.
Některé životní osudy jsou těžké a chce to i dost sebezapření. Otec například nepřispívá na potomka, vyhýbá se kontaktu s ním v „zájmu nové rodiny“, nebo to je jednoduše tyran, psychicky labilní jedinec či nevěrník každým coulem. V dnešní době hrají prim i různé závislosti, a to od požívání drog až po závislosti na hracích automatech. Nechceme-li ale, aby dítě bralo vinnu na sebe, musíme se s ním podělit i o to hezké, co jsme s dotyčným prožili. Na celý rodinný systém budou taková slova působit postupně a vztahy se lépe „zhojí“, než kdyby se cokoli o dotyčném člověku uzavřelo za branou mlčení. Rodiče by totiž měli přiznat chybu, a ne se uzavřít do sebe a vše omlouvat tím, že nechtějí ublížit potomkům. Ti si musejí uvědomit, že v životě se dá mnoho věcí napravit. Maminka s tatínkem už se k sobě asi nevrátí, ale mohou změnit svoje myšlení, postoje, mohou na sobě začít pracovat tak, aby to bylo nejschůdnější pro ty, které k celé situaci přišly jako slepé k houslím – jejich dětem.
Rodiče by měli rozvíjet svoje schopnosti vcítit se do pocitů dítěte. A i když máme rodinný spor, právě dítě by mělo být na prvním místě. Vezmeme-li v dětství dítěti „kus otce nebo matky“, může se jednou samo stát špatným rodičem. Uvidí-li ale dítě vstřícný postoj (nejlépe z obou stran), uvědomí si, že chybovat je sice lidské, ale všechno se dá nějakým způsobem napravit. A to je stejně důležité, jako láska samotná.
