PŘEHLEDNĚ: Na slovenského prezidenta kandiduje devět mužů

Peter Pellegrini

Peter Pellegrini je šéfem vládní strany Hlas a předsedou parlamentu. Svou politickou kariéru zahájil ve straně Smer–Sociálna demokracia premiéra Roberta Fica, ve které strávil jako poslanec od roku 2006 řadu volebních období. V roce 2014 se stal místopředsedou Smeru, aby záhy postoupil do křesla ministra školství.

V roce 2018 otřásl Slovenskem případ vraždy novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky Martiny Kušnírové, což vedlo tehdejšího premiéra Fica k rezignaci. Post předsedy vlády pak zastával právě Pellegrini. Po parlamentních volbách v roce 2020 jej v čele vlády vystřídal šéf opozičního hnutí Obyčajní l’udia a nezávislé osobnosti (OĽaNO – dnes hnutí Republika) Igor Matovič.

Pellegrini následně oznámil odchod ze Smeru a založení vlastní politické strany, do které přešla i část jeho spolustraníků. Minulý rok se ve volbách do Národní rady umístil Hlas na třetím místě, a byl tak rozhodující silou pro vytvoření vlády. Přestože existovala možnost spojení s liberálním Progresívnom Slovenskom a několika dalšími stranami, vstoupil nakonec Hlas do koalice se Smerem a SNS, a umožnil tak Ficovi návrat do premiérské funkce.

Pro server Pravda.sk Pellegrini uvedl, že by v prezidentském úřadu chtěl spojit rozdělené Slovensko a změnit politickou kulturu, aby netraumatizovala společnost. Jako prezident chce propojovat společenský a ekonomický život a zastavit chudnutí obyvatel.

Podle profesorky politologie Marcely Gbúrové z Univerzity Pavla Jozefa Šafárika v Košicích se Pellegrini soustředí na podporu zejména Hlasu a Smeru, tedy „podporovatelů, kteří nejsou z řad kritické části slovenské společnosti a parlamentní opozice“. „Předpokládám, že využije své schopnosti otevřené a věcné komunikace, aby získal na svou stranu i kritičtější části společnosti a také voliče národních stran a menšin,“ doplnila.

„Pro jeho kandidaturu by jistě bylo lepší, kdyby vláda byla ve svých krocích podstatně umírněnější, a není pochyb o tom, že by byl raději, kdyby vláda některá svá rozhodnutí učinila až po prezidentských volbách,“ uvedl politolog Masarykovy univerzity Peter Spáč.

Podle politologa Michala Cirnera z Prešovské univerzity v Prešově je však spojení s vládou hlavní Pellegriniho výhodou. „Pomáhá mu to i finančně, protože oficiální akce, na kterých je předseda parlamentu přítomen, jsou přinejmenším nepřímo formou volební kampaně,“ uvedl. V otázce kontroverzních kroků přijatých vládou se podle něj snaží stát stranou „a tvářit se, že s tím nemá příliš společného“. Dobré výsledky v průzkumech důvěryhodnosti politiků se snaží posílit neagresivním a státnickým obrazem.

Ivan Korčok

Nezávislý kandidát Ivan Korčok dlouhodobě působí ve slovenské diplomacii. Na slovenském ministerstvu zahraničí začal pracovat po sametové revoluci. Vystřídal řadu funkcí – působil jako mluvčí, generální ředitel Sekce mezinárodních organizací a bezpečnostní politiky i státní tajemník. Jako nominant strany SaS zastával post ministra zahraničí ve vládě Igora Matoviče, respektive Eduarda Hegera.

Korčok působil také za hranicemi země jako rada a chargé d'affaires ve Švýcarsku a zástupce velvyslance při stálé misi při NATO. Čtyři roky strávil jako velvyslanec v Německu, šest let působil jako stálý představitel při EU, dva roky byl velvyslancem ve Spojených státech.

Korčok by jako prezident chtěl představovat rovnováhu proti vládě Roberta Fica. V úřadu také hodlá upozorňovat na opomíjené problémy země, které jsou podle něj citelné například ve zdravotnictví, stavu infrastruktury nebo přístupu k regionům. Slovensku chce vrátit seběvědomí tím, že ukáže, na které straně historie stojí.

Gbúrová upozornila, že podpora opozičních stran PS, SaS a KDH Korčokovi k vítězství stačit nebude. „Musí přesvědčit zejména národně orientované voliče a voliče maďarské národnosti, že je lepším prezidentským kandidátem než Peter Pellegrini. Otázkou je, zda se mu to s jeho vyhraněným liberálně-demokratickým programem podaří.“

K poražení mírně favorizovaného Pellegriniho musí být podle Spáče splněny dvě podmínky. „Za prvé, radikálnější voliči, kteří v prvním kole podpoří především Štefana Harabina, se ve druhém kole nesmí výrazně přiklonit k Pellegrinimu. Za druhé, Ivan Korčok musí mobilizovat méně odhodlané až nerozhodnuté občany.“

Cirner předpokládá, že Korčoka by v druhém kole alespoň částečně mohli volit i příznivci Igora Matoviče. Se Spáčem se shoduje, že cílit musí ale zejména na dosud nezainteresované voliče, kteří stojí mimo tábor podporovatelů vlády i mimo občanskodemokratický tábor, který je k vládě kritický. „Bez plné mobilizace občanskodemokratického tábora a výrazné podpory třetího volebního tábora by Ivan Korčok ve volbách tahal za kratší konec.“

Štefan Harabin

Před sametovou revolucí působil Harabin jako soudce, byl členem KSČ. Na počátku 90. let začal působit na slovenském ministerstvu spravedlnosti a následně na Nejvyšším soudu. Později se stal předsedou Nejvyššího soudu a soudní rady. Mezi lety 2006 a 2009 zastával post ministra spravedlnosti jako nominant ĽS-HZDS v první vládě Roberta Fica. Poté se vrátil do čela Nejvyššího soudu, kde působil až do roku 2014. Oběma jeho předsednictvím na Nejvyšším soudu předcházely protesty soudců.

V roce 2019 se zúčastnil prezidentských voleb, kde se v prvním kole umístil s 14,34 procenta hlasů na třetím místě. O rok později se na kandidátce strany Vlasť účastnil parlamentních voleb, strana však získala tři procenta hlasů, a neměla tak v Národní radě zastoupení.

Podle Harabina musí prezident zejména pracovat ve prospěch národa. Prosazovat chce proto ochranu tradiční rodiny a dodržování principů právního státu. Mezi jeho prioritami je nezatáhnout Slovensko do žádného konfliktu s jinými státy a zasadit se o co nejrychlejší ukončení rusko-ukrajinské války. Odmítá, aby se z Evropské unie stal „superstát“ a prosazuje vystoupení z NATO.

Podle průzkumů předvolebních nálad zřejmě Harabin nepostoupí do druhého kola, mohl by však mít vliv na jeho výsledek. Jeho voliči mají potenciál volby rozhodnout. Je však nejisté, zda by podpořil kandidáta koaličního Hlasu Pellegriniho. V kampani se proti němu několikrát vymezil.

„Ze strany Štefana Harabina přicházejí v tomto smyslu smíšené signály. Osobně prohlásil, že pokud by se nedostal do druhého kola, vyzval by své voliče, aby zůstali doma. Je však otázkou, do jaké míry by jeho voliči takovou výzvu reflektovali,“ podpotkl Spáč.

Pokud se Harabin v předvolebních debatách proti Pellegrinimu dostatečně kriticky vymezí, mohlo by to část jeho voličů demotivovat k podpoře předsedy Hlasu. Spáč ale upozornil, že se Pellegrini předvolebním debatám vyhýbá, což považuje za „asi největší bizarnost“ voleb.

„Pro velkou část Harabinových voličů je rozhodování mezi liberálem Korčokem a liberálem Pellegrinim ‚prašť jako uhoď‘, takže se dá očekávat, že část jeho voličů zůstane doma a bude hlasovat nohama – druhého kola voleb se nezúčastní,“ doplnil Cirner.

Igor Matovič

Zakladatel vydavatelství regionálních novin regionPRESS se do parlamentu poprvé dostal na kandidátce SaS v roce 2010, kvůli spornému hlasování byl však vyloučen z poslaneckého klubu. V následujících volbách již stál v čele hnutí OL’aNO. Po politickém otřesu spojeném s vraždou Kuciaka a Kušnírové a následném vítězství v parlamentních volbách se Matovič stal v březnu 2020 předsedou vlády.

Kontroverze s nákupem ruské vakcíny Sputnik proti covidu-19 a dlouhodobé napětí v koalici však vedly k jeho rezignaci po roce ve funkci. Premiérem se stal dosavadní ministr financí Eduard Heger a Matovič naopak zastával funkci šéfa státní kasy. Po parlamentních volbách v roce 2023 je Matovič opozičním poslancem za hnutí Slovensko.

Igor Matovič během oznámení kandidatury uvedl, že se voleb hodlá zúčasnit, prezidentem se však stát nechce. Do kampaně chce svou přítomností přivést dávku pravdy, přirovnal se k bobkovému listu v polévce, který je v ní pro chuť, ale samotný se nejí. Pro server Pravda.sk uvedl, že je nutné zabránit mafii, aby profitovala na úkor obyčejných lidí.

„Igor Matovič je jediným kandidátem, který říká, že nechce být prezidentem,“ poukázala Gbúrová. „Vyhrocenou protikorupční rétorikou“ se podle ní Matovič snaží připomenout voličům před volbami do Evropského parlamentu.

S tím souhlasí i Cirner, podle kterého zároveň Matovič kandidaturou udržuje své volební jádro „ve varu“. „Jeho vztahy s Korčokem a Pellegrinim nejsou dobré, jako nakonec téměř s každým slovenským politikem. Jisté je jen to, že bude agresivní a přijde s několika ‚bombastickými‘ výroky, které mohou mírně ovlivnit preference hlavních kandidátů,“ poznamenal.

„Jeho účast ve volbách bych považoval za vysloveně jeho osobní projekt s neřízenou trajektorií, což plně odpovídá charakteru jeho vládnutí po roce 2020,“ domnívá se Spáč. „Je nejraději v centru politického dění a jeho kandidatura v prezidentských volbách je přesně taková.“

Ján Kubiš

Dlouhodobý diplomat pracoval mezi lety 1976 a 1992 pro československé ministerstvo zahraničí. Působil jako diplomat v Etiopii, dnešní Africké unii a Moskvě. Před revolucí byl členem KSČ. Řešil otázky spojené s rozdělením Československa, poté zastupoval Slovensko jako velvyslanec a stálý představitel při OSN.

Od roku 1994 působil v OBSE, kde se stal generálním tajemníkem. Z OBSE přestoupil v roce 2005 do Bruselu, kde rok zastával pozici představitele EU pro střední Asii. Následně se vrátil zpět na Slovensko, kde byl v první vládě Roberta Fica ministrem zahraničních věcí, do funkce byl nominován Smerem.

Mezi lety 2009 a 2021 byl náměstkem generálního tajemníka OSN pověřeným vedením misí v Afghánistánu, Iráku, Libanonu a Libyi.

Kubiš chce najít mezi obyvateli Slovenska společnou řeč, zároveň chce zemi aktivně zapojit do řešení světových problémů. Zkušenosti z diplomacie hodlá uplatnit pro budování silného partnerství se zeměmi nejen v rámci EU. Zaměřit se také hodlá na podporu ekonomického růstu a zvyšování životní úrovně obyvatel.

Podle Gbúrové je hlavní rozdíl mezi diplomaty Korčokem a Kubišem v jejich pojetí vztahu mezi prezidentem a vládou. Zatímco Korčok by chtěl být protiváhou kabinetu, „Kubiš má na toto téma jinou představu“. „Kubiš chce oslovit voliče, který preferuje konsensuální způsob politické spolupráce,“ uvedla.

„Průzkumy ukazují, že jeho voliči jsou v otázce možného souboje Pellegrini–Korčok ve druhém kole rozděleni na dvě poloviny, což naznačuje, že Kubiš sbírá podporu napříč stranickým spektrem,“ sdělil Spáč. V průzkumech však získává pouze malou podporu. „V kampani zůstává poměrně neviditelný,“ doplnil.

Naopak podle Cirnera mohou být Kubišovi voliči rozhodující pro výsledek druhého kola. „Výzva Jána Kubiše jeho voličům v prvním kole bude mít velký vliv na to, ke komu se přikloní vítězství ve druhém kole prezidentských voleb. Věřím, že vyjádří podporu Peteru Pellegrinimu,“ uvedl.

Krisztián Forró

Zástupce maďarské menšiny se účastnil řady voleb. Jeho jméno se pojí se dvěma stranami cílícími na voliče z maďarské menšiny. Několika voleb se účastnil na kandidátce uskupení Strana maďarskej komunity – Magyar Közösség Pártja (SMK–MKP), jíž mezi lety 2020 a 2021 předsedal. V roce 2021 se SMK–MKP sloučila s dalšími stranami hájícími zájmy menšiny do Maďarské aliancie. Forró od té doby stojí v jejím čele.

Do parlamentu se za SMK–MKP pokoušel neúspěšně dostat v letech 2010, 2012 a 2016. Na poslanecké křeslo v Národní radě nedosáhl ani jako lídr Maďarské aliancie v roce 2023. Úspěšný byl však na regionální úrovni, třikrát získal post zastupitele Trnavského samosprávného kraje, a to v letech 2013, 2017 a 2022.

Poté, co Forró odevzdal hlasy občanů potřebné pro zapsání mezi prezidentské kandidáty, uvedl, že účast příslušníka maďarské menšiny ve volebním klání dokáže její odhodlání podílet se na budování země. Komunitě tak chce dát hlas. V rámci zahraniční politiky se zasadil o dodávky humanitární pomoci Ruskem napadené Ukrajině, nesouhlasí však s poskytováním vojenského vybavení.

Podle Gbúrové chce Forró kandidaturou zviditelnit nejen sebe a svou stranu, ale celou maďarskou menšinu. „Ztotožňuje se s politikou Viktora Orbána v otázce Ukrajiny, ale také v otázce zrušení Benešových dekretů o kolektivní vině Maďarů. Těší ho posilování současných dobrých vztahů mezi maďarskou a slovenskou vládou,“ přiblížila.

„Kandidatura předsedy strany je povinnou jízdou, která má deklarovat politickou činnost a připomenout se voličům,“ okomentoval účast Forróa Cirner.

„Současná Maďarská aliance a její vedení (...) má k Viktoru Orbánovi mnohem blíže než v dobách, kdy byl klíčovým představitelem maďarské politické reprezentace na Slovensku Béla Bugár,“ doplnil Spáč.

Marian Kotleba

Bývalý učitel informatiky na sportovním gymnáziu v Banské Bystrici se do politiky dostal skrze uskupení Slovenská pospolitosť – Národná strana, které se stal v roce 2003 šéfem. V roce 2006 ale hnutí Nejvyšší soud rozpustil pro politický extremismus. Kotleba proto v roce 2010 převzal původně recesistické sdružení Strana priateľov vína. Jeho název byl několikrát změněn až na aktuální L’SNS.

V letech 2010 a 2012 se strana nedostala do parlamentu. Výrazného úspěchu dosáhl Kotleba v roce 2013 v krajských volbách v Banskobystrickém kraji, kdy získal post župana (slovenský ekvivalent českého hejtmana). V témže roce nebylo Kotlebovi umožněno pokračovat v učitelské profesi kvůli politickým názorům.

V parlamentních volbách v roce 2016 získala L’SNS s osmi procenty hlasů zastoupení v parlamentu, v roce 2020 dosáhla zhruba stejného zisku. V roce 2022 však Kotleba přišel o poslanecký mandát, když jej Nejvyšší soud odsoudil k podmínce za propagování neonacistické symboliky. Kvůli odchodu části poslanců a zániku Kotlebova mandátu přišla strana o poslanecký klub. V parlamentních volbách 2023 nedosáhla L’SNS ani na procento hlasů.

Mezi prioritami Kotleby je zastavení „angažování se Slovenska v konfliktu na Ukrajině“, prosadit chce také vystoupení z NATO. Z pozice prezidenta by chtěl tlačit na vládu, aby byla aktivní v boji proti zdražování. Prosazovat chce národní a křesťanské hodnoty, zasazuje se o ochranu tradiční rodiny. Vystupuje naopak proti Evropské unii a „LGBT a gender masáži“, sdělil serveru Pravda.sk.

Oslovení politologové se shodli, že Kotleba patří spolu se Švecem ke kandidátům s nejradikálnějšími postoji. „Mají nejradikálnější postoje k zahraničněpolitickému ukotvení, ale také ke státněpolitické historii,“ podotkla Gbúrová s tím, že Kotleba v minulosti vyjádřil obdiv k fašistickému Slovenskému státu.

„Rozhodně patří mezi nejradikálnější kandidáty, ale jejich viditelnost v kampani je minimální. Radikální voliči se mnohem více přiklánějí ke Štefanu Harabinovi, jehož několik postojů je plně v souladu s oběma kandidáty,“ popsal Spáč.

Patrik Dubovský

Po studiích Dubovský pracoval jako archivář v trnavském státním archivu a na ministerstvech kultury a zahraničí. Působil též na Trnavské univerzitě. Mezi lety 2000 a 2003 se zaměřoval na lidská práva a menšiny na úřadu vlády. Od roku 2004 působí ve slovenském Ústavu paměti národa, kde se zabývá pronásledováním církví a občanským odporem proti totalitě.

V 90. letech působil v krajském vedení Demokratické strany, za uskupení NOVA kandidoval na starostu obce Šenkvice. Neúspěchem pro něj skončily krajské volby v roce 2017, kdy kandidoval jako nezávislý, i v roce 2022 v rámci široké koalice pravicových stran. Mandát nezískal ani v parlamentních volbách v roce 2020 za stranu Za ľudí.

Dubovský chce jako prezident posílit slovenskou armádu na bojeschopnou úroveň, zároveň chce vytvořit takové podmínky pro ženy, aby se „nebály přivést děti na svět“. Prosazuje reformu EU a návrat k jejím křesťanským kořenům, povinnou částí HDP chce pomoci utlačovaným skupinám a zemím světa, uvedl pro Pravda.sk.

„Postoje Patrika Dubovského mají kořeny ve slovenské demokratické konzervativní pravici. Chce oslovit zejména křesťansky a demokraticky smýšlející voliče,“ nastínila Gbúrová.

Podle Cirnera je Dubovský „skutečně jediným křesťansko-demokratickým kandidátem, který nemá nic společného s takzvanými tvrdými křesťany“. Poukázal tak, že Korčokovo profilování v předvolební kampani jako umírněného konzervativce je zejména snahou přilákat voliče KDH.

Milan Náhlik

Od roku 1998 pracuje jako policista, v roce 2024 působil v kriminální policii. Do politiky vstoupil v roce 2014 neúspěšnou kandidaturou v komunálních volbách v bratislavské městské části, v roce 2018 se účastnil voleb do zastupitelstva Devínské Nové Vsi. V roce 2020 se objevil na kandidátce strany Hlas ľudu, v Národní radě zastoupení nezískala.

Pro server Pravda.sk uvedl, že by v případě výhry v prezidentských volbách chtěl prosadit odchod z EU a NATO. Jeho hlavním cílem by bylo zfunkčnění referenda „jako klíčového prvku demokracie“.

„Milan Náhlik se svými výroky a postoji řadí ke dvěma výše zmíněným prezidentským kandidátům – Mariánu Kotlebovi a Róbertu Švecovi,“ poukázala Gbúrová. „Obhajuje proruské narativy. Je zastáncem politiky Vladimira Putina. Jeho kandidaturu je třeba vnímat především jako způsob prezentace politické strany Hlas ľudu, jejímž je lídrem,“ dodala.

„Je to konzervativní, nacionalistický kandidát, který šíří proruské narativy,“ shrnul Cirner s tím, že je podobným kandidátem jako Harabin, Švec, Kotleba či Danko.

Andrej Danko (odstoupil)

Před začátkem politické kariéry Danko vystudoval práva a pracoval jako advokát, později se však objevily pochybnosti o autorství jeho rigorózní práce. Ve slovenském parlamentu začal působit jako asistent několika poslanců SNS. V roce 2010 byl zvolen místopředsedou strany, o dva roky později jejím šéfem. Po parlamentních volbách v roce 2016 ji dovedl do vládní koalice se Smerem a stranami Most–Híd a Sieť. V tomto období byl také předsedou Národní rady.

V parlamentních volbách Dankova SNS nezískala zastoupení, vrátila se však v roce 2023 s 5,6 procenta hlasů. SNS vstoupila do koalice se Smerem a Hlasem a Danko byl zvolen místopředsedou Národní rady.

Před svým odstoupením z prezidentských voleb Danko uváděl, že chce být národním prezidentem, který nebude sloužit „jen určitým skupinám“. S dalšími představiteli národních sil chtěl spolupracovat i v zahraničí, čímž hodlal „napravit reputaci Slovenska“. Chystal se také stmelovat uskupení V4. Danko prosazoval kandidaturu premiéra Roberta Fica. Pellegriniho považuje za příliš liberálního a je podle něj možné, že by v roli prezidenta mohl oslabovat současnou koalici, uvedl pro server Pravda.sk. Proto se rozhodl nabídnout svou kandidaturou alternativu. Nakonec ale 18. března z klání odstoupil a podpořil Štefana Harabina.

„Za Dankovou kritikou Pellegriniho je třeba hledat především jeho obavy, že když se Peter Pellegrini stane prezidentem, může dojít k rivalitě mezi Robertem Ficem a Peterem Pellegrinim, což by mohlo poškodit jednotu vládní koalice,“ domnívá se Gbúrová.

Spáč Dankovo odstoupení ve prospěch Harabina vzhledem k nízkým preferencím předpokládal. Upozornil, že výměnou za podporu Pellegriniho otevřeně požadoval pro SNS buď další ministerstvo, nebo post předsedy parlamentu. K dohodě však nedošlo. „Je docela možné, že kandidatura Andreje Danka je motivována vysloveně snahou poškodit koaličního partnera,“ poznamenal.

„Jde mu samozřejmě o posílení pozice v koalici, snaží se vydírat Pellegriniho a jeho stranu,“ podotkl Cirner. Pro Danka jde podle něj také o přípravu na volby do Evropského parlamentu, kde figuruje na prvním místě kandidátky SNS.

Róbert Švec (odstoupil)

Do politiky vstoupil hned kandidaturou na prezidenta v roce 2019, kdy však získal jen 0,3 procenta hlasů. Poté založil Slovenské Hnutie Obrody (SHO) a postavil se do jeho čela. V parlamentních volbách v roce 2020 však uskupení se ziskem 0,06 procenta hlasů propadlo.

Nad letošní Švecovou prezidentskou kandidaturou se vznášely otazníky. Kancelář Národní rady jej pro nesplnění podmínky patnácti tisíc podpisů z voleb vyloučila. Švec se však obrátil na Nejvyšší správní soud, který nakonec nařídil jeho kandidaturu zaregistrovat.

Podle Švece by měl být prezidentský palác v rukách vlastenců. Jeho prvním aktem ve funkci by bylo svěšení vlajky EU a její nahrazení slovenskou vlajkou. Jeho první zahraniční cesta by vedla do Běloruska. Pro server Pravda.sk uvedl, že chce kromě odchodu z EU opustit i NATO, obnovit národní měnu a v úřadu prezidenta by prosazoval odmítnutí „agendy LGBTI a multi-kulti“.

Švec oznámil konec kandidatury v poslední předvolební debatě ve středu 20. března. Vyjádřil poté podporu Štefanu Harabinovi.

Švec spolu s Kotlebou mohou podle Gbúrové oslovit voliče, kteří jsou proti většinovému sociálnědemokraticky a liberálně-konzervativně orientovanému elektorátu ve výrazné menšině.

„Jsou to klasičtí političtí pravicoví extremisté, ale kromě sympatií k válečnému Slovenskému státu a postojů k EU a NATO sdílejí řadu stejných postojů jako kandidáti Harabin a Danko,“ uvedl Cirner.