Jan Žaloudík: Lék pro ničení rakoviny byl nejprve použit k vojenské likvidaci

»Jan Žaloudík (*7. srpna 1954 Ježkovice) je český lékař a politik, v letech 2010 až 2022 jako nestraník za Českou stranu sociálně demokratickou senátor za obvod č. 55 – Brno-město a do roku 2019 ředitel Masarykova onkologického ústavu v Brně. V letech 2003–2010 byl děkanem Lékařské fakulty Masarykovy univerzity. Od roku 2020 je zastupitelem Jihomoravského kraje, do roku 2024 za stranu Sociální demokracie, od roku 2024 za stranu ČSSD – Česká suverenita sociální demokracie.« Tak hovoří internetová wikipedie (zde). Sám profesor Žaloudík je však především významnou osobností s originálními názory na svůj obor i na politickou realitu dneška. Ostatně, posuďte sami…

Pane profesore, již jste zastupitelem za stranu ČSSD – Česká suverenita sociální demokracie. Co vás přimělo k tomu, že jste dal přednost tomuto uskupení před stranou, za níž jste byl zvolen, ale která loni v květnu změnila svůj název z České strany sociálně demokratické na prostou Sociální demokracii?

Otázka manipulativně nabádá k hravé odpovědi. Tedy: jak dvanáct let v Senátu, tak čtvrtý rok v zastupitelstvu Jihomoravského kraje jsem fungoval jako nestraník za ČSSD. Pod touto zkratkou se rozuměla Česká strana sociálně demokratická, byť jsem z Moravy a Moravák, což se v úvahu už jaksi nebere, takže svoji činnost ani nevnímám jako práci ve prospěch cizí mocnosti. Prý se ČSSD loni přetvořila v SOCDEM, jak jsem se náhodně dozvěděl z tisku. Venkovští voliči to příliš nevnímají a na cedulkách v zastupitelstvu jsme stále vedeni pod zkratkou ČSSD. To prý však už právně a nově znamená Česká suverenita sociální demokracie. Souboj titánů je sice veselý, u nás na vsi však nesledovaný. Nepochybně povede k dalšímu odlivu zbytku dezorientovaných voličů k nevoličům nebo k voličům zcela jiných stran a hnutí. Stratégové to jistě myslí dobře, myslí-li. Zmateni jsou nejen voliči jakékoli sociální demokracie, ale možná už i ODS na druhém břehu, která asi už lituje úhynu tradičního a čitelného rivala a ztrácí se v tom také. Možná, že zkratka ODS třeba už také neplatí, třeba je to nově už Obětavá a Dychtivá Strana, byť stále pod zkratkou ODS, jen se nám to zatím nedoneslo. Charles Darwin se měl asi kromě vývoje druhů zabývat i vývojem stran, podobně Gregor Mendel více i stranickou genetikou. Věděli bychom o tom více už ze školních let.

Shrnu to tak, že aktuálně tedy vím, čím jsem, ale nevím, za co jsem právně a za co správně, a zřejmě z toho ideově ochabnu. Tázal jsem se kolegů v klubu ČSSD, ale jsou na tom podobně. Nejsem ovšem dítětem žádné strany, frakce ani názorového proudu, jsem trvale jen maminčin. Kdyby to nebylo tak veselé, bylo by to skoro smutné.

Ale asi to tolik nevadí, neboť v EU i ČR žijí nyní už jen sociální demokraté. Neznám nikoho, a to ani z řad členů vlády, pětikoalice nebo všech opozičníků, který by o sobě prohlásil, že je asociální a nedemokrat. Úplně všichni mají sociální cítění a jsou demokraté, byť různými prostředky a řečmi. Jsou tudíž z logiky názvu sociální demokraté. Jen jsou rozptýleni v různých stranách, po stranách a v ústraní zejména. Vnímám to jako totální ideové vítězství formálně zanikající sociální demokracie integrované do společnosti až tak, že její desintegrace vlastně nevadí. Je to, jako když stará říše římská po popravách křesťanů v cirku všeobecně nasála křesťanství, tedy radostný pokrokový proces.

Nicméně, hodně se skloňuje, zda krok dnešní statutární místopředsedkyně Jany Volfové nebyl krádeží slavné značky či parazitováním na ni, jak uvádí současný předseda SOCDEM Michal Šmarda. Co vy na to?

Myslím, že pan Šmarda zcizil kontinuitu vnímání strany, paní Volfová nato suverénně zcizila pohozenou značku pro uskupení staronové. Snad v tom oba nejsou sami. Přijde mi to jako osekávání kdysi velkého kamenného kvádru kameníky ze dvou stran na drť do hromádek štěrku při cestě, využitelných k příležitostnému předvolebnímu látání vozovky plné děr. Dobří řidiči děr tolik nedbají, zanadávají si, vyhnou se a jedou dál ke svým jinými určeným či soukromým cílům. Snad nevidím tento epický obraz krajiny při cestě příliš romanticky.

Pane profesore, máte dvanáctiletou zkušenost ze Senátu. Co říkáte, je tato instituce potřebná? Je to skutečná pojistka demokracie, jak uvádějí zastánci existence horní komory parlamentu, nebo jde jen o odkladiště vysloužilých politiků, jak naopak tvrdí její kritici?

Myslivci by řekli, že je to dotaz přímo na komoru. Senát jistě není přírodní či biologická nutnost, ostatně ani Sněmovna nebo prezident. Před nynější monolitickou dobou Senát opravoval 30 % zákonů poslaných Sněmovnou a z toho pak Sněmovna zase 30 % akceptovala, uplatnil svůj názor tedy zhruba desetiprocentně. Ve světě zajisté fungují společenská uspořádání parlamentně dvoukomorová, jednokomorová i bezkomorová, totalitní, oligarchická či monarchická, dokonce i kmenová společenství s náčelníkem a radou starších. Byl nám nadšením doby vyvolen či přidělen systém parlamentní a dvoukomorový.

Velký dojem na mě ovšem učinilo vyjádření prezidenta republiky v den 100. výročí vzniku ČR 28. října 2018, který ve slavnostním televizním rozhovoru na dotaz paní redaktorky, zda lze nějak vylepšit demokracii u nás, rozhodně pravil, že jistě více způsoby, ale na prvním místě je třeba zrušit Senát. Bral jsem to jako vážný návrh, většina politiků a občanů asi jako rozvernost či bonmot. Periodicky se o zrušení Senátu plká. Senát máme v Ústavě, ale nikdo její úpravu reálně nechystá. Když asi před čtyřiceti lety zrušili Senát ve Švédsku a změnili tak parlamentní systém na jednokomorový, lid nijak netrpěl a senátoři obdrželi doživotní rentu, aby byli svolní a nezlobili. Rozpozná se, když v Senátu převažuje opozice nebo dominuje sněmovní a vládní většina. V současné době jde o jednotu či většinu národní fronty ve Sněmovně, Senátu, na Hradě i v Ústavním soudu, je to pěkné, harmonické, ústrojné a jednonázorové, takže je to jedno a šetřit lze jen na osvitu, topení a obědech. Demokracie je odolná, Senát ani Nesenát jí neuškodí. Ostatně demokracie měla i má mnoho forem. Athénskou či spartskou i v dobách otrokářství, stavovskou, monarchistickou, lidovou, křesťanskou, sociální, občanskou, liberální, protektivní, dokonce i demokratický centralismus zde byl. Jen si vybrat.

Stejně jako o potřebě Senátu lze diskutovat o potřebě instituce prezidenta, Sněmovny, královské rodiny nebo kmenového šamana, je otázka, jak vážně to právě kdo myslí a koná-li. Tak nějak to vidím jako přírodozpytec.

Jak coby lékař zpětně hodnotíte otazníky a pochybnosti kolem covidu? Byla to skutečně nebezpečná pandemie, nebo naopak nafouklá bublina, která skončila v momentě, kdy začala válka na Ukrajině?

Jako polovetchý senior jsem už prožil reálný socialismus, liberální kapitalismus, hysterický covidismus i nynější protektivní demokracii, která chrání před prosperitou i názorem a pracovně jí říkám debilismus. Dosud nevíme, zda virus SARS-COV2 jako původce paninformační symptomatologie zvané covid je dílem přírody nebo Stvořitele, produktem páření netopýra a exotického luskouna s přeskokem z Wu-chanu do Bergama, dílem náhodným či darebným, interpretovaným náhodně či plánovaně. Do monografie Rozum proti kovidové panice (IVK Praha, sv. 55, 2021, s. 13-18) jsem přispěl šestistránkovým textem s názvem Covidí virověk plný otazníků. Doba se posunula, otazníky trvají. Existují totiž čtyři stupně lidského nevědění: nevím – nevíme – neví se – nechce se vědět. Fenomén covid operuje především ve čtvrtém stupni. Po dobu covidu vymizel virus chřipky, nyní už ho máme naštěstí zase zpět. Tedy návrat k jistotám před další nejistotou o záměrech osudu, přírody či stvořitelů.

Válku na Ukrajině bych do toho nemotal, ta se nevyvinula ve válku biologickou, jak se bylo možno v době moderní i obávat, leč opět ve starou válku zákopovou a novou dronovou, tedy obě výrazně čitelnější.

Podle České lékařské komory chybí v ČR okolo tří tisíc lékařů. Když k tomu připočteme i nedostatek sester či nelékařského zdravotního personálu, máme na stole velký problém. Jaké vidíte řešení? A kde vůbec hledat příčiny tohoto stavu?

V ČR lékaři v absolutních číslech nechybějí, podle statistik jich už třicet let lineárně přibývá. Jen jsou jinde, než by měli být a než je jich třeba. Nehrnou se už do takzvaného »cvrkotu«, tedy do medicíny nezbytné, akutní, čtyřiadvacetihodinové, vyčerpávající, do služeb a už ani do operačních oborů. Systém jim to umožňuje a zlobí-li jakkoli, uplatí je ke klidu. Služba a odměna disociují. Zbytná a zbytečná zákoutí medicíny bobtnají. Osádka působící v nezbytném segmentu jen ze zvyku stárne. Entropie systému čili neuspořádanost pohybu v neuklízeném systému narůstá. Řešení tkví v inventuře, úklidu a uvěření, že i v kapitalismu lze mnohé řešit rozumem a ekonomickými nástroji, byť se to mnohým epifytům, saprofytům a parazitům nebude hodit a budou se vrtět, čemuž se nyní říká urputně lobovat za své zájmy. Snad se naše vnoučata někdy dočkají také procitnutí do reálné zdravotní politiky namísto pouhých deklarací. Nelze si trvale namlouvat kapitalismus, tutlat socialismus, žít debilismus a vyhýbat se inventurám.

Na sjezdu ČSSD jste prohlásil, že je potřeba udělat reformu ve zdravotnictví, kde se »socializují dluhy a privatizují zisky«. Mohl byste to blíže rozebrat i v našem rozhovoru?

Nikdy, nikde a na žádném sjezdu žádné strany ani v ústraní či po straně jsem nehovořil o potřebě dělat reformu. Vždy a trvale mluvím o potřebě úklidu, inventuře a kultivaci systému. Za třicet let se hromadí spousta zbytečností i neplechy a je třeba osvobodit vcelku fungující systém od zbytného a nepotřebného, aby fungoval udržitelně a stabilně. Podobně jako pečení rohlíků, veřejná doprava, odvoz odpadu či vyznamenávání činitelů. A pokud ještě lépe, tož tím lépe. Bůh však ochraňuj naše zdraví před reformami a nápady politiků. Zdravotní péči v režimu 24 hodin x 365 dnů nemožno drtit, zastavit a nebo reformovat hlasováním. Jde o udržování formy a formování zdravotnictví podle potřeb a možností doby, nikoli o reformy.

Reformou se u nás zpravidla míní vždy jen to, že si lidé mají připlatit a že se zase něco prodraží. To není reforma, ale úprava, respektive zvýšení cen a požadavků. Ani v oceňování jsme moc nepokročili, tedy ve zvídavosti, jakou má co cenu a zda to má cenu. Vždyť i nemocného člověka trpělivě cílevědomě léčíme, nikoli reformujeme. Je třeba méně zmatení jazyků, více pokory, respektu k systému, ale také více reálné akce. Plkání nám jde, adaptační změny už tolik ne, dotlačí nás vždy až vývoj zvenčí a dravé okolnosti.

Zažívám za dobu své profesní praxe pětadvacátého mistra zdravotnictví, dožít se chci ještě mnohých ministrů dalších. Žádná jedna vlaštovka však jaro nepřináší. Reformou nebylo třicet korun za návštěvu lékaře, vyšetřování otrav metanolem v lihu, hledání připlácených nadstandardů, naivní boj za údajně bezplatné zdravotnictví, rouškování lidu, onlajnová separace těl i duší, opatření pro návrat paralenu do lékáren ani skokové nárůsty mezd výměnou za klidné nic. Překvapivý nárůst inflace ani překvapivý pokles inflace překvapeně vždy komentovaný trvale překvapenými ekonomickými experty zdravotnictví nepomůže ani neničí, není-li dosti, přisype se, je-li dosti, přisype se také. Laskavá efektivita je neznámý neodborný pojem. A stále je nás od dob Habsburků ve vlasti více či méně potřebných deset milionů pro zdravotní péči, v době dostatku všeho jen více chorých. Posun ze sta miliard korun na současných více než pět stovek miliard jen pro zdravotní systém je úctyhodný trendem, neúctyhodný podstatou.

Socializace dluhů a privatizace zisků je nejen ve zdravotnictví znakem doby, asi i principem kapitalismu dohledu, jak ho obsáhle popsala v nedávné knize Věk kapitalismu dohledu Shoshana Zuboff (Argo 2022) nebo již dříve David Graeber v knize Debt, čili dluh, (NY 2011). Veřejnosti a médiím se to heslovitostí doby těžko vysvětluje, musejí se sami pídit. Nemusejí být nadšeně informacím nebo v bázni desinformacím věřící ani nevěřící, postačí být myslící a hledající.

Není potřeba udělat reformu i ohledně vysokého počtu pojišťoven?

Dráždí mě slovo reforma, není-li jasno o její formě a cíli. Malým cílem může být i ušetřit za správu povinné zdravotní daně, které se nepřesně říká veřejné zdravotní pojištění. Pak ovšem stačí správce jeden. Má-li jich být více, aby si konkurovali, je na místě otázka v čem si to mají konkurovat, když povinně a stejně musí být pojištěn každý. Že by snad v nerovném přístupu ke zdravotní péči svorně hrazené z veřejné a povinné zdravotní daně? To by bylo fakt zvláštní uspořádání a měly by snad na protest vyjet do ulic nejen traktory, ale i sanitky, invalidní vozíky a jízdní kola. Je to dost veselé téma jako ostatně ve vlasti již mnohé a nakupené.

Začali jsme před třiceti lety s 27 zdravotními pojišťovnami. Mačkaly se, zdůvodňovaly, hynuly a nyní jich máme sedm přeživších. I specificky podnikovou pojišťovnu pro škodováky. Nebo pro státní zaměstnance u vnitra či vojáky u vojenské pojišťovny. K nim se však hojně hlásí i choré babičky nevojačky, progresivní podnikatelé, zaměstnanci, invalidé i sportovci a kdokoli. Také máme pojišťovnu průmyslovou, kam se hlásí v upadajícím průmyslu četní občané neprůmysloví. A pak máme tu pojišťovnu dominantní, všeobecnou, kam se také hlásí všeobecně všichni, jak koho napadne. Je svoboda volby kdečeho, pojišťovny i místa péče. Někdy nějaká pojišťovna nabídne připlácet na obroučky brýlí, jiná na prevenci, která jako by ani neměla být pevnou součástí našeho léčebně-preventivního zdravotního systému.

Chirurgie mě učila, že člověk se v nejistotě může rozhodnout i blbě, ale musí se rozhodnout, neboť nese odpovědnost. Tož se budeme muset rozhodnout, co chceme a zda se rozhodnout, nebo to nechat vyhnít.

Mně osobně by úplně postačila jedna jediná instituce pro distribuci povinné veřejné zdravotní daně, tedy jedna pojišťovna tohoto typu a připojistil bych se možná v komerční volbě podle potřeby a soukromě jen na to, co není hrazeno oním veřejným zdravotním pojištěním, tedy třeba proti umrznutí při výletu do Antarktidy nebo proti škorpionovi při pobytu v libyjské poušti.

Jak byste zhodnotil práci ministra zdravotnictví Vlastimila Válka?

Výkon herců či zpěváků se má hodnotit až na závěr vystoupení, neboť se během přestavení zatím neví, s čím vším ještě performér přijde. Zatím si určitě myslí, že dělá, co může, dobře a prospěšně a co se mu dovolí. Ostatně jako všichni.

A kterého ministra zdravotnictví jste si nejvíce vážil – a proč?

Nemám žádnou vlastní hitparádu ministrů zdravotnictví, ač jsem s většinou komunikoval i osobně. Někteří se ohřáli, jiní se ani neohřáli. Dole však nelze dělat solidní medicínu podle proměn a snů na ministerských postech. Všichni, snad kromě toho mého prvního ministra za bývalého režimu, vznikli prý z demokratické vůle lidu, byť i různě kostrbatě a jmenováním.

Nad nemocným nicméně nikdy o ministru zdravotnictví nepřemýšlím, ani když je z problému vyléčen, propuštěn nebo umře. Míním – jak pacient, tak ministr. Ministr zdravotnictví má na chod zdravotnictví pramalý vliv. Poněkud větší jen ve státem přímo řízených zdravotnických zařízeních. K tomu však máme ještě zařízení krajská, městská, obrany, církví, velkých soukromých řetězců a malých soukromníků. A také různě, převážně soukromě řízené lékárenství. Ti všichni mají ministra zdravotnictví spíše za ministra krizí, financí a financování. Jinak se mu spíše vyhýbají, aby jim nezkomplikoval život nepohodou různých nápadů a opatření.

Pana ministra Válka si vážím jako odborně zdatného kolegy a vynikajícího veselého radiologa.

Jakou roli hraje ve zdravotnictví digitalizace? Veskrze pozitivní? Nebo s sebou nese i negativa?

Vycházeje z latinského termínu digitus čili prst, prsty hrály ve zdravotnictví roli odpradávna a nemuselo to být jen ranhojičství, chirurgie, gynekologie či proktologie. Ale chci rozumět otázce tak, že digitalizací míníte »zpočítačovění« neboli převod medicíny a jejích informací do sledu nul a jedniček, což lépe než lékaři zvládají digitální přístroje. Všechno v lidském konání s sebou nese pozitiva i negativa. Zde převládají pozitiva. Je-li nablízku hloupý člověk, pak převládnou negativa. Nula, jednička ani chytrý přístroj za nic nemůže.

Trvám na tom, že ve zdravotnických provozech, v ordinacích, laboratořích, lůžkových oddělení, operačních a zákrokových sálech jsme průběžně a dostatečně digitalizovaní podle potřeb, přání a lokálního úsilí. Digitalizovány jsou i pojišťovny, kde jde více než o zdraví o peníze, ale i laboratoře pro vyšetření moči, genomu nebo stolice. Tady tedy problém nevidím, bez digitalizace bychom již nespustili skoro žádný lékařský přístroj, ostatně mnozí ani nedojeli do práce.

To, o čem se stále v politice hovoří jako o digitalizaci zdravotnictví, je požadavek na digitalizaci správy a přehled činitelů o dění. Tož nechť se kluci a děvčata dále pomalu snaží. Nebo také nechť něco okoukají třeba ze supermarketů či bank, kde má už každý občan svoji kartu i záznam, kolik má na účtu či kdy a kolik nakoupil rohlíků. Technicky je to snadné, mentálně však pro státní administrativu dosud nepřekonatelné. Moje prostá babička říkávala, »když se nechce, je horší než když se nemůže«.

Možná se ani nechce, aby se jasně vědělo kde, co, kým, komu a za kolik. Řešitelné je to jistě i rychle, nejlépe snad akční zákrokovou speciální jednotkou v maskáčích během hodin či pár dnů.

Mnohé tzv. vlastenecké strany mají ve svém programu vystoupení České republiky z WHO. Byl byste pro?

Hlouposti neradno komentovat, aby se nepopularizovaly. Já mám více vlastí – Moravu, ČR, Evropu a planetu, nejsem si jist, zda galaxii, byť mě také jaksi drží při zájmu a životě. Vystoupíme-li z kteréhokoli vlaku, půjdeme klopotně pěšky za vlakem. Hebrejské pravidlo říká, že »kdo se neúčastní řešení, je účastníkem problému«. Ledaže bychom chtěli vystoupit ze zeměkoule do svobodného beztížného prostoru. Nebo jako naše statečná ministryně války, která chtěla vystoupit z OSN, že ji tam nazlobili. Možná jde vystupovačům jen o vystoupení před veřejností.

V televizi dnes běží »drahé« reklamy na očkování proti meningokoku B pro děti mezi 14. a 15. rokem věku a papilomavirům (13-14). Doporučil byste rodičům tento krok?

V televizi běží vlastně cokoli a jakýmkoli poplatným nebo tajemným směrem. Očkování zavedenými a vyzkoušenými vakcínami na bázi atenuovaných či rekombinantních proteinových a glykoproteinových vakcín je, a ze zkušenosti i podle výsledků také bylo, lidem v boji proti infekčním nemocem prospěšné. Tedy také očkování proti meningokoku a papilomaviru. Protože se očkováním ke spolupráci vyzývá imunita vždy jedinečného biologického objektu, mohou se dostavit různé situace a zřídka i mimořádné komplikace. Silnice či železnice jsou jistě vnímány jako všeobecně prospěšné, přestože se i na nich mohou stát nehody vlivem náhody, zemdlení nebo opilosti jízdou či alkoholem. Že by proto někdo nedoporučoval jezdit po silnici či železnici, jsem neslyšel. Po celá dlouhá desetiletí přínosy očkování daleko převyšují rizika. Diskutovat lze jistě nadále čím, kdy, v jakém režimu a věku očkovat. Nutno se ovšem vždy orientovat podle argumentace a dokladů v reálných a netajených datech.

Za dosud stále experimentální musím pokládat očkování podanou biologickou informací, tedy mRNA, jejíž chování v organismu může být různé a zasluhuje solidní vyhodnocení. Zdůrazňuji solidní, nikoli hektické, poplatné, hysterické či stranické jako předvedl politický covidismus a ve veřejnosti předvádějí strany vaxerů a antivaxerů. Montekové a Kapuleti tlačící k sebevraždě milence pravdy a lásky jako onehdy ve Veroně. Myslím, že doba si žádá skeptiky, ale také romantiky a optimisty.

Jako specialista onkolog – věříte, že lidstvo najde někdy univerzální lék na rakovinu?

Proboha, nestrašte mě lidstvem ani univerzálním objevem! Nic univerzálního se naštěstí nenajde. Není to z podstaty věci ani možné, pokud bude náš skvělý život dále založen na biologické informaci uložené v DNA, variabilitě a biodiverzitě.

Preventivní lék, který by zcela zafixoval genom a zabránil jeho mutacím, by byl naprostou zhoubou života likvidující flexibilitu, adaptaci i evoluci.

Univerzální lék pro léčbu čili ničení rakoviny jako již existujících živých deviovaných buněk by byl darebným lidstvem jistě nejdříve využit jako vojenský prostředek k likvidaci jejich bližních, byť aktuálně nepřátel, posléze i likvidaci vlastní. Ostatně radiace v dostatečné dávce buňky nádorové, ovšem i normální, spolehlivě zničit umí, jak se ukázalo už v Hirošimě. Až pak jsme ji začali dávkovat také léčebně s mírou a cíleně. Na energii z atomu nyní už svítí vánoční stromečky, vševědné televizory i obrazovky počítačů a s ničivým potenciálem atomové energie už jako by se ani nepočítalo, tedy kromě každodenního strašení a odstrašování.

Takzvaných »rakovin« čili zhoubných nádorových onemocnění je klasifikačně 97 druhů, zpravidla ve čtyřech stádiích a mnoha poznaných i nepoznaných molekulárních podtypech a variantách. Všechny mají nějaké svoje vlastnosti, receptory či slabá místa k cílenému zásahu. Toho se využívá ke stále cílenější léčbě již ve stovkách preparátů a bude stále více využívat i nadále. Léčba rakoviny je ovšem také o poznávání světa. To platí pro rakovinu v nás i ve společnosti. Moudrou obsáhlou knížku o tom předloni napsala brněnská paní profesorka Jana Šmardová. Jmenuje se Co nás učí nádory – paralely v chování buněk a lidí. Vydala ji ku prospěchu lidu alma mater Masarykova univerzita. Stačí si ji přečíst a hned se ví, co se stran rakoviny ví, co se neví a co by se mělo vědět, a to lékařsky, občansky i politicky.

Petr Kojzar

FOTO – iportaL24.cz/Marcela Špičková, knihobot.cz, wikipedia.org/CC BY-SA 4.0/OISV