Je to radost, závazek i výzva. Iva Valerová byla oceněna za péči o pacienty v závěru jejich života

Jsem moc rád, že mohu dnes Ivě Valerové k ocenění osobně blahopřát.
Děkuji.

Co pro vás tohle ocenění znamená? Přebírala jste je z rukou první dámy, takže okamžik to byl jistě slavnostní a výjimečný.
V první řadě jsem z toho měla velikou radost, potěšilo mě to. A na druhou stranu je to pro mě i takový závazek. Výzva do budoucnosti, dělat tu práci dál, věnovat se tomu a přinášet rodinám a pacientům to dobré, co můžeme nabídnout.

Zjistila jsem, že i smrt může mít svoji přívětivou tvář. Smrt určitě není o tom, aby se pacient trápil bolestí nebo jinými potížemi.
Iva Valerová, vrchní sestra Mobilního hospice Anežky České, držitelka ceny Cicely Saunders

Můžeme trochu tu cenu představit? Protože vy jste první laureátkou, která tohle ocenění obdržela.
Ocenění Cicely Saunders, to byla dáma, zdravotní sestra a následně i lékařka, která v Anglii v Londýně založila první hospic a rozjela celé tohle hnutí, tu hospicovou myšlenku.

Čtěte také

Jana Sieberová: „Kontakt s umírajícím nás mění. U jeho lůžka lidsky zrajeme a dostáváme velké dary“

Oceněna jste byla mimo jiné pro váš progresivní přístup, protože jste stála u mnoha nových projektů a postupů v paliativní péči. Ale také za vaše obdivuhodné nasazení a zájem o pacienty, kteří tyto služby potřebují. Co vás přivedlo k hospicové péči? Bylo to něco, co jste si přála?
Abych řekla pravdu, tak to nebyla má první volba, víceméně spíše životní okolnosti a rodinná situace. Pracovala jsem v Hradci Králové ve fakultní nemocnici, ale děti byly malé, tak jsem začala přemýšlet o změně zaměstnání. A v té době jsem dostala nabídku od pana ředitele inženýra Wajsara v Červeném Kostelci podílet se na rozvoji mobilního hospice. Dlouho jsem otálela a šla jsem do toho s velkými obavami i strachem. Asi i z toho důvodu, že po škole jsem začínala klasicky u lůžka na velkých odděleních, interna či chirurgie, kde jsem se se smrtí potkávala dennodenně. A nevyvolávalo to ve mně úplně pozitivní myšlení, neměla jsem z umírání v nemocnici dobrý pocit. A neuměla jsem si v té době představit, že to umírání může vypadat úplně jinak.

Člověk smrt přijímá jako běžnou součást života. Aspoň já to tak mám. Smrt může být vlídná, klidná, někdy milosrdná. Prostě k životu patří.
Iva Valerová, vrchní sestra Mobilního hospice Anežky České, držitelka ceny Cicely Saunders

Ale naštěstí, když jsem nastoupila, protože mě pan ředitel přemluvil, vstoupila jsem do lůžkového hospice v Červeném Kostelci, šla jsem nejdříve na stáž na lůžka, protože mobilní hospic jsme teprve chtěli budovat a ani nevěděli kudy a jak, tak jsem zjistila, že i smrt může mít svoji přívětivou tvář, že se neumírá v hospici za plentou. Pozornost je tam pacientům věnovaná ve velké míře a lékaři i sestřičky dobře poslouchají, jaká má pacient přání, velmi rychle reagují na prosby pacienta. A to mě velmi oslovilo a uvědomila jsem si, že to je práce, kterou bych chtěla dělat. V nemocnici často, bohužel, i když tady doba už trošku pokročila, umírá člověk sám, a to za mě není komfortní umírání. V hospicové péči pacient dožije buď se svými blízkými doma, kde to je za mě nejúžasnější, byť to je i nejtěžší, ale umře náručí blízkého člověka. Smrt určitě není o tom, aby se pacient trápil bolestí nebo i jinými potížemi. Paliativní medicína je opravdu útěšná a na spoustu neduhů, teď myslím těch tělesných, máme léky.

Čtěte také

Odcházení je vrchol života. Těžko se nám tu zanechávají vztahy. Umírající potřebují mnoho lásky

Jaké byly tedy ony začátky mobilní hospicové péče u nás?
Bylo to spartánské. Když jsem nastoupila v roce 2008 a ptala jsem se, kde je zázemí nebo kdo to se mnou bude dělat, tak jsem se dozvěděla, že není nikde nikdo a nikde nic. Tak jsem sama začala přemýšlet, kudy do toho, jakým směrem. Jediná cesta, která tenkrát vedla, byla přes klasickou domácí péči. Takže občas se na mě někdo obrátil s tím, že má doma svého blízkého a chtěl by, aby dožil doma. A teď mi nezbylo nic jiného, protože člověk sám o sobě to dělat nemůže, než přesvědčovat okolí, aby i sestřičky z domácí péče tenkrát mně v tom pomohly. Aby pomohli i lékaři z lůžkového hospice. Neměli jsme ani žádné vybavení, nic. Pamatuji si, když jsem jela za prvním pacientem, tak jsem si půjčila z hospice dodávku, vzala jsem si krabici, půjčila si část věcí z lůžkového hospice a opravdu jak partyzán jsem vyrazila. Ale když jsem přijela do té rodiny, kde čekalo pět lidí, tak si to dodnes pamatuji, bezradná rodina a vděčná za to, že jim někdo přišel domů pomoci a podal jim pomocnou ruku. Tak jsem si říkala, že to má smysl. Takže začátky byly velmi těžké, spousta nepochopení a vysvětlování, ale mravenčí prací a edukací, jsme začali proškolovat personál. A ty věci se začaly hýbat trošku kupředu.

Vnímám, že když pacient zemře doma klidně ve spánku, obklopen rodinou, tak to není špatně. A když rodina poděkuje, je to pro nás odměna.
Iva Valerová, vrchní sestra Mobilního hospice Anežky České, držitelka ceny Cicely Saunders

Tam je asi také hodně důležité zapojení rodiny do těchto věcí.
Ano. Bez rodiny by to v podstatě nešlo. Ta péče je postavena na tom, že zájem projeví rodina. Takže rodina je náš další člověk do týmu a partner, protože pracujeme multidisciplinárně. A pokud tam není funkční rodina nebo někdo blízký, kdo tu odpovědnost na sebe převezme a v té péči nám pomůže, tak to vlastně nejde. A já říkám, že když ta rodina sama o sobě chce, tak tu péči zvládne. V podstatě rodinu můžete zaučit na cokoliv doma.

Čtěte také

Smrt potkáme každý. K nemocným proto mějme respekt a úctu, měli by vnímat naši lásku, říká psycholog

Tedy je tam důležité i proškolení z vaší strany těch rodinných příslušníků.
V naší práci je spousta edukace. Od obyčejných záležitostí, jak převléknout pacienta na lůžku, jak ho umýt, jak mu dát třeba někdy i napít, úplně základní věci. A samozřejmě pak řešíme s rodinami léky, jak je podat, když třeba přijde bolest a my máme pacienta například někde na Broumovsku ve vzdálenosti 30 km a ta rodina stojí u jeho lůžka. Takže je seznámíme s naší léčbou, ale mají možnost samozřejmě zavolat. Ale je to rodina, která podá lék třeba pod jazyk, do té doby, než my dojedeme.

Kde jsou tedy ještě určité rezervy, co by se mohlo v tomto směru dál zlepšovat?
Určitě informovanost. Jak pacientů, tak rodin. Co se týká léčby, popřípadě ukončení léčby a navržení dalších možností, jaké pacient nebo rodina má. Bohužel dostáváme pacienty většinou velmi pozdě do péče, takže nám nezbývá nic jiného, než řešit úplně základ. Aby pacient neodcházel ze světa v bolestech, aby se netrápil, nastavit základní věci, co samozřejmě člověk na konci života řeší. Potřebuje třeba udělat majetkové vyrovnání, s někým se vidět, s někým se rozloučit, s někým popovídat a poděkovat. A bohužel čas na tyto další věci moc není.

Iva Valerová ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové|foto:Milan Baják, Český rozhlas

Jak vy sama se vyrovnáváte s odchodem lidí? Určitě se na to nedá zvyknout.
Spíše bych řekla, že člověk smrt přijímá jako běžnou součást života. Aspoň já to tak mám. V tom začátku mi nejvíc pomohlo, že i smrt může být vlídná, klidná, někdy milosrdná, když ten pacient má opravdu velké bolesti nebo jiné potíže. Vnímám, že prostě smrt do života patří. Vnímám, že pokud pacient zemře doma, klidně ve spánku, obklopen svou rodinou, tak to není špatně. A my máme i odezvy z rodin, kdy oni nám potom přijdou poděkovat. Tak si říkáme, snad to špatně neděláme, a je to pro nás impuls jít dál. To je pro nás odměna.

Naším hostem byla Iva Valerová, vrchní sestra Mobilního hospice Anežky České, které obdržela ocenění Cicely Saunders za příkladnou a inspirativní péči o pacienty v závěru jejich života. Moc blahopřejeme a děkujeme za vaši práci.